Při svém blogování se zamýšlím nad křesťanstvím, nad rolí žen v církevních dějinách, nad dějinami střední Evropy a nad snahami o mír a porozumění mezi národy a konfesemi. To vše nějak souvisí s mým patronem sv. Vítem, jehož svátek připadá na 15. června.
Svatého Víta křesťanská tradice líčí jako chlapce umučeného v Římě patrně za Diocletianova pronásledování (303–305). Vít podle ní pocházel ze Sicílie, kde se narodil jako syn bohatého pohana Ilasia. Více než otec jej však ovlivnila dvojice křesťanů – jeho učitel Modestus (jehož jméno znamená „mírný“) a chůva Crescentia („rostoucí“). Někdejší brněnský biskup Josef Kupka ve své promluvě na sjezdu Svazu katolických žen a dívek v Brně z ledna 1938 řekl:
„…Sv. Crescentia byla sice služebnou, ale vychovala sv. Víta, chlapce a sice k takové lásce ke Kristu Pánu, že když potom otec sv. Víta se dověděl, že jeho syn je křesťanem, chtěl ho od křesťanství odvrátit, nepodařilo se mu to však, a tak vidíme, jak během všech staletí vždycky nalézáme ženy, které vpravdě lnuly láskou ke Kristu Pánu, ke svaté církvi a svaté víře.“ (1)
Poté, co jej vlastní otec udal, že se stal křesťanem, dostal Vít od císaře podle tradičního římského postupu na výběr mezi obětováním římským bohům a smrtí pro Krista. Odmítl obětovat (jeho nejvýznamnějším atributem se později paradoxně stal kohout, odedávna běžný obětní dar) a z lásky k Bohu jedinému podstoupil dlouhou řadu muk. Podle legendy se ve chvíli, kdy byl Vít natažen na mučidla, „rozpoutal strašlivý nečas a chrámy bohů se rozpadly na kusy. Císař prchal volaje: ,Běda mi, dítě mě přemohlo!’ Anděl pak dovedl Víta na břeh líbezné řeky a tam se odebrala jeho duše domů – k Bohu.“ (2)
„Uctíván byl od raných dob, a to i v církvi východní (u Slovanů, nikoliv u Řeků), včetně Velkomoravské říše“. /…/ V 8. století došlo k translaci jeho těla z jižní Itálie do francouzského St. Denis a odtud roku 836 do kláštera v Corvey.“ (3) Později se jeho rámě dostalo do Saska a protože od té doby začala moc Sasů vzrůstat, byl jimi ctěn jako „státotvorný světec“.
O to větší význam pro český stát mělo gesto saského vévody a německého krále Jindřicha Ptáčníka, který Vítovy ostatky daroval svatému Václavovi. V nejkrásnějším příběhu svých „Obrazů z dějin národa českého“ Vladislav Vančura vypráví o bezohledné surovosti Jindřicha Ptáčníka, brutálního válečníka, jehož víra se tak jako u tolika jiných politiků míjela s podstatou křesťanství absencí lásky k bližnímu – a o mírném knížeti Václavovi a jeho hledání Boží vůle tváří v tvář saské hrozbě:
„…Václav dnem i nocí ležel na modlitbách a třísně prachem své čelo prosil Pána Ježíše Krista, aby mu ukázal cestu a skytl mu poučení o tom, co je třeba konati. Kníže se modlil a vpeřen ve vášnivou svatost čekal nějaké vnuknutí. Když nepřicházelo, rozhlédl se v myšlenkách po válečných polích a tu spatřil, že dílo smrti je málem dokonáno. Zřel sílu Jindřichovu, zřel svatý kříž nad jeho vojskem a věřil, že za cenu prolité krve vzejde mír a poznání Boha. Věřil, že s poznáním vzejde štěstí a věčná blaženost. I nekladl si již pražádnou otázku. Pochybnosti jím nezachvívaly. Svatost vdechla mu jistotu, že lépe učiní, když nesáhne k meči a předejde krutost přílišnou a oslaví vítězství pravého náboženství.“ (4)
Václav se tedy setkal s Jindřichem ne jako politik s politickým rivalem, ale jako křesťan, který ke svému nepříteli přistupuje s láskou a pokorou a touží jej učinit svým přítelem. Tak mu vyrazil z ruky zbraň a proměnil krvavé nepřátelství v mír a přátelství. Jak říká Vančura, Jindřich naslouchal českému knížeti s údivem a okouzlením, které jej přimělo k něčemu, co by síla zbraní nikdy nedokázala:
„Přemýšleje o svatosti veliké a zvláštní duše Václavovy setrvával král v zadumání. Procitnuv z myšlenek žádal si poznovu jeho přátelství a na znamení, že sám k nikomu nechová citu vroucnějšího, rozkázal, aby jeho kněží vydali knížeti ostatky svatého Víta. Byl pak svatý Vít největším světcem kmene saského a největším jeho ochráncem. Václav přijal ten převeliký dar s úctou a poděkoval králi řka, že ochránce Sasů bude nadále stříci i přátelství mezi Čechy a Němci.“ (5)
Svatý Vít tak i zde ztělesnil porážku falešných bohů pýchy, moci a násilí. Václav pak dal na Pražském hradě postavit rotundu sv. Víta. Ta se stala základem dnešní katedrály, pro kterou její budovatel Karel IV. o více než čtyři století později získal vedle rámě svatého Víta, darovaného Jindřichem Václavovi, také další světcovy ostatky. Nejosobitější atribut hlavního českého chrámu však bezesporu představuje svatovítský kohout, umístěný na hřebeni katedrály jako korouhvička otáčející se po směru větru a geniálně vybízející k přemýšlení nad našimi dějinami…
Sv. Vít, jeden z patronů Království českého, spojený s jeho hlavním chrámem, každopádně v této roli symbolizuje křesťanský univerzalismus, spojující český národ s jinými národy a zakotvující české země v křesťanské střední Evropě. V dějinách středoevropských zemí sehrál „obrovskou roli při vytváření vztahů těchto zemí se Svatou říší římskou. Byl záštitou svébytnosti a suverenity, pojítkem mezi svrchovanými státy a srozumitelným přímluvcem všeho křesťanstva.“ (6)
Poznámky:
1) Jana Burešová, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 492.
2) Anselm Grün, Duchovní terapie a křesťanská tradice: Čtrnáct svatých pomocníků, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 70.
3) Milan M. Buben, „Svatý Vít“, in: Milan M. Buben – Rudolf Kučera – Otakar A. Kukla, Svatí spojují národy, Praha: PANEVROPA PRAHA, 1995, s. 31–32.
4) Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého I, Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 96.
5) Tamtéž, s. 97.
6) Milan M. Buben, cit. dílo, s. 32.
