Květen, v tradiční katolické zbožnosti mariánský měsíc, vrcholí dnešním svátkem Navštívení Panny Marie. Církev v něm spoluprožívá radost Alžběty, kterou navštívila těhotná Maria s Požehnaným ve svém lůně.
Lukášovo evangelium vypráví tento krásný příběh v třicátém devátém až padesátém šestém verši své první kapitoly – po jejích úvodních pasážích obsahujících předpověď narození Ježíšova předchůdce Jana Křtitele neplodným manželům pokročilého věku Alžbětě a Zachariášovi a předpověď narození samotného Krista Panně Marii.
„,Tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného’ (Lk 1,36–37). Toto řekl anděl Gabriel Marii, když jí oznámil, že se její syn narodí působením Ducha svatého, totiž zázračným způsobem: ten, který učinil plodným neplodné a zestárlé lůno Alžbětino, měl moc učinit plodným i mladistvé lůno Mariino a přitom ji zachovat pannou.“ (1)
Mezi dívkou a stařenou existuje těsné pouto, podobně jako bude existovat těsné pouto mezi Synem Mariiným a synem Alžbětiným, mezi Spasitelem a Jeho předchůdcem. Maria se po početí Krista vydává k Alžbětě a „přináší jí spásu, stejně jako ji anděl přinesl jí… Bůh je Láska a láska znamená dávat se. Maria, plná Boha, milostiplná, nemůže jinak než dávat Boha.“ (2)
Maria putuje (patrně v karavaně mířící z Nazareta do Jeruzaléma a v doprovodu někoho z příbuzných) „do hor do města Judova“ (Lk 1:39). Judské město, ve kterém Alžběta a Zachariáš žili, není v Bibli jmenováno, obvykle je však ztotožňováno s Ain Karemem nedaleko Jeruzaléma.
Maria nejde k Alžbětě proto, aby u ní hledala pomoc nebo aby jí sama pomohla, ani s ní nechce rozebírat svou jedinečnou a zároveň těžkou situaci. Chce se s ní jen setkat jako člověk s člověkem. A její setkání s Alžbětou na věky zůstává příkladem opravdu hlubokého a krásného setkání mezilidského setkání, po jakém všichni toužíme, ale kterému zároveň sami „překážíme“ tím, že od druhých stále něco očekáváme nebo se jich dokonce bojíme a nejsme schopni postoje ryzího bratrství nebo sesterství. Opravdové setkání je možné jen tam, kde lidé „nehledí jeden na druhého, ale pohlížejí společně stejným směrem“ – k Bohu, který jediný může být „tím pravým poutem přátelství a lásky“. (3)
„To, co se odehrává mezi Marií a Alžbětou, by se mohlo odehrát v každém setkání. Jeden probouzí v druhém k životu dítě a to poskočí radostí. Jeden při tom poznává v druhém jeho tajemství, které ho přesahuje; setkává se v něm se samým Kristem. Druhého tak přestává vnímat jako konkurenta… Není nucen druhému imponovat, získat si ho, zabrat si ho pro sebe. Nemá strach, že si ho druhý přivlastní. Setkává se s tajemstvím člověka, a tím zároveň s tajemstvím vlastní osoby. Přestává mu záležet na tom, kdo si ze setkání odnese víc. Žádný neprodělá, protože každý ze setkání načerpá život a projde při něm proměnou.“ (4)
Setkání tohoto druhu ústí ve vděčnost, radost a chválu. Ve skutečnosti setkání obou nastávajících matek takovýmto způsobem již začíná, když po Mariině pozdravení Alžběty poskočí dítě v jejím lůně a Alžběta naplněná Duchem Svatým volá: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1:41–45)
Alžběta je v šestém měsíci těhotenství a Maria teprve na jeho začátku, ale děti v jejich lůnech na sebe vzájemně reagují. Jan Křtitel při příchodu Ježíše v Mariině těle v Alžbětině lůně „poskočí radostí podle mesiášských proroctví: ,Vám, kteří se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Vyběhnete a budete poskakovat jako vykrmení býčkové’ (Mal 3,20).“ (5)
Jsme, anebo nejsme schopni vnímavosti vůči zázrakům a znamením kolem nás? Evangelista Lukáš, který byl také lékařem, nevidí v pohybu dítěte v Alžbětině těle bezvýznamný záchvěv způsobený fyziologickými potřebami, ale projev radosti nad příchodem Syna Božího. Jak nešťastný by byl z mnoha dnešních cynických lékařů (dokonce lékařů-porodníků), kteří v lůnech žen v požehnaném stavu chtějí vidět jen „chuchvalce buněk“ a neváhají vraždit neviňátka podobně jako biblický Herodes, toužící zabít Ježíše…
Alžbětina slova „požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého“ se stala součástí modlitby Zdrávas Maria, kterou se k Matce Boží denně obracejí stamilióny katolíků na celém světě. (Mariánský titul „Matka Boží“, slavnostně vyhlášený ekumenickým koncilem v Efezu roku 431, je biblicky podložen Alžbětiným výrazem „matka mého Pána“. Slovo „Pán“ se v Bibli používá jako opis pro „Bůh“.)
Slova, která Maria pronesla ve své odpovědi na Alžbětin pozdrav – „od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1:48) – se stala skutečností. Tuto Mariinu odpověď, známou jako Magnificat“ (Magnificat anima mea Dominum, Velebí má duše Hospodina – Lk 1:46), se všichni katoličtí kněží a řeholníci a mnoho laiků každý večer modlí ve svých breviářích. „Magnificat“ představuje hymnus, ve kterém jako by se spojovaly a naplňovaly všechny starozákonní písně a chvály Božího lidu.
„Každý jeho výraz, každé jeho slovo je v souladu se Starým zákonem a mohli bychom v něm vypočítat víc než osmdesát biblických citátů. Výsledkem však není snůška biblických textů, jakýsi výbor citátů, nýbrž nový zpěv, prozrazující celou svěžest a spontánnost rozjásaného srdce, které ho složilo.“ (6)
Maria, žena vyvolená Bohem, který převrací naruby všechny lidské představy, v něm prorocky zvěstuje Hospodina, jenž se milosrdně a láskyplně sklání ke slabým, chudým a utlačovaným a naopak „mocně zasahuje proti svévolníkům a násilníkům, kteří šlapou po lidech nenásilných a bezbranných, aby i je přiměl k milosrdenství“. (7)
Právě takový Bůh se zjevuje v Mariině Synu, ve kterém přichází spása, Hospodinem slíbená „Abrahamovi a jeho potomkům navěky“ (Lk 1:55). Maria podle Lk 1:56 „zůstala u Alžběty celé tři měsíce: jak je krásné představovat si tyto dvě ženy, jak žijí chválou Boha uprostřed každodenního shonu a neúnavně si vyprávějí o divech jeho lásky!“ (8)
Tímto způsobem může být prožíván každý hluboký mezilidský vztah, ať už mezi příbuznými či přáteli anebo v lásce mezi mužem a ženou. Bono Vox ze skupiny U2 například složil píseň „Magnificent“, která už svým názvem připomíná „Magnificat“ a vypráví o milencích toužících proměnit své životy ve společné chválení Pána. (9) V jejím textu se objevují slova „you and I will magnify the Magnificent“, která bych přeložil třeba jako „ty a já budeme velebit Požehnaného“.
Poznámky:
1) Gabriele Amorth, Mariánské inspirace, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 28.
2) Jaime García, 15 dní se svatým Augustinem, Brno: Cesta, 2001, s. 87.
3) Myšlenka Antoina de Saint-Exupéryho citovaná podle Pierre Chevrier, Saint-Exupéry, Praha: Vyšehrad, 1986, s. 186–187.
4) Anselm Grün – Petra Reitzová, Mariánské svátky: Ukazatele cesty k životu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 46.
5) Max Thurian, Maria, matka Pána (Obraz církve), Brno: Petrov, 1991, s. 58.
6) Gabriele Amorth, Mariánské inspirace, s. 32.
7) Ferruccio Ceragioli, Sedm žen z evangelií: Sedm podob modlitby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 70–71.
8) Tamtéž, s. 71.
9) Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Magnificent_(U2_song).
