Sto let od svatby posledního českého krále

„Jestliže vezmeme na vědomí, že Karel byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“ (1)

Těmito slovy komentoval známý český historik Jan Galandauer blahořečení posledního rakouského císaře Karla I. (a současně posledního českého krále Karla III.) papežem Janem Pavlem II., ke kterému došlo dne 3. října 2004.

O čtyři roky později, v roce 2008, Svatý stolec schválil také zahájení procesu beatifikace poslední císařovny, Zity Bourbonsko-Parmské. Už v Karlově blahořečení přitom Zita byla svým způsobem zahrnuta. Zatímco svátky velké většiny světců církevního kalendáře připadají na den jejich úmrtí, tedy „narození pro nebe“, za svátek blahoslaveného Karla byl určen 21. říjen, den začátku jeho a Zitiny společné cesty do nebe…

Sté výročí svatby Karla a Zity z 21. října 1911 je jistě i vhodnou příležitostí k zamyšlení se nad tímto pozoruhodným párem a nad habsburskou monarchií, k jejímuž objektivnímu zhodnocení v české historiografii teprve dnes pomalu začíná docházet. Kdyby tato monarchie roku 1918 nezanikla, ale v souladu s přáním císaře Karla se úspěšně reformovala, mohli jsme od té doby až dodnes žít ve společenství svobodných evropských národů, které by společnými silami odrazilo jakékoliv pokusy Hitlerů a Stalinů o ovládnutí střední Evropy.

Nedávno zesnulý Otto Habsburský mohl být naším panovníkem a papež Jan Pavel II. naším krajanem. Francouzský spisovatel Jean Sévillia ve svém životopisu Karla I. píše: „Za první světové války byl papežův otec, Polák z Haliče, důstojníkem 56. pěšího pluku c. a k. armády a získal za statečnost medaili s portrétem císaře Karla. Na památku císaře dal kapitán Wojtyła svému synovi, narozenému roku 1920, jméno Karel. ,Jsem šťasten, že mohu pozdravit panovnici svého otce,’ řekl jednoho dne Jan Pavel II., když přijímal Zitu ve Vatikánu. Pro papeže tedy bylo Karlovo blahořečení i otázkou synovské úcty.“ (2)

Proces blahořečení Karla I., dovršený Janem Pavlem II., zahájil již papež Pius XII., který sám v době, kdy byl ještě vatikánským diplomatem, udržoval s císařem výborné vztahy. Dne 3. listopadu 1949 Radio Vatikán oficiálně oznámilo, že ve vídeňské arcidiecézi započne beatifikace Karla Rakouského, „aby byl v naší době v osobě tohoto služebníka Božího dán prostředník, jehož obraz moderního panovníka, vědomého si své odpovědnosti, a katolického manžela a otce rodiny je tak potřebný v naší době plné korupce a destrukce morálky, úpadku manželství a rodiny“. (3)

Načrtnutí obrazu této pro dnešní křesťany až nečekaně aktuální osobnosti je tedy opravdu třeba začít Karlovým manželstvím se Zitou. Toto manželství bylo založeno na víře v Krista, jež pro oba stála na prvním místě, na spiritualitě, kterou mohli společně sdílet, ale i na hlubokém citovém vztahu a na vzájemném doplňování se, což bylo v jejich době a v jejich společenské vrstvě neobvyklé a vyvolávalo nenávistné osočování Zity z nežádoucího ovlivňování jejího manžela.

Rakouská historička Tamara Griesser-Pečarová ve své knize o Zitě konstatuje, že „Karel ji respektoval nejen jako manželku, ale i jako vzdělanou rádkyni, která mohla vyvážit jeho vlastní nedostatky“. (4) Právě doplňování mužových nedostatků je však podle svatého Tomáše Akvinského posláním manželky.

Devatenáctiletá Zita a čtyřiadvacetiletý Karel se zasnoubili dne 13. června 1911 v domácí kapli Zitina rodného zámku Villa delle Pianore. Po obřadu Karel své snoubence řekl: „Nyní si musíme navzájem pomoci dostat se do nebe.“ (5)

Na jeho výslovné přání se také Zita před svatbou vydala do Říma za papežem Piem X., aby od něj získala požehnání pro jejich svazek. Sám ji doprovázet nemohl, protože napjaté vztahy mezi Italským královstvím a tehdy ještě oficiálně neexistujícím vatikánským státem neumožňovaly Habsburkovi navštívit papeže, aniž by tím urazil italského krále. Pius X. Zitu překvapil rozhodným tvrzením, že její snoubenec se stane nástupcem císaře Františka Josefa I., přestože následníkem trůnu byl tehdy ještě Karlův strýc František Ferdinand d’Este.

Na svatbu, konanou v rakouském sídle parmských Bourbonů na zámku Schwarzau, papež vyslal jako svého zástupce Monsignora (pozdějšího kardinála) Bislettiho, který vedl ve francouzštině konanou bohoslužbu. Karel a Zita si při ní udělili svátost manželství, navzájem si slíbili snášet spolu dobré i zlé až do smrti a vyslechli papežovo poselství, ve kterém Pius X. psal: „V hořkých chvílích, jichž jistě nebudou manželé ušetřeni, nechť je Vám oporou víra v Boha, nechť najdete útočiště ve šťastném rodinném životě.“ (6)

Rodinný život Karla a Zity byl opravdu šťastný a příkladný. Již v roce 1912 přišel na svět jejich prvorozený syn Otto, po kterém následovalo ještě sedm dalších dětí. Ze všech měli vyrůst dobří lidé a dobří křesťané.

Hned po svatbě se novomanželé jako mariánští ctitelé vydali na pouť do Mariazell. Mariazellská Madona je nejen „Magna Mater Austriae“, ale také „Mater Gentium Slavorum“ a „Magna Mater Hungariae“, takže v ní Karel a Zita mohli spatřovat ochránkyni všech národů monarchie i svou vlastní. Před jejím milostivým obrazem se modlili za své manželství a za to, aby měli dost sil ke zvládnutí budoucích úkolů.

Následovala ještě svatební cesta do jižních oblastí monarchie, ale pak už musela Zita svého manžela (tehdy armádního důstojníka) následovat do míst jeho služebních povinností. Jedním z těchto míst byl Brandýs nad Labem, kde prožili nejšťastnější období svého života. Oba se také učili česky (Karel úspěšněji než Zita) a Karel kromě toho v mládí studoval v Praze mj. české dějiny u profesora Golla. S Brandýsem nad Labem a Starou Boleslaví byl spjat i jako ctitel svatého Václava.

Dne 28. června 1914 se tragickým způsobem začala naplňovat předpověď papeže Pia X., když srbský terorista Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil arcivévodu Františka Ferdinanda a Karel se stal místo něj následníkem trůnu. O měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsko válku, která přičiněním rakouského spojence Německa a srbského spojence Ruska rychle začala přerůstat ve válku světovou.

Karel později tvrdil, že on by válku nikdy nevyhlásil, ale že byl tehdy jen malý důstojník. O jeho pacifistických postojích ve vztahu k „potrestání“ Srbska si nicméně nelze dělat iluze. Jinou věcí bylo ovšem zatažení Rakouska do „velké války“, v níž proti němu stála mj. i Francie. To Karel a Zita nepochybně od začátku vnímali jako tragédii, která rozdělila dokonce i Zitinu francouzsky mluvící rodinu.

Zatímco tři z bratrů arcivévodkyně Zity se hlásili do rakouské armády, další dva (Sixtus a Xavier) vstoupili do armády belgické a válčili tak na straně Rakousku nepřátelské Dohody. Princ Xavier tehdy vzpomínal na Zitinu svatbu s Karlem: „Jak jsme si přísahali, že budeme držet spolu! Chtěli jsme ji zaštítit a chránit ve strašné době, protože jsme tušili, co přijde. A už je to tady. Chtějí nás všechny zničit, víru, církev, stát, Evropu, lidi… Zvláštní. Bojujeme na docela rozdílných frontách, a přesto stojíme všichni v jednom táboře… Táboře, který brání Evropu před nacionalisty a všemi, kdož chtějí náš kontinent zničit…“ (7)

Současně si do svého deníku s úzkostí zaznamenal smrt „posledního hlasatele míru“, papeže Pia X. Velkým hlasatelem míru se však stal i nový papež Benedikt XV., který ve svém poselství z posledního dne roku 1914 vyzval všechny válčící strany k mírovým jednáním. V březnu 1915 poslal princ Sixtus Benediktu XV. memorandum, v němž na papeže apeloval, aby zabránil zničení Rakouska zprostředkováním separátního míru mezi ním a státy Dohody. To se v této době ukázalo být neuskutečnitelné; byly však položeny základy pro další pokusy, k nimiž mohlo dojít po nástupu Sixtova a Xavierova švagra na trůn.

V prvním období války Karel ještě nepůsobil jako státník, ale jako generál. Již tehdy se však dostával do konfliktů s „válečnickou stranou“ v rakouském generálním štábu, jehož náčelník Conrad von Hötzendorf Karlovy snahy o šetření životů a mírnění lidského utrpení charakterizoval takto:

„Toto blouznění o lásce k bližnímu, soucitu, rovnosti lidí, štěstí míru a jak se všechna tato učení, jež zahrnovala i náboženský moment, jmenovala, se stávala zločinem v říši, která vedla těžký boj o svou existenci, našla ve mně nejostřejšího protivníka, který požadoval nejbezohlednější potírání defétismu.“ (8)

Dne 21. listopadu 1916 zemřel František Josef I. a Karel se stal jeho nástupcem. Mořic Hruban, tehdejší předseda Katolické strany národní na Moravě a poslanec říšské rady, ve svých memoárech na pohřeb starého a nástup nového císaře vzpomíná:

„Mladý následník trůnu a nástupce Karel se uvedl velmi dobře. Nedbal obřadnosti a za rakví kráčel pěšky s chotí Zitou a prvorozeným princem Otto… Z vídeňských ulic bylo slyšet bouřlivé aklamování císařských manželů. Napadlo mě přitom srovnání: Květná neděle a Velký pátek. Mnoho nadějí bylo skládáno do nového panovníka. Všichni, kteří s ním přišli do styku, byli buď nadšeni, anebo přinejmenším doufali, že nastane lepší a zdravější vývoj vnitřních událostí. Dobře si vzpomínám, s jakou nadějí a zadostučiněním vypravovali mi členové moravského zemského výboru o přijetí holdovací deputace zemských zastupitelstev. Všem se líbila nestrojená srdečnost, s jakou mladý panovník deputaci přijímal, a zvláště také živý zájem, který projevovala císařovna Zita. Pro každého měla vlídné slovo. S českými členy mluvil Karel česky. Naděje, jak se později ukázalo, se přes dobrou vůli panovníka nesplnila, poněvadž opačné vlivy byly mocnější a silnější než zjevně dobrý úmysl mladého císaře, který nedovedl zdolat překážky a čelit intrikám vnitřním i zahraničním.“ (9)

Karlovou vizí bylo rychlé ukončení války i za cenu bolestivých kompromisů, přeměna monarchie ve federaci autonomních národů a zajištění míru uspořádáním Evropy v duchu křesťanství. Překážky stojící v cestě tomuto plánu však byly věru nepřekonatelné. Císař sice mohl odstranit z čela rakouské armády protikřesťansky smýšlejícího Conrada von Hötzendorf a začít prostřednictvím bratrů své ženy sondovat možnost uzavření míru s Dohodou, nemohl však pro své mírové úsilí získat spojenecké Německo, které stálo jen o „vítězný mír“. V době jeho nástupu na trůn už přitom Rakousko-Uhersko nebylo suverénní říší, ale státem přinejmenším ve vojenské oblasti podřízeným Německu. V případě pokusu o separátní mír s Dohodou muselo počítat s německou okupací a snad i s občanskou válkou, protože němečtí nacionalisté v Rakousku vzhlíželi spíš k německému císaři než ke Karlovi.

Na jejich odpor samozřejmě narážela i Karlova ochota k akceptování českého státu v rámci Rakouska. Zcela bezvýchodné pak byly snahy o federalizaci uherské části monarchie, kde se císař vzhledem k odkázanosti Rakouska a jeho bojující armády na dodávky potravin z Uher nemohl obejít bez spolupráce s maďarskou vládnoucí vrstvou. Karel nicméně dělal, co mohl. „V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi).“ (10)

V souvislosti se Šmeralem jistě stojí za zmínku, že Karel, sociálně cítící „lidový císař“, dokázal vidět možné politické spojence i v levicových sociálních demokratech. Již citovaný Jean Sévillia píše: „Karel své poddané pozoruje zblízka. Je ovlivněn encyklikou papeže Lva XIII. ,Rerum novarum’ (1891), týkající se dělnické otázky, a osobně se zajímá o sociální problémy. Sice nesdílí ideje sociálních demokratů, ale tito lidé mu nenahánějí strach… Rád by viděl jednoho z nich ve vládě. Až do konce se bude pokoušet tohoto cíle dosáhnout. Panuje domněnka, kterou však nelze dokázat, že se Karel opakovaně setkával s /předsedou rakouské sociálně demokratické strany/ Viktorem Adlerem… Ve dnech 18. a 19. května /1917/ probíhá ve Vídni proces s Adlerovým synem Friedrichem, který 21. října zavraždil ministerského předsedu hraběte Stürgkha. Soudní jednání je veřejné, debaty v tisku nejsou cenzurovány. Tato svoboda je důsledkem dohody mezi císařskou vládou…a vedením sociální demokracie: socialisté dostanou pasy, aby mohli jet na zasedání Socialistické internacionály, které se bude konat v září ve Stockholmu, ale budou tam obhajovat existenci Rakousko-Uherska… Friedrich Adler, odsouzený k smrti, dostane od Karla milost a jeho trest je změněn v dlouholetý žalář. Císař je pragmatik. V sociální oblasti nejedná podle politických nálepek nebo ideologických referencí, ale podle toho, co považuje za účinné.“ (11)

Jeho cílem bylo praktické uplatnění sociálního učení katolické církve, odmítajícího ideologii „volného trhu“ a umožňujícího státní zásahy ve prospěch sociálně slabých. (12) Za vlády Karla I. došlo mj. k omezení pracovní doby žen a mladistvých, k přijetí zákonů o ochraně nájemníků a o zřízení stížnostních komisí pro dělníky ve zbrojovkách a ke vzniku (v tehdejší době nebývalých) ministerstev zdravotnictví a sociální péče. Císař pomáhal potřebným i z vlastních prostředků a rozvíjel četné humanitární aktivity. Také Zita velmi často navštěvovala chudé, nemocné a raněné, snažila se jim pomáhat a dodávala jim křesťanskou naději.

Jan Pavel II. ve své promluvě při beatifikaci Karla Rakouského řekl: „Císař Karel od začátku chápal panovnický úřad jako posvátnou službu svým národům. Opravdově se snažil následovat povolání křesťana ke svatosti i ve svém politickém jednání. Při tom pro něj byla důležitá myšlenka sociální lásky. Ať je dnes příkladem pro nás pro všechny, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost!“ Současně ocenil i to, že se Karel „pokusil ujmout mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XV.“ (13)

Již v březnu 1917 napsali Karel a Zita tajný dopis, prostřednictvím prince Sixta adresovaný francouzskému prezidentovi Poincarému. Jeho text, vyjadřující císařovu touhu po míru a vstřícnost vůči Dohodě, stylizoval známý český kněz a orientalista Alois Musil, který měl k císařskému páru blízko (jeho přímluva mj. přispěla i k již zmíněnému amnestování českých politiků). (14)

Jednání vedená prostřednictvím Sixta a Xaveria pokračovala i v následujících měsících, nepřinesla však žádoucí výsledek a později dokonce skončila diskreditací Karla, jehož tajný dopis byl zveřejněn a on si nevěděl jiné rady než jeho obsah popřít. Za příčinu nezdaru by se dala označit skutečnost, že Karel byl se svou touhou po rychlém ukončení války takřka za jakoukoliv cenu mezi evropskými státníky osamocen. To se ukázalo i po mírové nótě papeže Benedikta XV. představitelům válčících států z 1. srpna 1918, kterou spontánně přivítal pouze rakouský císař.

Poslední velkou iniciativu císaře Karla představoval jeho manifest z 16. října 1918, ohlašující proměnu Rakouska ve svaz národních států. Nesledoval při ní jen snahu zabránit úplnému rozpadu monarchie, ale také svůj velký cíl jednoty evropských národů na křesťanských základech. Doba nacionálního radikalismu však jeho myšlenkám nepřála. Dohoda se již rozhodla pro rozdělení Rakousko-Uherska a také pro české politiky, donedávna ještě k císaři loajální, už Karlův manifest nepředstavoval žádnou základnu k jednání.

Je pozoruhodné, že při setkání s místopředsedou Národního výboru československého Václavem Klofáčem z 22. října Karel i za této situace (podle Klofáčova záznamu) zdůraznil, „že český národ měl vždy rád a že má k němu hluboké sympatie“. Prosil však už jen o to, „aby co se stane dál, dálo se bez krve“. (15)

K tomu, že rozpad monarchie opravdu proběhl bez krveprolití, podstatně přispěl právě Karlův manifest schvalující vznik národních států i celá jeho politika. Historik Josef Pekař později působivě srovnal císaře Ferdinanda II., který české povstání z let 1618–1620 rozdrtil mocí a jeho vůdce nechal popravit, s Karlem, který se „přičinil (proti vůli vojenských kruhů) o záchranu Kramářovu a o nekrvavý průběh státního převratu“. (16)

Je ovšem paradoxem, že právě Karel Kramář, který díky císaři nebyl popraven, ale naopak propuštěn na svobodu, na ustavující schůzi československého Národního shromáždění ze 14. listopadu 1918 slavnostně vyhlásil přervání všech pout mezi našimi zeměmi a habsbursko-lotrinskou dynastií…

Ve Vídni byla vyhlášena republika Německé Rakousko. Karel byl přinucen vzdát se výkonu vlády (ne však abdikovat). Také ve vztahu k Uhrám se vzdal jen vlády, nikoliv uherského trůnu. Prohlásil při tom: „Jako uherský král jsem přísahal všemohoucímu Bohu, pouze On mě může této přísahy zprostit.“ (17)

Karel se považoval za vládce z Boží milosti, což nechápal jako privilegium, ale naopak jako závazek k národům „svých“ zemí, ze kterého se musí Bohu zodpovídat. Podle pozdějších slov jeho syna Otty je právě „tento pocit zodpovědnosti před Bohem pravděpodobně tou nejjistější zárukou občanů, že zákony a pořádek a především jejich osobní svobody budou respektovány“. (18)

Dne 24. března 1919 musel císařský pár odejít do exilu, odkud se Karel do Rakouska nevrátil už nikdy a Zita až po neuvěřitelných 63 letech. Ze švýcarského exilu pozorovali vývoj ve střední Evropě, zejména v Maďarsku, kde bylo po porážce komunistické Republiky rad dne 1. března 1920 formálně obnoveno království v čele s bývalým rakousko-uherským admirálem Miklósem Horthym jako regentem. Na přání papeže Benedikta XV. a s přislíbenou podporou francouzského premiéra Brianda se Karel v roce 1921 dvakrát pokusil o návrat na uherský trůn. Horthy mu však vládu dobrovolně nepředal a za cenu občanské války o ni Karel bojovat nechtěl. Francie se od celé záležitosti distancovala a císařská rodina byla Dohodou internována na ostrově Madeira.

Karel, jeho těhotná manželka a sedm malých dětí žili na Madeiře v hmotné nouzi a nevyhovujících podmínkách a když Karel v březnu 1922 onemocněl, kvůli obavám z výdajů k němu zavolali lékaře až po mnoha dnech, když se jeho stav zhoršil. Tehdejší medicína však proti zápalu plic stejně neměla účinné prostředky. Jedinou opravdou pomocí byla nemocnému a pak umírajícímu Karlovi víra. Do konce svých sil se společně se Zitou modlil, mj. i „za překonání rozkolu víry v Čechách“. (19)

Císař se vyzpovídal a odpustil všem svým nepřátelům. Naděje na uzdravení pohasly na Velký pátek 31. března. Následujícího dne, na Bílou sobotu 1. dubna 1922, Zita svému manželovi řekla: „Mysli jen na Spasitele, který je zde a drží tě ve Svém náručí, mysli jen na Něj a odevzdej se Mu.“ Karel odpověděl: „Ano, v náručí Spasitele ty a já a naše milované děti.“ A dodal: „Tolik tě miluji.“ Naposledy přijal Tělo Páně. Pomodlil se za své děti: „Ochraňuj jejich těla i duše a nech je raději zemřít, než aby se dopustily smrtelného hříchu.“ Hlava mu klesla na Zitino rameno. Po několika minutách dodal: „Ježíši, přijď, přijď!“ Zita se k jeho modlitbám připojila slovy: „Pane Ježíši, buď vůle tvá.“ Císař chroptěl. Ještě zvolal: „Můj Ježíši, jak si přeješ.“ Pak naposledy vydechl „Ježíši“. (20)

Životní cesta Karla Rakouského v jeho čtyřiatřiceti letech skončila. Zita byla v době Karlovy smrti ani ne třicetiletá a měla před sebou ještě sedmašedesát let života. V jejich průběhu však už nikdy neoblékla jiné než černé vdovské šaty. Také ona zůstala až do smrti věrná své víře a přesvědčení. Zemřela v noci ze 13. na 14. března 1989. Při jejím pohřbu, konaném ve výroční den smrti jejího manžela, kardinál König řekl:

„Zvládla těžký osud silou víry. Dodávala jí odvahu vložit život i s jeho stinnými stránkami do božích rukou. Jedna věta ze žalmu jí byla útěchou a oporou: Musím-li putovat do temné propasti, nebojím se ničeho zlého, jsi se mnou…nic mi nebude chybět.“ (21)

Ve své politické závěti z počátku roku 1989 takřka stoletá císařovna napsala: „Na obzoru se už rýsuje nová sjednocená a silná střední Evropa, která přispěje k prosperitě celé Evropy… Důvěřuji Prozřetelnosti, že dá naší Evropě znovu nalézt její duchovní a morální kořeny.“ (22)

Poznámky:

1) Jan Galandauer, „Císař Karel I. blahoslaveným“, Universum, 2005, roč. 15, č. 1, s. 35.

2) Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, Plzeň: Plejáda, 2010, s. 189.

3) Tamtéž, s. 188.

4) Tamara Griesser-Pečarová, Zita: poslední císařovna, Praha: Mladá fronta, 1994, s. 16.

5) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, 3. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 281.

6) Tamara Griesser-Pečarová, Zita: poslední císařovna, s. 58.

7) Tamtéž, s. 78.

8) Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, Praha–Litomyšl, 2004, s. 96.

9) Mořic Hruban, Z časů nedlouho zašlých, Řím: Křesťanská akademie, 1967, s. 168–169.

10) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 147.

11) Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, s. 73–74.

12) Viz tamtéž, s. 75. V souvislosti s nedávným útokem Václava Klause na „faleš sociálního státu“ v projevu při katolických bohoslužbách (!) ve Staré Boleslavi je nutné konstatovat, že sociální učení katolické církve zajisté lépe znal a chápal císař Karel než prezident Klaus.

13) „Eucharistiefeier mit Seligsprechungen auf dem Petersplatz: Predigt von Johannes Paul II.“ [online], 3. 10. 2004, URL: http://vatican.va/holy_father/john_paul_ii/homilies/2004/documents/hf_jp_ii_hom_20041003_beatifications_ge.html

14) Německonacionální agitace posléze „Karla a Zitu obviňovala, že se paktují s nepřítelem pod katolickým a pod českým vlivem“, a pater Musil se stal ideálním ztělesněním těchto paranoidních představ (Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, s. 164).

15) Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, s. 262.

16) Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 774.

17) Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, s. 284.

18) Eva Demmerleová, Císař Karel: Blaze těm, kdo působí pokoj…, Praha: Ikar, 2006, s. 247–248.

19) Jan Galandauer, Karel I.: Poslední český král, s. 338.

20) Viz Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, s. 178–179.

21) Tamara Griesser-Pečarová, Zita: poslední císařovna, s. 237.

22) Citováno na obálce knihy Tamary Griesser-Pečarové.