Vzkaz T. G. Masarykovi

Historik Jan Galandauer ve své knize „Karel I.: Poslední český král“ píše, že před 28. říjnem 1918 stál na jedné straně Karel jako „muž míru a reformy“ a na druhé Masaryk jako „muž války a revoluce“. Lze dnes jásat nad tím, že revoluce nad reformou zvítězila?

Jsem z Brna. Cítím se být Moravanem, Čechem a Středoevropanem, přičemž střední Evropa mi splývá s někdejší habsburskou monarchií. S nostalgií myslím na dobu, kdy Brno bylo městem „trojího lidu“, ve kterém brněnští Češi, Němci a Židé mohli společně sdílet příslušnost k Moravě, k zemím Koruny české a k Rakousku. V tomto smyslu cítím potřebu vzdát symbolický hold poslednímu rakouskému císaři, českému králi a moravskému markraběti blahoslavenému Karlu Habsburskému a poslednímu následníku trůnu a uvedených titulů Ottovi Habsburskému.

Nu, vlastně to tak úplně nebylo. Karel se nikdy nenechal korunovat českým králem a země Koruny české jako jednotný celek v dualistickém Rakousko-Uhersku oficiálně neexistovaly (podobně jako dnes v centralizované České republice oficiálně neexistuje Morava). V tomto článku nechci hlásat žádnou ideologii (ani monarchistickou, ani republikánskou), stejně jako nechci nikoho stavět na piedestal nebo naopak zavrhovat (ať už se to týká Karla či Otty anebo Masaryka či Beneše).

Chci v něm spíše klást otázky než nabízet odpovědi. Ty otázky by mohly znít například takto: Měli bychom svou identitu odvozovat od etnické příslušnosti k národu, anebo spíš od příslušnosti k zemi, v níž žijeme? Byl 28. říjen 1918 vítězstvím spravedlnosti, anebo jen vítězstvím českého nacionalismu? Znamenal pro Čechy vysvobození z třistaletého útlaku, anebo spíš zárodek budoucích katastrof? Není u nás v novodobých dějinách zvykem myslet spíš v papouškovaných frázích než vlastní hlavou? Jsme schopní rozlišovat mezi fakty a mýty?

Jako malé motto k těmto otázkám bych rád ocitoval pohled studenta SPŠE Mohelnice, který dostal předloni – spolu s řadou jiných, leckdy neméně pozoruhodných názorů dnešních českých středoškoláků – prostor na stránkách Mladé fronty Dnes: „Již od počátku 16. století trvala éra, kdy se hlavami našeho malého státečku stávali lidé, kteří ani neměli ve svém ,občanském průkazu’ v kolonce občanství nápis ČESKÉ. Půl tisíciletí nám vládli Švýcaři, pak jejich synové, potom synové jejich synů i jedna dcera. Až do úsvitu 20. století jsme snídali bezpráví a večeřeli němčinu.“ (1)

Obávám se, že jsem byl možná i sám jako (někdejší) středoškolský učitel dějepisu do určité míry součástí řetězce tradentů, předávajících mýtické fráze tohoto druhu z generace na generaci. Za to, že ne úplně, vděčím snad hlavně knize „Češi v dějinách nové doby“ pánů Příhody, Pitharta a Otáhala (2), která mne – jako snad vůbec první ze všech historických prací, které jsem kdy četl – učila nad dějinami přemýšlet a nedívat se na ně brýlemi vžitých předsudků.

Líčení česko-německých vztahů v habsburské monarchii se v této knize čte jako napínavá detektivka, která čtenáři, zpočátku mylně předpokládajícímu, že má o identitě vraha jasno, přináší jedno překvapení za druhým. V kostce by se dalo shrnout asi takto: Pokud němečtí nacionalisté chtěli, aby Češi „snídali bezpráví a večeřeli němčinu“, pak druhou stranu téže mince představuje fakt, že čeští nacionalisté zase toužili po tom, aby Němci „snídali bezpráví a večeřeli češtinu“… Protože „rakouský stát nepřál, a ve vyhrocených konfliktních situacích ani nemohl přát českému nacionalismu, fundovanému jazykově, tedy nikterak státotvorně v rámci mnohonárodní říše“, čeští nacionalisté jej označili za „žalář národů“. (3) V této souvislosti nelze neocitovat bonmot švýcarského historika Roberta Ingrima, podle kterého „Rakousko utlačovalo své národy tím, že jim všemožně překáželo, aby se navzájem utlačovaly“. (4) „Z naší historické paměti jsme téměř dokonale vytěsnili fakt, že České království, k němuž se hlásíme, bylo do značné míry státem přinejmenším dvou, ale postupně spíše tří národů, Čechů, Němců a Židů. O tom, že Morava a Slezsko /…/ byly na Praze málo závislé a někdy zcela nezávislé oblasti, se nebavíme téměř vůbec.“ (5)

V článku „Bátora, Vrba a ,staré dobré’ národovectví“ jsem se dotknul situace Židů v době hilsneriády, kdy čeští národovci vesměs sdíleli nejděsivější antisemitské předsudky. Čeští a moravští Židé se v podstatě nacházeli mezi dvěma mlýnskými kameny českého a německého nacionalismu. Mnozí z nich se ztotožňovali s habsburskou monarchií, v níž nemuseli být ani Čechy, ani Němci, ale mohli být prostě rakouskými patrioty.

Roku 1992 vyšel v revue Proglas článek brněnského Žida Bedřicha Taubera, muže narozeného roku 1907, který – jak v článku píše, „s Boží pomocí“ – přežil 6 let nacistické a 42 let komunistické totality a po jejím pádu napsal dopis Ottovi Habsburskému, ve kterém mj. konstatoval: „Ještě dnes se dá přesně zjistit, v jak velké míře se židovské obyvatelstvo podílelo na veškerém dění monarchie. Jedno je naprosto jisté a jasné: Židé v monarchii mohli svou činnost takto rozvíjet, protože měli pocit jistoty a protože, dle mého mínění, vztah šlechty k židům byl korektní a dobrý. A tato atmosféra vzájemné důvěry byla výhodou pro všechny a mohla být příkladná pro všechny.“ Otto mu v prosinci 1991 odepsal mj. toto: „Mimořádně mne potěšila možnost seznámit se s Vámi v Brně. A to je mi podnětem k tomu, abych Vás ujistil, jak jsem byl rád, že jsem se s Vámi setkal a viděl ve Vás živý vztah k naší veliké, společné tradici.“ (6)

Kapucínskou kryptu ve Vídni, do níž byl před několika týdny pohřben i Otto Habsburský, literárně proslavil haličský Žid Joseph Roth svým stejnojmenným románem. Jeden z jeho hrdinů – jeden z těch, jejichž identita byla dána příslušností k habsburské monarchii – si v něm stěžuje na „speciální blbství ideologů“, kteří jsou „protivní s tím svým objevováním takzvaných národností“. (7)

I pro poslední rakouskou císařovnu Zitu bylo „nacionalistické, jen svého němectví pamětlivé Rakousko /…/ něčím nemožným, protože Rakousko je úplně jiné a s nějakým určitým jazykem nebo původem nemá vůbec nic společného. Rakušan může mít jako mateřštinu i slovenštinu, češtinu nebo chorvatštinu, a mohl by dokonce patřit k jakémukoli evropskému jazykovému nebo kulturnímu okruhu.“ (8)

Před rokem 1918 bylo Rakousko domovem lidí mnoha jazyků, kultur i náboženství. O židovství již byla řeč; za zmínku však stojí i to, že habsburská monarchie poskytla roku 1912 plnoprávné státní uznání islámu (Československá republika se na něco podobného nezmohla nikdy a Česká republika poskytla teprve v roce 2004 muslimské obci ubohou registraci I. stupně). Dne 18. prosince 1917 také císař Karel přicestoval v doprovodu polního biskupa a polního imáma do Olomouce, aby tam byly na vojenském hřbitově v Černovíře za jeho účasti požehnány sakrální objekty mezi křesťanskými a mezi muslimskými hroby. (9)

V posledním období své existence bylo ovšem staré Rakousko stále silněji trháno na kusy sílícím nacionalismem jednotlivých národů. Podle názoru Otty Habsburského by Morava měla být hrdá na to, že nástupu nacionálního šílenství dokázala vzdorovat, a tak se stala příkladem i pro jiné části světa:

„Zmínil bych moravské vyrovnání jako jednu z nejlepších věcí, které kdy vznikly. Tehdy /v roce 1905/ na Moravě proběhly nepokoje, ale hned následující den se podařilo Němce a Čechy dostat k jednacímu stolu. Předsedajícím byl Žid. Byl to židovský poslanec z Brna. Promiňte, nechci Čechy srovnávat s černochy, ale tento příklad byl pak svého času využit při dekolonizaci Afriky. Tehdy žilo v Severozápadní Africe, která se dnes jmenuje Namibie, dvanáct národů. Byl jsem tam tehdy. Nenávist mezi těmi národy byla nepředstavitelná. Sám jsem viděl ve škole ve Windhoeku dvůr, kde si o přestávce hrály děti, rozdělené ostnatým drátem na část pro Herery a Owamby (což byly dva největší národy), aby se nepozabíjely. A pak jim někdo přinesl myšlenku moravského vyrovnání. Když dnes čtete namibijskou ústavu, vidíte, že se tam dostalo spousta myšlenek z Brna. Je neuvěřitelné, co středoevropský duch v africké buši dokázal. Dnes jsou ty problémy mezi těmi dvanácti národnostmi odstraněny…“ (10)

Odlišnost Moravy od Čech spočívala ve větší míře zemského patriotismu a v menší míře etnického nacionalismu. Brno se kromě toho odlišovalo od Prahy tím, že se v něm ve všech sociálních vrstvách zcela přirozeně prolínal český a německý živel. Všichni si navzájem rozuměli a brněnská plotňáčtina či štatlařina (jejímž reliktem je dnešní hantec) byla svérázným mixem češtiny a němčiny. (11)

Ještě i dnes jako by se občas projevila skutečnost, že z Brna je blíž do někdejší císařské Vídně než do Prahy. Tak například brněnský primátor Roman Onderka se označuje za zastánce „habsburského stylu, kdy se sice mění politici, ale zůstávají úředníci, kteří jsou odborníky na svých místech“ (12), a brněnský biskup Vojtěch Cikrle letos v červenci celebroval na Petrově rekviem za Ottu Habsburského…

V Čechách k žádné obdobě moravského vyrovnání nikdy nedošlo a zemská samospráva byla naopak před první světovou válkou vzájemnou nesmiřitelností nacionalistických politiků na obou stranách zcela paralyzována.

Císař František Josef I. říkal: „Jsem tady od toho, abych bránil své národy před jejich politiky.“ (13) Jenže stárnoucí císař nakonec nechal své národy na pospas politikům a generálům z vídeňské „válečné strany“ a roku 1914 vypukla velká válka, která Rakousku ze všeho nejdřív přinesla úplnou závislost na Německu. Podle Jiřího Gruši, diplomata a odborníka na česko-rakouské vztahy, monarchii nerozbil „dobrý voják Švejk“, ale „špatný generál Hetzendorf“ – přičemž fiktivní postava jménem Švejk by neměla zastínit skutečných „120 tisíc českých vojáků padlých za císaře“… (14)

Hrál-li nějaký jedinec významnou roli při rozbití Rakouska, byl to bezpochyby Masaryk. Na otázku, kdy začala domácí česká politická reprezentace požadovat vytvoření státu odloučeného od habsburské monarchie, totiž odpověď zní: „vlastně nikdy, a když, tak až úplně na konci války, a to ještě váhavě“. (15)

Tento projekt byl výhradně dílem Masarykovy zahraniční akce – přestože i sám Masaryk až do jejího zahájení hlásal pravý opak a ve shodě s Palackým považoval Rakousko za jediné možné zázemí pro malý národ mezi Ruskem a Německem. V průběhu války už ovšem Masaryk vsadil vše na jedinou kartu, snažil se stůj co stůj (v rozporu se skutečností) přesvědčit státy Dohody, že český národ pod Habsburky tři sta let strašlivě trpěl a nyní očekává své osvobození a že nejen Moravané, ale dokonce i Slováci jsou součástí tohoto českého národa. V době, kdy poslední rakouský císař Karel zoufale usiloval o ukončení válečných hrůz a uzavření míru, Masaryk neméně zoufale trnul, aby válka neskončila dřív, než se mu podaří dosáhnout zničení habsburské monarchie.

Nezdá se však, že by Masaryk měl jasnou koncepci poválečného uspořádání. Ještě 31. října 1918 (!) v Americe vystupoval jako „prezident Demokratické středoevropské unie“, aby se pak o čtrnáct dní později stal prezidentem Československa a projekt středoevropské unie uložil k ledu. (16) Ve svých válečných memorandech určených spojeneckým vládám prohlašoval, že „Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky“. (17) Ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918 pak ale najednou (z čistě účelových důvodů) poprvé hovořil o budoucí Československé republice, která pak 14. listopadu v Praze opravdu byla poněkud bizarním způsobem vyhlášena.

O sedmdesát let později o tom spisovatel Ladislav Jehlička ironicky napsal: „Žádný předseda Nejvyššího správního soudu, kdyby jaký u nás dnes existoval, by po důkladném prozkoumání věci nemohl oslovit Ottu I. Habsburského jinak než Vaše Veličenstvo. Proslýchá se, že existovala sice jakási samozvaná, anebo spíše politickými stranami podle volebního klíče 1911 najmenovaná sešlost, která prý Habsburky zbavila trůnu, ale ta společnost k tomu byla naprosto nekompetentní, a dokonce, jak víme z Masarykovy Světové revoluce, její předseda, jakýsi dr. Kramář, o tom nedal ani hlasovat, a nikdy to nebylo také uveřejněno ve Sbírce zákonů a nařízení, která už tenkrát vycházela. Po stránce právní je to tedy zcela nulitní.“ (18)

Převrat spojený se vznikem Československé republiky proběhl na jednu stranu proběhl velmi konzervativně a nerevolučně (rakouské zákony zůstaly v platnosti, státní úředníci na svých místech atd.), na druhou stranu však byl spojen s revolučním pohrdáním staletými tradicemi a naprostou lhostejností k nim.

„Historici zřídkakdy připomínají, že roku 1918 zaniklo nejen císařství, beztak existující pouhých 114 let, případně Rakousko-Uhersko (pouhých 51 let!), ale též České království, starší než Magna charta. /…/ Češi se z obyčejného oportunismu zřekli království, které trvalo sedm století, a nahradili je od zeleného stolu vymyšleným Československem, které zaniklo ještě za našich životů.“ (19)

Má tento pohled knihovníka Martina Vrby z roku 2002 svou váhu, nebo je to jen výkřik do větru? Jak jsem už říkal, v tomto článku mi jde spíše o kladení otázek než o nabízení hotových odpovědí. Na otázky typu „monarchie, nebo republika?“ ostatně ani žádná objektivně platná odpověď neexistuje. Ani otázku, zda bylo rozdělení Rakouska nevyhnutelné, zřejmě historická věda nemůže jednoznačně zodpovědět. Přesto se mi zdá důležité, aby tato otázka byla položena.

Sám jsem si ji v minulosti vůbec nekladl. Když například v pohnutých dnech konce roku 1989 navštívil Filosofickou fakultu tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (a brzy už zase Masarykovy univerzity) pan Částek a v rámci svého „divadla jednoho herce“ předvedl pořad „Tož se nám to přece jen povedlo“ (tj. pásmo Masarykových válečných vzpomínek, vrcholící onou šťastnou větou o tom, jak se nám přece jen povedlo dosáhnout naší svobodné republiky), byl jsem dojat a určitě mě (byť studenta historie!) vůbec nenapadlo klást si otázku, zda byl pro nás 28. říjen opravdu výhrou.

Teprve když jsem o několik let později začal psát monografii o Emilu Háchovi a důkladně se zabývat okolnostmi československé tragédie z let 1938–1939, nebylo už možné vyhnout se přemýšlení o její souvislosti s rokem 1918. Samotný Hácha totiž po svém návratu z Berlína, kde mu Hitler dne 15. března 1939 oznámil své rozhodnutí okupovat Čechy a Moravu, v rozhlasovém projevu k národu o vzniku Československa v roce 1918 řekl:

„Stál jsem opodál tehdejšího historického dění, ale moji radost z našeho historického úspěchu kalila týravá obava, zda jsou dány všecky vnější a vnitřní záruky trvalosti naší tehdejší výhry. Nyní po dvacetiletí vidím ke svému zármutku, že tehdejší mé obavy nebyly bezdůvodné…“ (20)

Jinými slovy, Československá republika představovala nanejvýš riskantní experiment, který nevyšel… Druhý z nešťastných státníků let 1938–1939, rakouský kancléř Schuschnigg, který na rozdíl od Háchy neměl důvod k pietním ohledům na T. G. Masaryka, ve svých pamětech napsal, že „Masaryk – protinožec – byl pro střední Evropu nevědomky a mimovolně Janem Křtitelem Adolfa Hitlera“. (21) K čemuž by se o několik let později dalo ještě dodat: Nejprve Adolfa Hitlera a potom Josefa Stalina.

Jan Masaryk krátce předtím, než sám padl za oběť druhému z těchto děsivých posthabsburských vládců střední Evropy, životní dílo svého otce nepřímo zhodnotil slovy: „Moc bychom si byli mohli ušetřit s troškou předvídavosti. Jenže my měli asi tolik fantazie jako novorozené tele z nepříliš inteligentních rodičů. Byli bychom museli včas udělat nějakou konfederaci malých národů. Tuhle mi někdo vyprávěl, že k němu přišel domovník a řekl mu, že se půjde na brigádu. Jo, a co tam bude dělat? Vykopávat France Josefa. /…/ Jenže dnes na to už je pozdě. Teď už nám žádnou kooperativu nepovolejí. Tak budeme každý koukat ten krámek udržet, jak dlouho to půjde, ale nakonec zkrachujeme jeden jako druhý. /…/ A my to tady odneseme nejvíc.“ (22)

Je samozřejmě možné namítnout, že Rakousko samo ve své roli ochránce malých národů mezi Ruskem a Německem selhalo a v době první světové války se stalo spíš nástrojem německého vlivu. Ale – jak říká Ladislav Jehlička – „z té války nevyšlo Rakousko vítězné, ale poražené, a kdyby se včas myslelo na středoevropskou federaci, ať už s Habsburky nebo bez Habsburků, byla tu nejlepší příležitost: poražené Rakousko, mladý císař plný ochoty a dobré vůle, i když patrně politicky dosti nerozhodný, české země by se vzhledem k svému hospodářskému potenciálu a kulturní vyspělosti samozřejmě posunuly na první místo v tomto soustátí.“ (23) To by ovšem monarchie nesměla být nesmyslně démonizována. Edvard Beneš se „ještě počátkem 30. let nechal slyšet, že je pro něj Hitler přijatelnější než Habsburk“… (24)

Byla habsburská monarchie „žalářem národů“ a T. G. Masaryk jejich osvoboditelem? „Masarykova prestiž byla tak veliká, že se tento český profesor nakonec stal nositelem obou slovanských idejí – Masaryka je možné označit za zakladatele Jugoslávie téměř do stejné míry jako Československa. /…/ Konstituční Rakousko mělo osm národností a Československo sedm – Velké Uhersko jich mělo sedm, zatímco Jugoslávie devět.“ (25)

Žádný z uvedených „nástupnických států“ nedosáhl toho, aby se s ním ztotožňovali jeho obyvatelé bez rozdílu etnické příslušnosti, a dokonce se o to ani nesnažil. Jugoslávie se „stala unitárním státem, který Srbové prohlašovali za svůj národní po vzoru Maďarů v Uhersku“. (26) V Československu byl za státní národ prohlášen fiktivní „národ československý“, za svůj stát je ovšem považovali jen Češi. Slovensko zažívalo „místo dosavadní ,maďarizace’ českou ,kolonizaci’, jazykově sice bližší, ale kulturně (vzhledem k českému ateismu) mnohem vzdálenější“. (27)

„Když se pak ptali britského premiéra Lloyda George, kdo že získal válkou nejvíc, odpověděl ne bez humoru: ,Profesor Masaryk.’ Nikoli tedy ,československý lid’, ani ,český národ’. ,Československého lidu’ ostatně nebylo. /…/ Máme-li na mysli prospěch národů střední Evropy a uvažujeme-li o něm dnes, jsme oproti našim předkům před sedmdesáti lety v nezaslouženě výhodnějším postavení. Proto se nám, poučeným tím, co následovalo, neodbytně klade otázka, zda vůbec bylo prospěšné rozbíjet rakousko-uherské soustátí.“ (28)

Kdoví, zda tím nejlepším, co se dá říct o meziválečném československém státu, nakonec není konstatování, že byl „malým Rakousko-Uherskem“, které po tom „velkém“ zdědilo nejen národnostní problémy, ale i „relativně vysokou úroveň občanských práv a svobod. Neplatila bohužel pro všechny stejnou měrou.“ (29)

Československá republika po habsburské monarchii svým způsobem zdědila i instituci mocnáře, byť v jejím případě šlo spíš o parodii na tuto instituci. Prezident Masaryk sídlil na Hradě českých králů, zasahoval do politiky podobným způsobem jako předtím panovníci (stejně jako František Josef například s chutí využíval instituce úřednické vlády) a nechával si holdovat způsobem, ve srovnání s nímž byli někdejší monarchové vzornými občany a demokraty. Byl „líčen jako jediný evropský státník a myslitel, jehož sláva hvězd se dotýká, věčně a od začátku milý u Boha i u lidí“. (30)

Obyvatelé Československa byli zasypáváni brožurami Masarykových výroků a hesel, podobně jako později Číňané citáty Mao Ce-tunga nebo Libyjci moudry Muammara Kaddáfího. „Masarykova slova v podobě každodenního žvástu byla jednou ze stránek masarykovského kultu, jehož dalšími projevy byly ulice, náměstí a školy nazvané ještě za života jeho jménem, jeho sochy či slavný zákon, že se zasloužil o stát.“ (31)

„Masaryk jako náhradní panovník k sobě vázal loajalitu většiny Čechů a části Slováků. Němcům, Maďarům a Rusínům byl celkem lhostejný.“ (32) Přitom svatováclavské království v čele se skutečným panovníkem by onu pro stát životně důležitou loajalitu jeho obyvatel bez rozdílu etnického původu získat mohlo, jak o tom svědčí i „státní oslavy svatováclavského milénia roku 1929, kdy byly poprvé od vzniku republiky veřejně vystaveny korunovační klenoty českých králů. Ze všech stran tehdy zaznívalo, že Československo není státem vzniklým na základě mírových smluv, ale že má tisíciletou státní tradici, že koruna není jen historická památka, ale že to je živá národní relikvie. O staronové aktuálnosti tradice Koruny české za první republiky by mohli svědčit i čeští Němci, kteří si v roce 1929 společně s Čechy připomínali ideu starého českého státu, jehož přirozenou součástí byli i čeští Němci, ideu, kterou zdál se na německé straně definitivně pohřbít protičeský nacionalismus konce 19. století.“ (33)

Nacionalismus ovšem nad tradicí Koruny české zvítězil. Výmluvným symbolem tohoto vítězství se stal Mnichov, po kterém byly historické země Čechy a Morava se svými staletými hranicemi roztrhány oddělením Sudet. O sedm let později byly tytéž Sudety zpustošeny vyhnáním obyvatelstva, které v nich po staletí žilo. Historie už zjevně neměla žádnou cenu. Dalším ztělesněním jejího negování byla doba komunismu, která mj. hned na počátku přinesla likvidaci historických zemí jako správních celků. Na komunistickou „tradici“ uměle vytvořených malých krajů místo přes tisíc let existujících zemí navázali i autoři dnešního krajského zřízení…

V roce 1992 došlo k rozbití Česko-Slovenska, které Čechoslovákům paradoxně umožnilo pochopit pocity Rakušanů z roku 1918… Mělo-li rozdělení ČSR pro českou část tohoto státu vůbec nějakou kladnou stránku, byla jí právě možnost navázat na historickou tradici českého státu, tj. zemí Koruny české. Stal se ovšem již zmíněný pravý opak. Etnický nacionalismus, projevující se předsudky vůči všem, kteří nejsou „správnými Čechy“, není ani dnes zdaleka mrtvý. Nebyl by mnohem lepší zemský patriotismus, v jehož rámci by se např. Moravany mohli cítit všichni, kdo žijí na Moravě, bez ohledu na to, zda jde etnicky o Čechy, o Němce nebo třeba o Vietnamce či Araby?

Zemský patriotismus lidi obývající určité území spojuje, zatímco etnický nacionalismus je rozděluje. Poklidný patriotismus spojený s příslušností k určitému městu, zemi a státu je pro mne opakem řvavého a nepřítele potřebujícího nacionalismu. Tento článek jsem dokonce původně zamýšlel nazvat „Zemské ticho a nacionální kravál“. Inspiroval mě k tomu rakouský deník Der Standart, který se ve svém vydání z 18. července 2011 zamýšlel nad pohřbem Otty Habsburského a na symboly bohatou monarchií na straně jedné a naopak na tradici a symboly chudou republikou na straně druhé. A v kontextu právě probíhající diskuse o tom, zda mají být v hymně Rakouské republiky slova „jsi vlastí velkých synů“ opravena na „jsi vlastí velkých synů, dcer“, zveřejnil známý citát brněnského básníka Jana Skácela (1922–1989), dokládající „národy spojující funkci Moravy“:

„Žádný národ na světě nemá tak inteligentní hymnu jako my Moravané, kteří narozdíl například od Slováků národem nejsme. /…/ Moravskou hymnou je pauza. Pauza mezi ,Kde domov můj?’ a ,Nad Tatrou sa blýska’. Tato hymna nemá žádná slova. Nic se v ní netvrdí, neprohlašuje, nevnucuje. Není ani smutná ani veselá. Skládá se z absolutního ticha, a ticho je moc hezká a plodná věc.“ (34)

Ve stejném čísle stejného deníku se mi líbilo i toto sebeironické konstatování: „Pohřeb je za námi, tisíc růží. Rakousko už se zase scvrklo na přehlednou malost a brzy bude republika opěvovat nejen své velké syny, ale také své velké dcery, tedy pokud bude co opěvovat…“ (35)

Československá republika jako svého největšího syna opěvovala tatíčka Masaryka. Nebo že by byl ještě víc opěvován lžitatíček Gottwald? Každopádně jsem na pochybách, zda „tatíčci“ od Masaryka po Havla či Klause byli pro naši zemi ve srovnání s hypotetickou vládou Karla a Otty velkou výhrou. Republika je pro nás dnes samozřejmostí, ale odpověď na otázku, zda se osvědčila lépe než monarchie, přesto není jednoznačná.

Nejsem sám, kdo si uvedenou otázku klade. Roku 1999 podepsalo čtyřicet českých osobností provolání „Na prahu nového milénia“, otvírající možnost znovuobnovení monarchie. Z jeho signatářů se například evangelický duchovní a poslanec Svatopluk Karásek vyjádřil, že „po desítky let se tu vyhlazovala historie země a návrat ke šlechtě a monarchii je návrat ke kořenům“, a publicista Adam Drda řekl: „Monarchie by mohla napravit to, co tady zpřetrhal a zlikvidoval komunismus (a předtím i republika). Máme tu národnostní nenávist, nechuť ke šlechtě, k církvi. A monarchie by podle mě dokázala společnost uzdravit a kultivovat…“ (36)

Pořád ale ještě nebylo zmíněno to hlavní, co mi v republice ve srovnání s monarchií chybí. Když jsem byl na již zmíněném rekviem za Ottu Habsburského, celebrovaném brněnským biskupem, zaujal mne závěr jeho kázání. Biskup Cikrle v něm jako podnět k zamyšlení zmínil pohřeb někdejší císařovny Zity, při kterém se po zaklepání na dveře Kapucínské krypty ozvala otázka: „Kdo je tam?“ V odpovědi na ni byly vyjmenovány všechny Zitiny tituly, ale následovalo strohé: „Neznám.“ Totéž zaznělo i po vyjmenování všech vyznamenání a poct zesnulé. Dveře se otevřely až poté, co na otázku „Kdo je tam?“ přišla odpověď: „Zita, ubohá hříšnice…“

Tento tradiční ceremoniál probíhal např. i při pohřbu císaře Františka Josefa. Habsburkové přes všechno pozlátko spojené s jejich někdejší mocí věděli (a dodnes vědí), že jsou jen ubohými hříšníky. Zdalipak to věděli a vědí také českoslovenští prezidenti?!

Četl jsem mnohé o pohřbu muže, všeobecně pokládaného za nejlepšího z nich. Duch pohřbu T. G. Masaryka, muže bezesporu zbožného, vyjadřují například Seifertovy verše: „Ať spočine už mrtvý spravedlivý / Nad jeho hrobem stojí národ živý.“ (37) Označení zemřelého za „ubohého hříšníka“ si v rámci Masarykova pohřbu vůbec nelze představit.

Zdá se mi, že rozdíl mezi těmito dvěma pohřby symbolicky vyjadřuje skutečnost, že zrušením monarchie se z našeho světa něco podstatného ztratilo. K této skutečnosti odkazuje i fascinující báseň „Velryby“ od francouzského básníka Paula Forta:

„Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli,

tak daleko, že pro to holky plakaly,

na každém rozcestí Pán Ježíš na křížku stál,

a páni markýzové, v krajkách, si ještě foukali,

a to byla ještě Panna Maria a to byl ještě král.

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli,

tak daleko, že pro to holky plakaly,

to každý námořník ještě na víru dal

A třebas velcí páni na ni plivali,

to byla ještě Panna Maria a to byl ještě král.

A nynčko je každý spokojený, mně je to jedno, námořníku

ale jak se říká, každý je spokojen,

už jsou pryč velcí páni, pryč i Pán Ježíš, není pochyby,

teď máme republiku a král byl popraven,

teď máme presidenta a žádné velryby.“ (38)

Tak si říkám, zda by toto vysoce poetické a současně hořce ironické srovnání zaniklé monarchie a slavně nastolené republiky nemohlo posloužit i jako korektiv oněch dojemných obrazů z roku 1918, kdy (slovy básníka) „u sochy Knížete (!) náhodný hlouček dal se do zpěvu a zpíval, jako by v kašně pod Muzeem teklo víno“ (39), a kdy se i Tomáš Masaryk se zpěvem vracel už jako čerstvý prezident z Ameriky do vlasti a „občas si na palubě nahlas prozpěvoval: jsme svobodní, jsme svo – bod – ní, máme re – pu – bli – ku, repub – liku!“ (40)

Můj „vzkaz T. G. Masarykovi“ zní takto: Mám velké pochyby, tatíčku Masaryku. Vraťte nám velryby, nechte si republiku!

Poznámky:

1) Martin Rotter, „Snídali jsme bezpráví a večeřeli němčinu“, Mladá fronta Dnes, 5. 11. 2009, roč. 20, č. 258, s. D6.

2) Podiven, Češi v dějinách nové doby, Praha: Rozmluvy, 1991.

3) Podiven, cit. dílo, s. 268.

4) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 313.

5) Luboš Palata, „Nový pohled na slovenský stát“, Lidové noviny, 27. 3. 2010, roč. 23, č. 72, s. 24.

6) Bedřich Tauber, „Habsburský mýtus“, Proglas, 1992, roč. 3, č. 5–6, s. 92.

7) Joseph Roth, Pochod Radeckého; Kapucínská krypta, Praha: Odeon, 1986, s. 384.

8) Beate Hammondová, Mladá léta velkých císařoven, Praha: Ikar, 2004, s. 124.

9) Josef Šváb, „Císař Karel v Olomouci“, Katolický týdeník, 23.–29. 11. 2004, roč. 15, č. 48, s. 12.

10) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat“, Lidové noviny, 28. 2. 2003, roč. 16, č. 50, příloha Pátek Lidových novin, č. 9, s. 10.

11) Viz Jana Soukupová, „Jak se v Brně pomíchala řeč: Brno je historicky zvláštní město, vysvětluje profesorka Marie Krčmová a věří, že hantec má šanci přežít“, Mladá fronta Dnes, 25. 7. 2007, roč. 18, č. 171, s. B4.

12) Jiřina Veselá, „Úřad čekají namátkové kontroly“, Lidové noviny, 11. 11. 2006, roč. 19, č. 263, s. 4.

13) Ladislav Jehlička, cit. dílo, s. 313.

14) Luděk Navara, „Musíte být trochu kníže“, Mladá fronta Dnes, 18. 1. 2007, roč. 18, č. 15, s. A10.

15) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 251.

16) Viz Václav Drchal, „Masaryk coby prezident ,středoevropské unie’“, Lidové noviny, 27. 10. 2008, roč. 21, č. 253, s. 1 a 7.

17) Masarykovo memorandum britskému ministru zahraničí E. Greyovi „Samostatné Čechy“ z roku 1915 (citováno podle Jan Galandauer, Vznik Československé republiky 1918: Programy, projekty, předpoklady, Praha: Svoboda, 1988, s. 273).

18) Ladislav Jehlička, cit. dílo, s. 210.

19) Martin Vrba, „Velkolepý začátek a smutný konec Československa“, Mladá fronta Dnes, 2. 11. 2002, roč. 13, č. 255, s. B5.

20) Vít Machálek, Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy, Praha: Regulus, 1998, s. 42.

21) Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, s. 61.

22) Viktor Fischl, Hovory s Janem Masarykem, Praha: Mladá fronta, 1991, s. 44–45.

23) Ladislav Jehlička, cit. dílo, s. 15.

24) Jiří Pernes, „Edvard Beneš prohrál, co mohl“, Lidové noviny, 28. 5. 2004, roč. 17, č. 124, s. 10.

25) A. J. P. Taylor, Poslední století habsburské monarchie: Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809–1918, Brno: Barrister & Principal, 1998, s. 334 a 345–346.

26) Tamtéž, s. 346.

27) Luboš Palata, „O dvou nepřátelích, kteří spolu neválčí“, Lidové noviny, 29. 8. 2009, roč. 22, č. 202, s. 19.

28) Podiven, cit. dílo, s. 304–305.

29) Bohumil Doležal, „Český vlastenecký Halloween“, Lidové noviny, 30. 10. 2009, roč. 22, č. 253, s. 10.

30) Ladislav Jehlička, cit. dílo, s. 38.

31) Petr Zídek, „Masarykova abeceda“, Lidové noviny, 15. 9. 2007, roč. 20, č. 216, příloha Orientace s. IV.

32) Pavel Švanda, „Rok 1918 – nejkrásnější z osudových osmiček“, Katolický týdeník, 28. 10. – 3. 11. 2008, roč. 19, č. 44, příloha Perspektivy č. 22, s. I.

33) Petr Placák, „Idea Českého království vedle republiky“, Mladá fronta Dnes, 2. 11. 2002, roč. 13, č. 255, s. B5.

34) „Zitiert: Eine Hymne der Stille“, Der Standart, 18. 7. 2011, s. 19.

35) „Ein echter Edelmann“, Der Standart, 18. 7. 2011, s. 1.

36) „Nevolte šašky, volte krále!“, Lidové noviny, 11. 1. 2003, roč. 16, č. 9, s. 19.

37) Poslední chvíle s T. G. Masarykem, Praha: Orbis–Čin, 1937 (nestránkováno).

38) Báseň cituje I. M. Jirous ve stati „Poesie a já“, Babylon, 27. 4. 2000, roč. 9, č. 7, Literární a výtvarná příloha, s. III.

39) Jaroslav Seifert, Halleyova kometa, Praha: Albatros, 1969, s. 67.

40) Pavel Tigrid, cit. dílo, s. 268.