Na dnešek připadá 125. výročí narození posledního českého krále, blahoslaveného císaře Karla (1887-1922). Dne 14. září si pak připomeneme 75. výročí smrti prvního prezidenta, T. G. Masaryka (1850-1937). A v lednu nás čekají první přímé prezidentské volby...
Masaryk ve své monografii o Karlu Havlíčkovi Borovském (1821-1856) roku 1896 napsal: "Můžete si představit, že by Havlíček byl žil do dneška jak někteří jeho vrstevníci? Nepřišlo vám ještě nikdy na mysl, že lidé umírají, když řekli své slovo? Mluvívá se v dějinách literatury právě o mužích zemřevších, jak se říká, předčasně - Lermontov, Puškin, Mácha, a tedy i Havlíček... Nevím, mám o těch věcech mínění jiné. Snad lidé silní umírají, když dílo své vykonali..." (1)
Je to jistě paradoxní, ale ke Karlu Havlíčkovi má v duchu tohoto citátu mnohem blíž císař Karel než prezident Masaryk. Oba Karlové zemřeli v necelých pětatřiceti letech poté, co vykonali své dílo. V císařově případě završení tohoto díla spočívalo v tom, že po ztrátě trůnu i vlasti nabídl Bohu jako to poslední, co ještě může pro "své" národy vykonat, oběť vlastního života. "Skrze své modlitby byl přesvědčen, že po něm Bůh chce i tuto největší oběť, oběť života za spásu svých národů." (2) Karel zemřel ve vyhnanství na Madeiře dne 1. dubna 1922 a tato jeho smrt, ve víře protrpěná a plně přijatá, je dodnes pro bezpočet lidí zdrojem velké duchovní inspirace.
Masaryk naproti tomu skonal jako sedmaosmdesátiletý stařec poté, co byl takřka dvacet let předmětem podivného "tatíčkovského" kultu, a v době, kdy byl tento jeho kult ještě více vystupňován bez ohledu na to, že soudným lidem již bylo zřejmé, na jak vratkých základech byl Masarykem založený stát postaven. O rok později přišel Mnichov a etnické rozparcelování ČSR. Po druhé světové válce bylo "masarykovské" Československo obnoveno jako šovinistický stát, provádějící etnické čistky. Následovalo období komunismu, po jehož skončení Československá republika definitivně zanikla. To, co z ní zbylo - Česká republika - je dnes všechno jiné než stát svými tradicemi a hodnotami zakotvený, jak o tom svědčí mj. i dnešní experimentování s přímou volbou prezidenta.
Deficit tradic a kontinuity, kterým jsme dnes poznamenáni, je dědictvím po Tomáši Masarykovi s jeho nedostatkem smyslu pro tradici, historii a staletími prověřené konzervativní hodnoty. A samozřejmě i důsledkem tápání, ke kterému nemohlo nedojít poté, co jsme po roce 1918 ze svých dějin "škrtli" čtyři století habsburského dědictví, které Masaryk nenáviděl.
e zarážející, že nenávist k Habsburkům a jejich středoevropské monarchii měl TGM společnou s Adolfem Hitlerem. Hitler se rozhořčoval nad národnostní "břečkou" habsburské Vídně, v níž se rozpustila "rasová čistota německé krve", a Masaryk s ne zcela nepodobným fanatismem prohlašoval:
"Jestliže opravdu něco nenávidím, je to rakušanství, lépe řečeno to habsburské vídeňáctví, ten dekadentní aristokratism honící se po zpropitném, ten falešný, nízký habsburgism, ta nenárodní a přece šovinistická směsice lidí oficiální Vídně. Pruství nemám rád, ale mám ho radši i s tím jeho robustním kasárnictvím a hladovou bezohledností parvenue.." (3)
Masarykovi i Benešovi byli parvenuové tíhnoucí posléze k nacismu či komunismu bližší než aristokratismus šlechty, kterou u nás "zrušili", a především než nenávidění Habsburkové. Z jejich hesla "Ani Habsburk, ani Hitler" se nakonec fakticky stalo "Raději Hitler než Habsburk"...
Kurt von Schuschnigg, rakouský kancléř, který za velkého odporu ČSR uvažoval o předání vlády Karlovu synu Ottovi, avšak nemohl zabránit obsazení Rakouska nacistickým Německem, po kterém se ocitl v koncentračním táboře, ve svých pamětech konstatuje: "Masaryk - protinožec - byl pro střední Evropu nevědomky a mimovolně Janem Křtitelem Adolfa Hitlera. Oběma politickým profilům je společný rozhodující spád: Masaryk, Slovák, se stal velkým českým osvoboditelem. Hitler, Rakušan, se stal samospasitelným Němcem." (4)
Evropská integrace, zahájená na západě našeho kontinentu po druhé světové válce, nenavazovala na ideály Tomáše Masaryka, ale na jím nenáviděnou habsburskou monarchii, "prabuňku Evropského společenství". (5) Habsburská monarchie dnes žije nejen v podobě ideálu společenství evropských národů, ale i v podobě velmi živé úcty k jejímu poslednímu císaři Karlovi, který byl roku 2004 blahořečen a je dnes uctíván ve všech zemích někdejšího Rakousko-Uherska (6) i mimo ně.
K bezpočtu katolíků, kteří se před rokem 2004 zasazovali o císařovo blahořečení, patřil i americký benediktin Nathan Cochran, jenž mezi důvody pro Karlovu kanonizaci uváděl mj. tyto: "Ve světě, kde mnozí nevěří v Boha...potřebujeme víru ctihodného Karla... Tam, kde je svět lhostejný k chudým a potřebným...potřebujeme Karlův příklad lásky a štědrosti... V zemích, kde politici tvoří politiku podle průzkumů veřejného mínění spíše než na základě morálních a etických principů...potřebujeme morální přesvědčení císaře Karla... Tam, kde politici usilují o úřad kvůli osobnímu prospěchu...potřebujeme nezištnost krále Karla Uherského... Kde jsou zákony tvořeny ku prospěchu bohatých lobbyistů spíše než pro obyčejné lidi...potřebujeme Karlovu lásku a starost o lidi všech ras a sociálních tříd..." (7)
O uvedených bodech přemýšlím i ve vztahu k dnešní české politice a nadcházejícím prezidentským volbám. V době, kdy se stále větší množství často podivných kandidátů samo nabízí do role hlavy státu, se jen utvrzuji v přesvědčení o přednostech monarchie, ve které král nemusí být stále znovu hledán a vybírán, ale nastupuje na trůn jako všem srozumitelný symbol a znamení staleté kontinuity. V ideálním případě pak také jako člověk, který je svou výchovou a osobní vírou připraven na to, že úřad hlavy státu představuje veliký závazek před Bohem a lidmi, který od něj vyžaduje maximální zodpovědnost i ochotu k sebeobětování.
Důkazem toho, že nejde jen o vznešenou teorii, může být právě blahoslavený císař a král Karel, který bral vždy velmi vážně svůj korunovační závazek usilovat o mír a spravedlnost pro všechny. Stal se panovníkem "z Boží milosti" ne proto, aby si mohl užívat moci a vlivu, ale proto, aby s pomocí Boží milosti vždy znovu nalézal sílu k oné zodpovědnosti a sebeobětování. Při korunovaci uherských králů, jež naposledy proběhla právě v Karlově případě, "kandidátovi korunovace, který je připraven přijmout pomazání posvátným olejem a královské insignie, připomíná dlouhá modlitba jednotlivě všechny jeho povinnosti, aby jasně pochopil, že míra jeho etických závazků a mravních kvalit je tak vysoká, že přesahuje lidské síly a je uskutečnitelná pouze za pomoci Boží." (8)
Kdo z těch, kteří se budou v lednu příštího roku ucházet o nastěhování do Hradu českých králů, je s to uvědomovat si něco takového?
Poznámky:
1) T. G. Masaryk, Karel Havlíček: Snahy a tužby politického probuzení, 4. vyd., Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1996, s. 177-178.
2) Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2011, s. 25.
3) T. G. Masaryk, Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha: Dubský, 1920, s. 28.
4) Citováno podle recenze na Schuschniggovu knihu "Rekviem v červenobíločervené" in Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, s. 61.
5) Tak Rakousko-Uhersko nazýval Otto Habsburský.
6) Viz i české vydání knížky, uvedené v poznámce 2.
7) Nathan Cochran, "Proč by měl být blahořečen rakouský císař: Americká perspektiva" /online/, cit. 17. 8. 2012, dostupné z: www.emperorcharles.org/Ceco/testimony.shtml.
8) Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, s. 38.
