Glasgow se špetkou melacholie

Je začátek února a v Glasgow začíná pozvolna jaro.Jsem tu už podruhé a stále objevuju další místa,kde stojí zato se zastavit,dýchat,naslouchat a cítit tep skotského života.

V botanické zahradě u Great Western Road už začíají rozkvétat krokusy a sněženky.Není to nijak obrovská zahrada,ale má spoustu malých kouzelných zákoutí.A hlavně ty stromy...pamatují už asi hodně a mají ze vzpomínek upletenou kůru.Na většině laviček je připevněná malá cedulka s věnováním.Stojí za to si je přečíst,protože to jsou krátká sdělení o lidech, kteří byli milováni,obdivováni a jsou teď postrádáni.Na jedné z laviček se píše:"Na milovanou památku Hugh Tessové,která přinesla radost do mnoha životů." A mnoho dalších...kdybych tak znala tuhle Hugh...až bych procházela kolem lavičky a přečetla si tohle krátké poselství a vzpomněla si,že jí vlastně znám a že i ona byla součástí mýho života a vybavila si,že i můj život obdařila radostí...bylo by mi asi dobře...Lidi si tu jsou trochu blíž.Nezapomínají. V zahradě je taky možný potkat neuvěřitelně přítulnýho živočicha.Když jsem ho viděla poprvé,tak jsem váhala,co by to asi tak mohlo být...Napůl veverka a napůl chipmunk...ale je to čistokrevná veverka,veverka šedá.Akorát tu chuděrka není původní,ale daří se jí tu celkem dobře.Jsou jich tu spousty.Za tu dobu se naučily,že od lidí dostávájí jídlo a různé dobroty.Když jsem jí potkala poprvý,dívala se na mě a já na ní...nebyla vůbec plachá a nestydatě na mě žebrala,přišla ke mě a koukala jestli už něco náhodou nevytahuju z batohu.Jo jo,jsou to holt uličnice.Potkala jsem tu starého pána,typického Skota,venčil svého pejska a uspokojoval apetýt mlsných veverek kouskem tvrdého chleba.Viděl jak si čtu nápis na lavičce a že si ho fotím.Zastavil se u mě a začal si se mnou povídat.Byl to moc smutný pán a mě ho bylo líto.Hugh Tessová byla jeho manželka...Lidi si tu jsou trochu blíž.Nezapomnají. Pokud svítí sluníčko,což se tu bohužel moc často nestává,a melancholie vám proudí v žilách,doporučuji zajít do katedrály v Glasgow a na městské nekropole.Katedrála je kousek od centra a dá se tam poměrně snadno a příjemně dojít pěšky.Je strašně stará a hádala bych že si pamatuje i Metuzaléma.Má obrovská vitrážovaná okna a tady právě zafunguje tolik vzácné sluníčko...Světlo,které dopadá skrz okna dovnitř,rozjasňuje celý vnitřní prostor.Nejsem věřící člověk (věřím si po svém),ale přísahám,že v ten okamžik jako bych uvěřila...jako by spolu s tím světlem vstupovala dovnitř nějaká vyšší entita.Je tu posvátné ticho,jen občas uslyšíte špitnout lidský hlas.Lidi si tu jsou trochu blíž.Nezapomínají. Nekropole v Glasgow je velká a plná náhrobků.Některý jsou už napůl rozpadlý,některý už neexistují vůbec.Je tu ale svým zvláštním způsobem krásně,hlavně když svítí...Není to klasický hřbitov jako u nás.Je to úžasně obrovská zelená plocha,plná stromů a sem tam kousek kamene,aby se vědělo...Na jednom vyvýšeném pahorku stojí obrovské pomníky,které jsou vidět už z dálky.Moc lidí tu nepotkáte,teda aspoň těch živých,ale i mrtví vám dokáží dělat společnost.Potkala jsem tam jednou partičku mladých kluků...stáli na jednom z pomníků a kouřili trávu...byli to Češi,trochu jsem se za ně styděla.Ale kdo jsem, abych mohla říkat,co se má a co nemá,hlavně tady v cizí zemi.Kromě hrobečků můžete obdivovat výhled na město.Trochu romantiky,trochu průmyslu,hodně historie a lidi z celého světa. Mám ráda tohle město.Jsme si zase o trochu blíž.Už se sem nevrátím,ale nezapomenu...