O Červeném karkulínovi

Milé děti, už jste možná slyšely pohádky o hloupé Janě, která zabila draka, anebo o dvou princích, co spolu žili šťastně a spokojeně až do smrti. Ale určitě ještě neznáte tu o Červeném karkulínovi. Tak tedy, za devatero horami a devatero řekami...

Byl jednou jeden hodný a roztomilý chlapeček. Tatínek mu upletl červený čepeček, a podle toho čepečku mu říkali Červený karkulín.

Jednoho dne tatínek napekl koláče a řekl Karkulínovi, aby je donesl babičce, která bydlela v chaloupce za lesem. Tatínek za ním ještě volal, ať jde hezky rovnou, aby v lese nezabloudil. Karkulín kýval hlavou, že slyší, až se mu copánky házely po zádech.

Jenže u cesty rostlo tolik krásných kytiček! Když Karkulín neodolal a začal je trhat, rozhrnulo se najednou křoví a z křoví vyšla vlčice. Od rána sháněla něco k snědku pro vlka, který se doma staral o vlčata, a už jí taky vyhládlo.

"Kampak jdeš, Karkulíne?" zeptala se vlčice. "Za babičkou, nesu jí koláče," odpověděl Karkulín. Vlčice, jak byla vyhladovělá, poradila Karkulínovi, aby si ještě chvíli trhal kytičky, a zamířila k babiččinu domku. Babičku spolkla a sama ulehla do postele místo ní.

Když Červený karkulín vstoupil do světnice, zdála se mu babička nějaká jiná. "Proč máš, babičko, tak veliké uši?" divil se. "To abych tě lépe slyšela," odpověděla babička. "A proč máš tak veliké oči?" zeptal se Karkulín. "To abych tě lépe viděla," ozvalo se z postele. "A proč máš tak velikou pusu?" chtěl ještě vědět Karkulín. "To abych tě mohla lépe sníst!" Jak to vlčice řekla, spolkla Karkulína a tvrdě usnula v posteli.

V tom ale přišla domů babiččina přítelkyně, která pracovala v lese jako myslivkyně. Viděla, jak v posteli leží vlčice, nemocná z přejezení. Myslivkyně nelenila a rozpárala vlčici břicho, ze kterého hned vyskočila babička s Karkulínem. Myslivkyně pak vlčici břicho znovu zašila, a ta byla opět zdravá.

A tak zatímco vlk doma kojil vlčata, vlčice mohla zase vyrazit na lov. Kéž by tentokrát ulovila některou z autorek genderových pohádek!