Nudíte se? Na mývala zapomeňte...pořiďte si škodovku

Seznamte se prosím... jmenuje se Škoda 120, ročník narození 1988 v bílém provedení, i když po těch letech sice trochu nazrzla, ale pořád je to docela kočka Přestože jí teprve táhne na dvacet mívá občas vrtochy ženský v přechodu, občas se projevuje jako totální puberťák.

Když s ní pomalu vyparkováváte z garáže, nikdy v podstatě nevíte, co vás cestou čeká a co si pro vás dneska ta andělská mrcha připraví pro pobavení široké veřejnosti. Miluje překvapení a doslova zbožňuje trapasy – zejména ty, které připravuje mě. Zkrátka je to naše auto. Netvrdím o sobě, že jsem dobrý řidič. Ostatně něco na těch poznámkách jak ženský říděj asi něco bude. Upřímně já sama bych se na silnici potkat nechtěla, ale pokud sedím za volantem naší škodovky rovná se riziko odparkovanému bagru na kopci naproti mateřský školce. Autoškola mě docela bavila. Ne že bych auto někdy skutečně řídila – spíš jsem se ho ze začátku snažila udržet na silnici, pokud možno vpravo a odnaučila se zavírat oči když jelo něco naproti mě. Nejvíc mě bavilo pozorovat instruktora vedle na sedadle jak křečovitě svírá bezpečnostní pás a podezřele mu cuká v noze. V duchu určitě litoval, že na hodinách nábožka nedával větší pozor. Někdy se to může hodit a nikdy vlastně nevíte jaký zaměstnání vás čeká. Kdyby to auto umělo mluvit, tak sdělení pro mě bych si asi za rámeček nedala. Po posledních jízdách mi instruktor sdělil, že jestli teda já dostanu řidičák, tak on si jde připlatit na svoje životní pojištění. Závěrečnou jízdu bylo nutné pro velký úspěch zopakovat. Poprvé jsem byla šíleně vynervovaná a v roztržitosti zastavila na STOPce...kdyby nesvítila zelená, třikrát mi to nechcaplo a netroubil na mě ten vůl s traktorem s naloženým valníkem hoven, tak by mi to snad i prošlo. Při druhém pokusu o dosažení řidičáku už jsem byla tak vytočená a naštvaná na celý automobilový průmysl, že jsem to v roztržitosti zajela v uspokojivé kvalitě s minimálními ztrátami na životech. Možná to bylo tím, že jsem ani tak nemyslela na jízdu, ale spíš na představu zkušebního komisaře připoutaného na kapotě auta pomazaného marmeládou a průjezd takto stylizovaného automobilu obřím mraveništěm. Co se týče technické části zkoušky, tak její prolezení považuji za celkem solidní úlet. Poté co na mě pan komisař vybalil otevřel kapotu – uznale jsem zahvízdala a zatajila dech. Doma mi radili ať radši na motor v autě vůbec nesahám a teď se to po mě vyloženě vyžadovalo. S vervou sobě vlastní jsem se jala úkolu zkontrolovat hladiny provozních kapalin. Zřejmě byli všichni natolik pobaveni mým přístupem k věci a mým neustálým mumláním pod fousy, že si ani nevšimli, že místo tekutin kontroluju stav a napnutí klínového řemene. No nicméně jsem se stala šťastnou držitelkou řidičského průkazu...můj bratr to tehdá přirovnal k apokalypse a armagedonu nebo něčemu podobnému. Na řízení auta jsem byla natěšená jak jelen na říjen...nikdo mě však neupozornil, že jízda v našem autě není stená jako jezdit v autě z autoškoly. Naučit se řídit naši škodovku by vydalo minimálně na dvousetstránkové ne příliš vědecké pojednání vytisknutý hustým písmem. Prostě si ty mouchy musíte vychytat sami Nejlepším trapasům se s odstupem času zasměju ráda i já, i když bývám většinou ten hlavní tragický hrdina. Nejlepší jsou situace, kdy škodovka chcapne na křižovatce a už se prostě nerozjede. Bylo to jedno sobotní odpoledne a taťka potřeboval odvízt na sraz spolužáků ze základky. Protože máme spolu nepsanou úmluvu a na veškerý kalby se vozíme a pak se i vyzvedáváme, nasedla jsem do auta a nastartovala. Cesta tam probíhala docela v pohodě, bo tam se mnou byl ještě tata, ale zpátky ta mrcha vytušila, že jedu sama a že jsem nervózní a že jí nemám zrovna dvakrát v lásce. Na křižovatce, která je mírně z kopce, prostě vyflusla a nehodlala pokračovat v jízdě. Za mnou se začala tvořit docela slušná sobotně odpolední kolonka. Usilovně jsem se snažila znovu nastartovat- nejprve po dobrým, jako že přece mně v tom nenechá a že jí odpoledne naleštím kapotu a tak...po 5 minutách už začínal můj slovník nabírat poněkud ostřejší slovní nádech až nakonec dosáhl rozměru nevhodném pro vysílání před desátou hodinou. Ve zpětném zrcátku jsem viděla pána, co stál s autem za mnou, evidentně notně zrudl v obličeji a hodně moc gestikuloval místo aby zvedl prdel z toho svýho volkswagenu a přišel se mně zeptat jestli by mi nemohl nějak pomoct. Na schodech u sámošky posedávala nějaká romská mládež a očividně se velice dobře bavila mými pokusy uvést to neskutečné zařízení do provozu. Při odhazování posledních zbytků nervů do kýblu, se partička Romů zvedla a přispěchala mi na pomoc. Tímto jim za to ještě jednou zpětně děkuji. Odtlačili mě ke straně silnice, usedli opět na schody a pokračovali ve sledování úspěšné reality show, která by se klidně mohla jmenovat: „Když se auto posere.“ Volala jsem několikrát domů, co jako mám teď dělat...tak prej počkat až vychladne....hmm to bych potřebovala taky. Ani po 10 minutách se po otočení klíčku v zapalování nic nedělo...vážně jsem uvažovala, že si potřebuju hned v pondělí pořídit kouzelnou hůlku. No třeba to může být benzínem – od jedné havárie máme promáčklou nádrž, takže plovák jaksi neukazuje stav benzínu v nádrži – doplnila jsem tedy benzin...to mi jde docela dobře, ale nemělo to žádný očekávaný účinek. Do motoru jsem se dívat nehodlala, stejně tomu nerozumím a běhat kolem auta v gumákách a pracovních kalhotech zasviněných od moštování jablek v sobotu odpoledne u náměstí v Litomyšli...děkuji nechci. Po 30 neskutečně dlouhých minutách jsme se konečně se škodovkou dohodli a ona se teda ráčila rozjet. Další příběh s křižovatkou se odehrál, když jsme se vraceli z bráchovi promoce z Prahy. Řízení připadlo mě, protože to je vlastně jediná situace, kdy mě nechají řídit...když se všichni chtějí nakalit na slavnostním obědě. Cesta byla docela v pohodě, ale v Litomyšli na světelný křižovatce opět deathpoint. Rodina na mě začala nevrle trousit poznámky. Nakonec jsme všichni oblečení v gala, v lodičkách a oblekách, vyskákali z auta a tlačili auto na nedaleký parkoviště na autobusovým nádraží. Chlap v náklaďáku na nás uznale pokyvoval a rozhodl se počkat, i když měl zrovna zelenou. Na parkovišti jsme si zavolali domů pro odtah...vlastníme totiž jeden historický kousek...žigulíka. Taťka přijel i s naším psem Benem, ten musí být taky u všeho, a začal v kufru hledat tažný lano. Když ho konečně našel vypadalo dost podezřele a zřejmě ještě pamatovalo první republiku. No lepší už na skladě nebylo. Po připevnění lana a důkladné instruktáži celé rodiny a rozdělení úloh, se žigulík rozjel stylem přískoky vpřed, což zřejmě způsobilo, že se lano přetrhlo. Naštěstí ještě docela šikovně, takže zbyl docela dlouhý kus vcelku na druhý pokus. Ten byl ještě zdařilejší...nejenže se auto nepodařilo nastartovat, ale navíc se u žigulíka podařilo utrhnout nárazník i s koulí. Taťka ho s naprostým klidem sebral a hodil do kufru s konstatováním, že místa tam je ještě dost...tomu říkám pozitivní přístup. Nakonec zalezl pod auto a lano přivázal za nějakou součástku na podvozku. Na třetí pokus se nám podařilo nejen nezdemolovat žigulíka, tedy spíše jeho zbytkovou podstatu, ale asi po 100 metrech naskočila i ta čúza. S radostí jsme všichni naskákali do auta. Už po několikátý jsem se zařekla, že tohle auto teda řídit nebudu, ale po půlce láhve slivovice na uklidnění člověk navykládá věcí. Dalším neoblíbeným člověkem u naší škodovky je moje mamča. Upřímně jsem ráda, že se mi nestalo co jí, protože bych rozhodně nebyla schopná zachovat ani špetku zdravého rozumu. Při odbočování z hlavní silnice na vedlejší a přeřazování na nižší stupeň jí v ruce zůstala řadící páka. Chvilku prý na to zírala jak prase na řezníka, ale nakonec v klidu páčku odložila na místo spolujezdce a jela zvesela dál. Štěstí že zrovna nikdo nejel...tak tomu já říkám z prdele klika. Jednou se nám zase při návratu z vánoční návštěvy přetrhlo brzdicí lanko. No co chcete vymyslet 25.12. večer, zasněžený na kraji silnice s totálně rodinně naloženým autem. Taťka to pojal jako hru a rozhodl se, že to nevzdá a dojede...Gagarin se prej taky nebál. Pár metrů před každou křižovatkou měla celá rodina nakázáno se modlit a to velice úpěnlivě intenzivním způsobem. Ten večer nás měl asi fakt NĚKDO dost hodně rád. Příhoda s parkováním na náměstí v Litomyšli se taky traduje už delší dobu. Jeli jsme s bráchou na večerní koncert v rámci Smetanovi Litomyšle. Bývá to velice prestižní záležitost, takže kvádro nezbytnou nutností. Silnice do Litomyšle zrovna procházela opravami, takže místy byla velice esteticky vyfrézovaná... některých úseků jsem si prostě nevšimla, ale výfuk to ustál. Na náměstí při parkování klasicky škodovka chcípla a už nestartovala. Stáli jsme fakt docela na prd a blokovali cestu ostatním. Načinčaný bratr pohotově vyskočil a střídavým tlačením auta ze předu a ze zadu se nás pokusil umístit na parkovací místo...já jsem velice usilovně kvedlala volantem a snažila se přispět jeho snaze. Pár minut před začátkem koncertu jsme si řekli, že už je to dobrý a nechali škodovku napospas osudu zaparkovanou v naprosto nepřirozený pozici...jak ona na nás, tak my na ní. Na naše auto mají dobré vzpomínky i moje kamarádky. Občas se scházíme a na někoho většinou připadá odvízt je v notně rozjuchaném stavu domu. Nejenže se snažíte udělat dojem, bo jste zrovna dostali řidičák a chcete se ukázat, ale i zdůraznit výhody Škody 120 oproti moderním autům. Možná auto nenastartuje...pokud ano, tak na křižovatce ho túrujete, aby nezhaslo, protože je jistota rovnající se sto procentům, že už se nerozjede. Lidi čekající na světlech s vámi na vás blbě zírají, protože motor řve, jak slon při obřízce a při velice intenzivním túrování mají pocit, že zrovna jedete z kina z filmu Fast and Furious. Jedna kamarádka musela dokonce vystupovat z auta za jízdy, protože jakékoli zastavení by znamenalo katastrofu. U autobusový zastávky jsem jí přibrzdila na 20 km/h, rozloučila se s ní a ona velice elegantně vyplula z vozu. Vzpomíná na to při různých příležitostech dodnes. No zkrátka nikdo po mně nemůže chtít abych si k naší škodovce vybudovala jakýkoli kladný vztah, ale pravdou zůstává, že nudit se s ní teda rozhodně nebudete.