Pan Evropa

Minulý měsíc se smrtí posledního následníka rakouského i českého trůnu Otty Habsburského uzavřela jedna epocha. Otto nestál však jen na konci čtyři sta let trvající éry středoevropské habsburské monarchie, ale také na začátku nové kapitoly z dějin evropské integrace, která na tu starou do jisté míry navázala. Po dlouhá desetiletí byl hlavním nositelem ideje jménem Panevropa; název, který jsem dal tomuto článku, je však něčím mnohem víc než jen slovní hříčkou.

Ottovo evropanství bylo samozřejmě do jisté míry dáno už jeho příslušností k habsburské dynastii. „Tvrzení, jako by Habsburci byli kořenně a od počátku němečtí, je absurdní. Byli stejně španělští, italští, francouzští, prostě evropští.“ (1) Tato slova spisovatele Ladislava Jehličky platí dvojnásob v případě Otty, který byl synem habsburského arcivévody Karla (1887–1922) a bourbonsko-parmské princezny Zity (1892–1989). Oběma byl cizí jakýkoliv nacionalismus, a to nejen jako příslušníkům nadnárodních panovnických rodů, ale také jako dobrým katolíkům, vyznávajícím katolický univerzalismus.

Svatba Karla a Zity, jež bude letos určitě ještě stát za připomenutí, se konala dne 21. října 1911. O rok později, dne 20. listopadu 1912, přišel na svět jejich prvorozený syn. Na počest svého kmotra, císaře Františka Josefa I., byl pokřtěn jako František Josef Otto. Do dějin vstoupil jako Otto, přestože v případě svého nástupu na trůn by zřejmě byl Františkem Josefem II. Měl čtyři bratry a tři sestry. Takřka všichni zdědili po své matce geny k dlouhověkosti.

Sarajevský atentát a následné vypuknutí první světové války roku 1914 znamenaly katastrofu jak pro Rakousko, tak pro Ottovu rodinu. Habsburská monarchie se ocitla v konfliktu mj. i s Francií, zemí Zitina původu, a s Belgií, v jejíž armádě sloužili Ottovi strýcové Sixtus a Xavier. Když „stařičký mocnář“ František Josef nezabránil válečnické klice v rakouské armádě v zahájení války, učinil tragickou chybu dalekosáhlých důsledků. Jak takřka o sto let později při Ottově pohřbu konstatoval vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn, Otto se tuto chybu „po celý život pokoušel zase napravit“. (2)

Karel se stal po zavražděném Františku Ferdinandovi d’Este následníkem trůnu a Otto, tehdy dvouletý světlovlasý andílek, se objevil na fotografiích, prodávaných ve prospěch rakouského Červeného kříže. Byl na nich na klíně starého císaře, který si jej velmi oblíbil a nechal se s ním fotografovat i při jiných příležitostech. „Aranžér této scénky zasluhoval nejvyšší uznání. Jaká symbolika! Velebný stařec a kouzelný chlapeček s blonďatými lokýnkami! Tradice a budoucnost habsburského rodu!“ (3)

Po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916 se stal Karel rakouským císařem a Otto následníkem trůnu. Dne 30. prosince 1916 byl také Karel – po boku se Zitou a malým Ottou – v Budapešti korunován uherským králem. Následovat samozřejmě měla také pražská korunovace českým králem, ke které ovšem Karel I. pro odpor německých nacionalistů nepřistoupil. Čechům ji nabídl až na sklonku války, kdy už o ni nestáli…

Hned v lednu 1917 nicméně nový císař omilostnil vůdčí české politiky Kramáře a Rašína, odsouzené za údajnou velezradu k smrti. O půl roku později vyhlásil rozsáhlou politickou amnestii, která zachránila mnoho dalších životů. Současně prostřednictvím svých švagrů Sixta a Xaviera rozvinul tajná mírová jednání s Francií. Jeho cílem nebyla jen záchrana monarchie jejím vystoupením z války, ale především zastavení válečného šílenství. Otto o tom o mnoho desítek let později řekl:

„/Můj otec/ byl za první světové války jediným monarchou či hlavou státu, který byl na frontě. Odtud pocházely jeho snahy nastolit mír. Věděl, co je válka, a na rozdíl od ostatních pánů z jeho úřadů, kteří udělovali rozkazy, chtěl válku ukončit. Přišel sice příliš pozdě, ale aspoň to zkusil.“ (4)

Příliš pozdě přišly jak Karlovy snahy o vymanění habsburské monarchie ze závislosti na Německu, tak i jeho pokus o federalizaci Rakouska na konci války. Jeho souhlas s vytvořením autonomního českého státu nicméně přispěl k pokojnému průběhu 28. října 1918.

„Jak asi prožíval šestiletý chlapec všechny ty dramatické události? Koncem října 1918 se Karel s celou rodinou přestěhoval do maďarského Gödölö. Chtěl zachránit alespoň uherskou korunu, ale události ho přinutily, aby se vrátil se Zitou do Vídně. Děti, v čele s nejstarším Ottou, zůstaly v Gödölö jako jistý druh rukojmí. Když 30. října vypukla v Budapešti revoluce, byla jejich bezpečnost ohrožena a jen s potížemi se dostaly do Vídně. Pak následovala agónie císařského dvora v Schönbrunnu, noční útěk na zámek Eckartsau, exil ve Švýcarsku, dva Karlovy restaurační pokusy a posléze exil na Madeiře.“ (5)

Otto na své dětství vzpomínal bez jakékoliv hořkosti: „Rodiče tehdy udělali něco, co od nich bylo velmi chytré. Nás děti od všech těch událostí co možná nejvíc izolovali. Ty události byly opravdu dramatické, ale nás se dotýkaly jen velice málo. Z té doby u mě tedy nevznikly žádné komplexy – ani co se týče vztahů k lidem, ani co se týče vztahů k zemím.“ (6)

Dne 1. dubna 1922 Ottův otec Karel I. na Madeiře zemřel. Devítiletý Otto byl přítomen jeho umírání, a to na Karlovo výslovné přání, které mu tlumočila matka: „Otec si tě zavolal, abys byl svědkem, jak se křesťan vrací ke svému Stvořiteli.“ (7)

Karlova smrt znamenala konec vyhnanství na Madeiře. Vdova s dětmi se po ní mohla na pozvání krále Alfonsa XIII. přestěhovat do Španělska. Přestože jejich finanční prostředky byly omezené (nástupnické státy Rakousko-Uherska zabavily Habsburkům všechen jejich majetek), Zita věnovala nadlidské úsilí tomu, aby Ottu a jeho sourozence dobře vychovala a poskytla jim kvalitní vzdělání. A jak konstatuje i v době komunismu vydaná a jinak tendenční monografie o Habsburcích, „jako vychovatelka měla úspěch“: Všech osm dětí úspěšně vystudovalo a v životě obstálo; na rozdíl od tolika jiných prominentních rodin dvacátého století se s Habsburky nepojí žádné skandální historky… (8)

Otto složil maturitu z reálných předmětů na benediktinském gymnáziu v lucemburském Clairvaux, zatímco z humanitních předmětů byl ústně a písemně zkoušen před zvláštní rakouskou a uherskou komisí. Učil se i všechny hlavní jazyky někdejší monarchie. Do konce života ovládal (byť aktivně nepoužíval) také češtinu. Po přestěhování rodiny do Belgie vystudoval státní a sociální vědy na katolické univerzitě v Lovani, kde svá studia ukončil doktorátem v červnu 1935.

V následujícím roce začal jako oddaný stoupenec evropské integrace politicky působit v rámci Panevropské unie, založené rakouským šlechticem Richardem Coudenhovem-Kalergim a francouzským ministrem zahraničí Aristidem Briandem. Briand Panevropskou unii koncipoval jako vyvrcholení snah o mírové uspořádání Evropy a ke vstupu do ní vyzval sedmadvacet členských států Společnosti národů. Hospodářská krize a nástup totalitních diktatur včetně nacistické ovšem později naplňování vize Coudenhova-Kalergiho, Aristida Brianda a Otty Habsburského odsunuly až na dobu po dalším světovém konfliktu…

„Otto von Habsburg byl výjimečným politikem, protože jako jeden z prvních rozpoznal nebezpečí, které pro Evropu představoval totalitarismus, a celý svůj život zasvětil boji proti němu… Od nástupu nacismu v Německu předvídal jeho evropskou expanzi, nejprve do rodného Rakouska, a vyzýval rakouské politiky, aby se Hitlerovi postavili na odpor. Adolf Hitler proto nazval akci směřující k obsazení Rakouska ,operace Otto’. Otto von Habsburga nenáviděl podobně jako Hitler také sovětský vůdce Stalin. Otto předvídal poválečnou sovětskou expanzi do Evropy, a také proto podporoval evropské sjednocení jako obranu před ní.“ (9)

Za nešťastnou, ba hloupou je bohužel nutno označit skutečnost, že odpor k Ottovi s Hitlerem a Stalinem sdíleli i Masaryk s Benešem. Otto bil v Rakousku na poplach před nebezpečím pohlcení Německem (Anschlussem), kontaktoval všechny myslitelné politiky, aby se s nimi spojil proti nacistům, a nakonec v únoru 1938 v zoufalství navrhl kancléři Schuschniggovi, že když mu předá břímě vlády, bude jako „syn mučednického císaře“ v roli nového kancléře organizovat předem beznadějnou obranu země. Zdálo by se, že bylo v nejvlastnějším zájmu Československa, které mělo přijít na řadu hned po Rakousku, aby jej v těchto snahách podporovalo; čeští státníci však „možnost restaurace Habsburků, byť jen v Rakousku či Maďarsku, považovali za větší hrozbu než nacismus“ (10) a „výrok: ,ani Habsburci, ani Anschluss’ byl potají a mlčky nahrazován výrokem: ,Raději Anschluss než Habsburci’“. (11) A tak nacistická vojska v březnu 1938 nerušeně vpochodovala do Rakouska a o rok později do Československa…

Za druhé světové války Rakousko na rozdíl od Československa nemělo v exilu vládu podobnou té, kterou se Edvardu Benešovi podařilo vytvořit v Londýně. Jediným mluvčím jeho touhy po osvobození byl Otto Habsburský, který už po Anschlussu zveřejnil provolání: „Situace, která vznikla flagrantním porušením práva, nemůže nikdy dojíti mého souhlasu nebo souhlasu rakouského lidu. Veškerou svou naději vkládáme v Boha a věřím, že nakonec právo zvítězí. Jménem potlačeného rakouského lidu apeluji na svědomí všech národů, pro které svoboda, mír a spravedlnost nejsou jen prázdná slova. Žádám je, aby podporovaly rakouský lid v jeho neochvějné vůli po znovunabytí nezávislosti a svobody.“ (12) Nacisté na něj vzápětí vydali zatykač.

Jako představitel rakouského zahraničního odboje Otto působil nejprve ve Francii. Po jejím pádu v roce 1940 se přesunul do Spojených států, kde se po vstupu USA do války pokusil vytvořit rakouský pluk. V obou těchto zemích plně využil svých kontaktů. Jednal s francouzskými a americkými státníky včetně prezidenta Roosevelta, kterého přesvědčil o nutnosti obnovit svobodné Rakousko, a „dopomohl k útěku z Evropy 15 tisícům Židů“. (13) Setkával se i se členy americké vlády a pronesl řadu úspěšných přednášek a politických projevů. „Vrcholem byl jeho projev před Kongresem, na jehož konci mu kongresmani připravili dlouhotrvající ovace! Všude zdůrazňoval, že Rakousko není nepřátelskou, nýbrž násilím obsazenou a protiprávně anektovanou zemí.“ (14)

Na konci války západní spojenci s Ottou „počítali v některých svých neuskutečněných akcích (jako obnově Maďarského království a jeho přechodu na stranu Spojenců)“. (15) Ve stejné době se ovšem již uskutečňovalo to, čeho se Otto obával – Stalinovo pronikání do střední Evropy. Po porážce Hitlera Otto „usiloval o návrat do Rakouska, ale na zásah sovětské okupační moci musel svou rodnou zemi opustit“. (16) Brzy na to spustil Stalin napříč Evropou „železnou oponu“ – a Otto zasvětil následujících čtyřicet let svého života úsilí o její zboření…

První období jeho působení na tomto poli by se dalo označit za diskutabilní. Evropské dokumentační a informační centrum, které založil roku 1950 s cílem „soustřeďovat ve všech evropských zemích síly ochotné bránit zásady křesťanské kultury a západní myšlení“ (17), mělo totiž své sídlo v Madridu – a tehdejší frankistické Španělsko sotva představovalo vhodnou inspiraci pro národy bývalé monarchie, toužící po svém osvobození z komunistických diktatur… Je nicméně zajímavé, že z Madridu bylo v letech 1955–1965 organizováno i rozhlasové vysílání do Československa, na kterém s Ottou a španělskou vládou spolupracoval kontroverzní český exulant Bohdan Chudoba. (18) Španělsko bylo již od roku 1947 formálně opět monarchií, v jejímž čele ovšem stál jako „doživotní regent“ Francisco Franco. Ten roku 1952 nabídl budoucí předání španělského trůnu Ottovi, ale ten jej odmítl ve prospěch právoplatného následníka trůnu Juana Carlose Bourbonského. (19)

Od roku 1951 byl Otto ženat s kněžnou Reginou von Sachsen-Meiningen, s níž měl sedm dětí. Prvorozený syn, pojmenovaný po dědečkovi Karel, je dnes hlavou habsburského rodu. V roce 1954 se manželé usadili v bavorském Pöckingu, kde pak společně žili až do Regininy smrti v roce 2010.

V prvních desetiletích Ottova politického působení bylo jeho jméno do značné míry spojeno s poněkud operetním a od reality odtrženým monarchismem a legitimismem. Tím opravdu podstatným však pro Ottu Habsburského byla evropská integrace, která se po válce v návaznosti na ideály předválečné Panevropy úspěšně rozvinula.

„Hlavním nástrojem k prosazení politických cílů, s nimiž se ztotožnil, zůstala Otto von Habsburgovi i po válce Panevropská unie. V nových poměrech se pochopitelně i ona zmodernizovala, svým hlavním cílům však zůstává věrna. Její vůdčí ideou je evropanství, přičemž Evropu nechápe jako konglomerát národních států, odlišujících se různým stupněm svého technického a hospodářského vývoje, nýbrž jako živý organismus, jehož duší je křesťanství jakožto nejsilnější duchovní zdroj evropské kultury. Čtyřmi nosnými principy Panevropského hnutí jsou svoboda, sociálnětržní hospodářství, křesťanství a sebeurčení jako zásada vztahů mezi národy. Při prosazování těchto cílů stál Otto Habsburský věrně po boku zakladateli Panevropské unie hraběti Coudenhove-Kalergimu.“ (20)

Byl ochoten vzdát se i dynastických nároků, pokud omezovaly jeho možnost přispívat ke sjednocení Evropy. Když ani po odchodu sovětských vojsk z Rakouska nesměl tuto zemi navštívit (rakouská Státní smlouva z roku 1955 zakazovala návrat Habsburků, pokud nepřestanou usilovat o obnovení monarchie), zahájil jednání s rakouskými úřady, která roku 1961 skončila jeho rozhodnutím podepsat prohlášení, kterým se vzdal nároku na trůn. Později o tom řekl:

„Proč jsem tenhle dokument podepsal a přijal? Protože jsem viděl, že pro zájmy střední Evropy je lepší prosazovat Evropskou unii. To byla realita. Po zkušenosti s národním socialismem a později komunismem už není možné dále existovat v malých státečkách. Měl jsem dost kontaktů a přesně jsem věděl, že když to nepodepíšu, nebudu mít žádnou možnost činit to, co bych činit měl.“ (21)

Rodnou zemi směl nicméně navštívit až o dalších pět let později, poté, co rakouský Správní soud rozhodl, že jeho vzdání se nároku na vládu je dostatečné. Postupně si však republikánští politikové stále více uvědomovali, že Otto není pro jejich zemi hrozbou, ale naopak přínosem. „4. května 1972 došlo v Mozartově sále vídeňského Koncertního domu k dojemné scéně. Na zasedání Panevropské unie si její místopředseda Otto Habsburg podal ruce se spolkovým kancléřem Bruno Kreiským z vládnoucí sociálně demokratické strany.“ (22)

Po smrti Richarda Coudenhove-Kalergiho se stal Otto roku 1973 prezidentem Panevropské unie. V jejím čele stál více než třicet let, do roku 2004 (a symbolicky až do své smrti jako čestný prezident). Podle svědectví Rudolfa Kučery, který s ním později ve vedení této organizace spolupracoval, byl Otto (ač mnohými titulovaný „Vaše Veličenstvo“) mužem demokratického přesvědčení, který měl „zcela přirozený respekt před demokratickou diskusí“ a nikdy autoritativně neprosazoval svůj názor. (23)

Vedle Panevropské unie byla Ottova práce pro Evropu spojena i s Evropským parlamentem, jehož poslancem za bavorskou CSU byl v letech 1982–1999 (tedy až do svých sedmaosmdesáti let). „Svým působením v Evropském parlamentě chtěl od samého začátku přispět k osvobození národů střední Evropy od komunismu a k jejich budoucí integraci se západní Evropou. To mu také vyneslo trvalou nenávist marxistických žurnalistů a historiků i sdělovacích prostředků v komunistických státech.“ (24) Do budovy Evropského parlamentu dal Otto „postavit křeslo pro země, které sem též patřily, avšak v důsledku sovětské hegemonie a okupace zde nemohly být zastoupeny. Celá západní Evropa měla před očima prázdné křeslo, symbolizující, že zde někdo chybí. Otto von Habsburg vytrvale ujišťoval, že komunismus není ,na věčné časy a nikdy jinak’.“ (25)

„Jeho předností bylo, že se prakticky od mládí pohyboval ve velké praktické politice, a jeho pohledy přitom nebyly nikdy jen stranicko-politické, ale i fundovaně historicko-kulturní. Politiku vždy vnímal v tomto širším kontextu. Evropa potřebovala podle jeho názoru po zániku velkých říší a vzniku často nepřátelsky vůči sobě zaměřených národních států obnovu politického řádu, tentokrát ovšem postaveného na demokratických základech. To znamená řádu vycházejícího z procesu integrace národních států do nového společenství, spojeného hodnotovým a právním systémem. Jeho nadnárodní vnímání světa, smysl pro nadnárodní řád, bez násilí a manipulací, postavený na společných křesťanských hodnotách, je dodnes inspirativní.“ (26)

Otto Habsburský se jako prezident Panevropské unie „neustále zasazoval o to, aby byly porobené národy střední a východní Evropy jednou osvobozeny ze sovětské nadvlády a staly se součástí svobodné Evropy. Inicioval proto mimo jiné s maďarskými přáteli v srpnu 1989 na maďarsko-rakouských hranicích tzv. Panevropský piknik, slavnost, při níž byly na jednom místě přestřiženy pohraniční dráty a několik set východních Němců přešlo do Rakouska. Byl to první průlom do železné opony.“ (27)

Po pádu komunismu tři maďarské politické strany Ottu „navrhovaly jako kandidáta na prezidenta, ale Habsburg nabídku nepřijal“. (28) Velmi zajímavé je i svědectví Rudolfa Kučery: „Byl jsem jednou s Ottou von Habsburgem v Budapešti a na Hradě ho přítomní nadšeně zdravili jako uherského krále. Tehdy se ke mně naklonil a poznamenal, že je škoda, že ho lidé stále ještě chápou jako krále, a ne jako demokratického politika, jenž si vzal za úkol přivést Maďarsko do Evropských společenství. Viděl své poslání ve snaze pomoci začlenit ,své národy’ do nového a silného evropského společenství, a tím jim otevřít skutečně svobodnou demokratickou budoucnost, po níž tak dlouho toužily.“ (29)

Otto se tedy nestal uherským králem ani maďarským prezidentem, ale „jen“ prezidentem maďarské delegace v Evropském parlamentu, kde byl i předsedou pracovní skupiny pro střední a východní Evropu a představitelem evropských křesťanských demokratů.

Evropská integrace pro něj nebyla jen záležitostí politickou a ekonomickou, ale také a především duchovní a mravní. Věřil, že jejím prostřednictvím se v zemích střední a východní Evropy postupně obnoví hodnoty, rozvrácené v době komunismu. Na konci života však musel být zklamán ze skutečnosti, že korupce a dalších projevů hodnotově vyprázdněného materialismu v těchto zemích neubývá. Varoval před tím, že „Evropa bez křesťanství by se zhroutila jako domek z karet, protože by jí chyběla duše“, a před tím, že „materialistický útvar, jejž chtějí z Evropských společenství vytvořit jistí tržní fetišisté“, bude mít stejně „věčné“ trvání jako systémy nastolené komunisty. (30) Když byl roku 2003 českým novinářem požádán o vyjádření k Václavu Klausovi coby českému prezidentovi, se smíchem odpověděl: „Řeknu to anglicky: No comment. Pan Klaus určitě anglicky rozumí.“ (31)

I když se čeští postkomunisté na Ottu dívali a dívají s despektem i kvůli jeho tvrdé kritice poválečného vyhnání sudetských Němců, přece jen se u nás dočkal také některých uznání (např. čestných občanství měst spojených s působením Habsburků). „Možná by si zasloužil i ocenění vyšší, třeba v podobě českého státního vyznamenání. K tomu ale byl i jeho dlouhý, téměř stoletý život příliš krátký.“ (32)

Roku 2004 se Otto v Římě zúčastnil blahořečení svého otce Karla I. papežem Janem Pavlem II. V roce 2005 navštívil Františkovy Lázně, kde byl přítomen odhalení sochy Františka Josefa I. a obdržel čestné občanství. Tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda stejně jako všichni ostatní přítomní představitelé státních i komunálních orgánů České republiky jej při této příležitosti titulovali „Vaše císařská a královská výsosti“. (33)

Kdyby byl Otto rakouským císařem a českým králem, zahájil byl 1. dubna 2011 neuvěřitelný devadesátý rok své vlády. Za jiných historických okolností by se možná stal jedním z nejlepších habsburských panovníků. Dějiny tomu chtěly jinak, takže se stal „jen“ jedním z nejúctyhodnějších evropských politiků.

Otto Habsburský zemřel ve svém domě v Pöckingu dne 4. července 2011. Kolem jeho smrtelného lože bylo shromážděno všech sedm jeho dětí. Nejstarší syn Karel po Ottově smrti řekl: „Můj otec byl výraznou osobností. Ztrácíme v něm velkého Evropana, který nás převyšoval ve všem, co v současnosti děláme.“ Šéf Evropské komise José Manuel Barosso označil Ottu za „jednoho z velkých Evropanů, který během svého plodného života poskytl sjednocování kontinentu významné impulsy“, a dodal: „Jeho nasazení pro Evropu i v těžkých časech by mělo všem sloužit jako politický vzor.“ (34) Kardinál Christoph Schönborn nazval Ottu Habsburského „velkým Evropanem katolické šíře“ a konstatoval, že Otto „bezpochyby patří k nejvýznamnějším architektům sjednocené Evropy, jako byli Robert Schuman, Konrad Adenauer a Alcide De Gasperi“. (35)

Právě Schönborna „papež Benedikt XVI., jehož s Ottou von Habsburgem pojilo dlouholeté přátelství, požádal, aby v jeho zastoupení předsedal pohřebním obřadům“. (36) Ty začaly 13. července v mariánském poutním místě Mariazell. O tři dny později následovalo rekviem ve vídeňské svatoštěpánské katedrále, při kterém Schönborn zesnulého znovu ocenil jako člověka, který „vášnivě sloužil mírovému projektu Evropa“. (37)

Koncelebranty vídeňského arcibiskupa byli biskupové z dalších zemí bývalé monarchie, mezi nimiž nechyběli arcibiskup pražský Dominik Duka, biskup brněnský Vojtěch Cikrle a biskup trnavský Róbert Bezák. Po bohoslužbě desetitisíce lidí doprovodily těla Otty Habsburského a jeho ženy Reginy do Kapucínské krypty.

Ottův pohřeb však skončil až 17. července ekumenickými nešporami v dolním kostele baziliky benediktinského opatství Pannonhalma nedaleko Györu, kde bylo na výslovné přání zemřelého pohřbeno jeho srdce. „Symbolizuje to, že Otto byl následníkem uherského trůnu, i jeho pozdější snahy o sjednocení Evropy po pádu železné opony.“ (38)

Poznámky:

1) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 116.

2) Ljubiša Tošić, „Ein Herzloser bekam Einlass“, Der Standart, 18. 7. 2001, s. 7.

3) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, Praha: Panorama, 1982, s. 219.

4) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat“, Lidové noviny, 28. 2. 2003, roč. 16, č. 50, příloha Pátek Lidových novin, č. 9, s. 5.

5) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, s. 220.

6) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg“, s. 5.

7) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, 3. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 5.

8) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, s. 221.

9) Rudolf Kučera, „Habsburk demokrat: Poslední český korunní princ Otto von Habsburg bude dnes pohřben v Kapucínské kryptě ve Vídni“, Lidové noviny, 16. 7. 2011, roč. 24, č. 165, s. 24.

10) Luboš Palata, „Otto von Brandýs nad Labem“, Lidové noviny, 7. 7. 2011, roč. 24, č. 157, s. 11.

11) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, s. 74.

12) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, s. 234.

13) Martin T. Zikmund, „Odešel architekt evropského sjednocení“, Katolický týdeník, 12.–18. 7. 2011, roč. 22, č. 29, s. 3.

14) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové, s. 251.

15) Luboš Palata, „Otto von Brandýs nad Labem“, s. 11.

16) Martin T. Zikmund, „Odešel architekt evropského sjednoení“, s. 3.

17) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, s. 240–241.

18) Viz Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 673.

19) Vladimír Ševela, „Muž, který byl vždy u toho“, Lidové noviny, 28. 2. 2003, roč. 16, č. 50, příloha Pátek Lidových novin, č. 9, s. 9.

20) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové, s. 259.

21) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg“, s. 8.

22) Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, s. 248.

23) Rudolf Kučera, „Habsburk demokrat“, s. 24.

24) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové, s. 271.

25) Karel Vodička, „Využijme možnosti spolurozhodovat“, Mladá fronta Dnes, 11. 6. 2004, roč. 15, č. 136, s. A7.

26) Rudolf Kučera, „Habsburk demokrat“, s. 24.

27) Tamtéž, s. 24.

28) Vladimír Ševela, „Muž, který byl vždy u toho“, s. 9.

29) Rudolf Kučera, „Habsburk demokrat“, s. 24.

30) Tamtéž, s. 24.

31) Vladimír Ševela, „Otto von Habsburg“, s. 9.

32) Luboš Palata, „Otto von Brandýs nad Labem“, s. 11.

33) „Slavnostní odhalení sochy Františka Josefa I. ve Františkových Lázních a předání čestného občanství města dr. Ottovi Habsburskému 25. 9. 2004“, Monarchistické listy, 2005, č. 1, s. 3.

34) „Evropan, který nás převyšoval“, Lidové noviny, 7. 7. 2011, roč. 24, č. 157, s. 24.

35) Martin T. Zikmund, „Odešel architekt evropského sjednocení“, s. 3.

36) Tamtéž, s. 3.

37) „Ostatky Otty Habsburského uloženy do císařské krypty ve Vídni“, Právo, 18. 7. 2011, roč. 21, č. 166, s. 9.

38) „Rakousko se rozloučilo s Otto von Habsburgem“, Brněnský deník Rovnost, 18. 7. 2011, č. 166, s. 14.