Mamma mia! Italia!

Tak jsem dojela další porci těstovin (mimochodem vynikajících, ostatně jako vždycky), dala si latte macchiato s kopcem pěny, poslouchám reggae a ležím vyvalená na balkoně a užívám si polední siestu. Tuhle část italského životního stylu mám asi nejradši.

Po třech měsících v Itálii se konečně cítím trochu jako „doma“. Asimilovala jsem a zvykla si na věci, které mě při příjezdu buď děsily nebo doháněly k šílenství. Snažím se užívat si pobyt v Itálii a daří se mi to. Moje italština se zlepšila, ale svádíme spolu dlouhotrvající boj. Na některé mé zkomolené hlášky asi má spolubydlící dlouho nezapomene. Potkala jsem tu lidi, které už nechci nikdy ze svého života pustit-minimálně jednoho. Vzali mě mezi sebe a pocit, že tady někam patřím, je víc než naplňující. Zvykla jsem si na hlasitě projevovaný zájem italských mužů. Musím se přiznat, že se mi to začíná i docela líbit. Nic vám po ránu nezvedne náladu a sebevědomí tak, jako když na vás po ránu z druhé strany ulice řve nějaký Ital, jak jste úžasná, nádherná a že vám pomalu snese i modré z nebe. Stačí se usmát a jít dál. Take it easy…ale opatrně. Italovi jde většinou opravdu jenom o to jedno.Jednou mě jakýsi strýc z Palerma požádal o ruku. Že prý je dobře zajištěný, že u něho doma budu jak v paláci a že má 20 ovcí. To mě dorazilo. Představa, že jsem 21 ovce :) Lidi jsou tu opravdu družní, milí a tak nějak přítulní. Chvilku mi trvalo než jsem se naučila líbat při pozdravu na „tři strany“. Přičemž muži se mezi sebou líbají jen „dvě strany“, nikdo mi ještě pořádně nevysvětlil proč, ale nějaký vysvětlení bych měla. Není vůbec problém se s někým zapovídat v autobuse, ve frontě u pokladny, když čekáte na zelenou na semaforu. Prostě si tu lidi neudržujou takový odstup, i když někdy to dokáže působit trochu vlezlým dojmem. Bydlím v domě, který je na konci slepé uličky…jakmile zabočím do Salita XX Settembre, jsem v zóně, kde se všichni navzájem zdraví. Nejdřív jsem moc nechápala proč mě úplně cizí člověk zdraví, když mě vůbec nezná, ale teď to oceňuju. Další věc díky které se cítím, že sem tak trochu patřím. O Italech se tvrdí, že nejsou zrovna mistři v kreativitě co se týče jejich životních zvyklostí. Něco pravdy na tom bude, ale zase to kompenzuje jejich temperament a obrovský životní optimismus. Průměrný Ital ráno vstane, oblíkne se a jede do práce. Cestou se staví ve svém oblíbeném baru na espresso a brioche. Italové neradi mění práci a preferují zůstat na jednom místě až do požehnaného důchodu. O polední pauze chodí stále do té samé restaurace a dávají si stejná jídla. Po práci většinou večeří doma s rodinou přičemž sledují televizi a baví se stále o těch samých věcech. V pátek nebo v sobotu večer si vyrazí ven stále se stejnými lidmi a překvapivě stále na stejná místa. Italové mají prostě rádi stereotyp. Ale taky to neplatí obecně. Zrovna moje italská přítelkyně Silvia je názorným příkladem střelenosti a nepředvídatelnosti. No a jak si někdo nemůže oblíbit italskou kuchyni. Neomezuje se pouze na těstoviny jak to občas může vypadat. V oblasti Veneto, kde momentálně osciluju, jsou poměrně dost oblíbená roztodivná rizota, prapodivné druhy salátů, mořské mrchy a jiná zvířátka s očičkama i bez nich. A ty olivy a mozzarella a bazalka a lilek a malé cuketky, oregáno a všechno zapít vynikajícím Bardolinem. Před večeří většina Italů chodí do oblíbeného baru na aperitiv…ale není to jako u nás panák něčeho fakt ostrýho, dává se spíš přednost proseccu nebo spritzu s Aperolem nebo Campari, který je hořký a vybudí vaše trávící šťávy k nepříčetnosti. Itálie se mi doslova dostala pod kůži. Počáteční zděšení se změnilo na náklonnost a vidím, že se budu loučit hodně nerada. I když doma mě čeká moje další vášeň…moje druhé M :)