Někdy před sedmi lety, když už můj život šel tak nějak sám od sebe jsem začal pociťovat touhu být součástí něčeho co by nebylo postavené na materialistických hodnotách.
Něco, kam nemůže vstoupit každý kdo si koupí vstupenku nebo zaplatí příspěvek. Pokud to bude ještě s nádechem vlastenectví a tajemna, tak by se mi splnil i můj klukovský sen.
Paradoxně vedla moje cesta k Řádu přes moderní komunikační medium. Osobně se se mnou setkal i velmistr Řádu. Od malička mám problémy s autoritami tak nějak z přesvědčení a také díky tomu, že už poznám kdo si na autoritu pouze hraje a kdo autoritou je. U velmistra jsem nezapochyboval ani na okamžik. Po našem rozhovoru jsme se rozloučili a já jsem očekával úkoly, kterými všechny ujistím, že jsem ten správný člověk, který patří do Řádu strážců koruny a meče krále železného a zlatého.
Žádné úkoly však nepřicházely. Týden. Dva týdny. Měsíc...Dovolil jsem si zavolat dotaz kde jsou ty úkoly, díky kterým se pozná jestli budu platnou součástí Řádu.
"Dal jsem ti je," ozvalo se na druhém konci drátu a pak ticho. Věděl jsem, že žádné nepřišly. Co teď? Jak mám splnit úkoly,které jsem nedostal? To přece nejde, to není možné... Jediná možnost, která mne napadla, byla opravdu šokující.
On mě nechal, abych si ty úkoly vymyslel sám a sám je zrealizoval. Přesně tak složité a těžké úkoly na které ještě stačím a přesto budou na hranici mých schopností a dovedností.
V roce 2014 jsem se stal bratrem v Řádu strážců koruny a meče krále železného a zlatého. V následujícím blogu popíšu, jak se mi zboural svět tím, že Řád strážců vystoupil z anonymity a vstoupil do politiky. A jak jsem si ten zbouraný svět zase postavil.
Roman Vitouš
