Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část II.)

Mýtus Bílé hory stále žije. Na stránkách Lidových novin se v minulých dnech objevila teze, že „u Bílé hory byl poražen moderní princip náboženské tolerance“ (1), a dokonce i tvrzení, že ani utrpení způsobené Kambodžanům Pol Potem se nedá srovnávat s Bílou horou. (2)

K archetypální představě o Češích jako národu mučedníků, jehož utrpení se nic na světě nevyrovná, se ještě vrátím v závěru tohoto textu. Pokud jde o porážku náboženské tolerance, podle kontroverzního brněnského historika Radomíra Malého nebyl jejím dnem „8. listopad 1620, nýbrž 23. květen 1618, kdy došlo ke druhé pražské defenestraci, tj. k použití síly při řešení náboženské rivality protestantů a katolíků. Toto datum znamenalo de facto konec pluralismu a svobody 16. století, nikoli teprve Bílá hora, která byla už jen epizodou ve vývoji situace, jež změnila poměr sil.“ (3)

Tomuto tvrzení nelze nedat za pravdu v tom, že na Bílé hoře se nerozhodovalo o tom, zda bude či nebude respektován princip náboženské snášenlivosti, ale spíše jen o tom, zda se principu „cuius regio, eius religio“ (tj. domnělého práva vládce rozhodovat o vyznání poddaných) bude dovolávat legitimní král Ferdinand II. Habsburský (1619–1637), anebo vzdorokrál Fridrich Falcký. „Černým dnem“, po kterém byl již zřejmě náboženský pluralismus u nás odsouzen k zániku, však nebyl 23. květen 1618 (jak jsem již ukázal v závěru první části tohoto článku, i po tomto datu byla ještě možná cesta zpět ke smírnému řešení). Stal se jím až 19. srpen 1619, kdy generální sněm zemí Koruny české prohlásil Ferdinanda za sesazeného, resp. 26. srpen 1619, kdy na jeho místo zvolil Fridricha. Tím padla možnost jednání mezi stavy a panovníkem o právním zabezpečení náboženské tolerance, která se o deset let dříve osvědčila v případě vydání Rudolfova Majestátu.

Způsob navázat na cestu ukázanou Majestátem propásly i Uhry, kde sedmihradský kníže Gábor Bethlen po vypuknutí českého povstání ve spojenectví s Turky rovněž vojensky vystoupil proti Habsburkům. Ferdinand II. učinil Bethlenovi výhodnou mírovou nabídku, obsahující mj. záruky, že „svobodu náboženskou v Uhrách potvrdí měrou větší, než tomu chtěl český majestát, ba že bude souhlasit i s vypuzením jezuitů. Bethlen na vše přistoupil, ale nakonec rozhodl se pro Fridricha.“ (4) Dlužno podotknout, že pro Bethlena náboženská svoboda rozhodně neznamenala svobodu katolíků, proti kterým naopak krutě vystupoval. Roku 1619 se „obětí jeho pronásledování stali i tři katoličtí kněží, krutě umučení v Košicích: jezuita Melchior Grodecki, Marek Križin a Štěpán Pongrác.“ (5)

K pokusu o diplomatické řešení došlo také v Rakousích, kde skupina protestantských šlechticů vnikla dne 5. června 1619 do vídeňského Hofburgu, internovala tam Ferdinanda II. a předložila mu požadavek, aby oficiálně potvrdil dřívější náboženské a stavovské svobody v rakouských a českých zemích. Ferdinand si vyžádal čas na rozmyšlenou, lze však předpokládat, že by žádost vzbouřenců nakonec přijal, kdyby to pro něj bylo politickou nutností. Možnost pokračování středoevropské habsburské monarchie coby soustátí se stavovskými svobodami a náboženskou pluralitou však zhatilo Ferdinandovo osvobození nepočetným oddílem císařského vojska. Po této epizodě údajně barokně zbožný panovník usoudil, že mu Prozřetelnost přispěchala na pomoc, aby mohl pokračovat v úsilí o vymýcení kacířství ve svých zemích… (6)

„První starostí Ferdinanda II., který byl v září 1619 sborem kurfiřtů zvolen za císaře, bylo získat reálnou moc v zemích, v nichž si činil nároky na vládu. Nejvýznamnějším spojencem v tomto počínání mu bylo sousední katolické Bavorsko, s jehož vládcem, vévodou Maxmiliánem I., pojily císaře Ferdinanda II. úzké rodinné kontakty… Cena za bavorskou pomoc byla však poměrně vysoká: smlouvou z 8. října 1619, uzavřenou v Mnichově, byly Maxmiliánovi zastaveny celé Horní Rakousy, které se zatím pod vedením předáka protestantské šlechty Georga Erasima Tschernembla (+1626) připojily k protihabsburskému povstání. Rozhodující mocenské kolbiště se však tehdy nalézalo v Království českém, kde byl…namísto Ferdinanda II. zvolen za nového krále falcký kurfiřt Fridrich, vůdčí představitel protestantské Unie.“ (7)

České a rakouské země už tedy nebyly jen místem sporu mezi císařem a stavy, ale i součástí občanské války v Německu mezi Maxmiliánem vedenou Katolickou ligou a Fridrichovou Protestantskou unií a vůbec jedním z bojišť rodícího se evropského konfliktu. V této souvislosti nelze než obdivovat politickou prozíravost moravského státníka Karla Staršího ze Žerotína, protestanta, který se právě tohoto vývoje obával a své souvěrce v Čechách včas upozorňoval, že se české země musí pokusit proplout mezi Scyllou ligy a Charybdou unie. (8)

Až do května 1619 Karel ze Žerotína úspěšně udržoval svou zemi stranou konfliktu, poté však bylo jeho vedení smeteno pučem, který Moravu připojil k českému povstání. O tom, jak stavovští povstalci reprezentovali „moderní princip náboženské tolerance“, svědčí skutečnost, že jezuité byli z Moravy vyhnáni, „kardinál Dietrichštejn navždy ze země vypovězen, olomoučtí kanovníci oloupeni, vyhnáni nebo uvězněni, dóm vypleněn, dominikáni, františkáni a minorité vyhnáni, kapucíni uvězněni, statky kláštera hradišťského a zábrdovického zabrány a mniši rozplašeni a též kolegiátní kapitula brněnská byla rozehnána“. (9) Notoricky známý je případ umučení katolického kněze z Holešova Jana Sarkandra.

Podobná situace byla také v Čechách, kde po příchodu Fridricha Falckého a jeho manželky Alžběty Stuartovny došlo i k „úpravě“ katedrály svatého Víta „pro kalvínské bohoslužby, provedená dvorním kazatelem Skultétem (Schultzem) před vánocemi r. 1619. I luteráni byli pohoršeni vandalským počínáním tohoto muže a jeho pomocníků, jež neušetřilo drahocenných uměleckých předmětů, oltářů, obrazů a soch, v katedrále od doby Karlovy nahromaděných, a nejctihodnější svatyni země hanebně znesvětilo.“ (10)

Odpovědnost za Skultétovo řádění zůstala na Fridrichovi, který k němu dal souhlas. „Královna nakonec nezůstala pozadu za králem, když na její žádost byl odstraněn a zničen kamenný kříž s Kristem, jenž byl středem Karlova mostu… Fridrichu Falckému a jeho ženě se podařilo za pouhé 2 měsíce pobytu v Čechách umrtvit většinu sympatií, kterou k nim obyvatelé Prahy při jejich příjezdu cítili. Ne náhodou se v té době objevují letáky, kde je český král pojmenován zimním králem s dovětkem, že v Čechách bude kralovat jedinou zimu.“ (11)

Fridrichův osud byl záhy zpečetěn. V březnu 1620 se luteránský saský kurfiřt Jan Jiří, se kterým Fridrich počítal jako s potenciálním spojencem, přidal na stranu Ferdinanda Habsburského, za což mu byla císařem přislíbena vláda v Horní a Dolní Lužici. V Čechách vypuklo povstání sedláků na Táborsku, které se rozšířilo i do dalších oblastí. Také Chodové odmítli uznat Fridricha a zůstali loajální k Ferdinandovi.

V červenci 1620 byl „zimní král“ pokořen neuvěřitelnou zprávou, že se ho Protestantská unie zřekla jako svého vůdce a odmítla jej vojensky podpořit. Poté, co byli jeho žoldnéři 8. listopadu 1620 na Bílé hoře poraženi císařským, resp. ligistickým vojskem, Fridrich, který k Čechám fakticky neměl žádný vztah, uprchl ze země. Jeho vláda zkolabovala a její představitelé způsobem, připomínajícím listopad 1989, kvapně nabízeli své služby vítězům. (12)

Ferdinand II. ovšem nebyl žádným Václavem Havlem a nabízející se možnosti obnovit svou vládu mírně a milostivě nevyužil. Již 23. listopadu 1620 demonstroval své rozhodnutí ukončit náboženskou toleranci okázalým přestřižením Rudolfova Majestátu. Následovalo potrestání povstalců včetně monstrózních poprav na Staroměstském náměstí z 21. června 1621 a rozsáhlých majetkových konfiskací, při nichž se úspěšně obohatil i pobělohorský správce Čech, někdejší český bratr Karel z Lichtenštejna.

Násilná rekatolizace nepostihla všechny české země. Obojí Lužice byla od Koruny české oddělena a přenechána vládě luteránského saského kurfiřta. Ten se jako císařův spojenec postaral i o náboženskou toleranci ve Slezsku, které se mu vzdalo tzv. saským akordem v únoru 1621. Ve Slezsku „nedotkl se Ferdinand II. na zakročení Sas dosavadních poměrů; tam tedy zůstal prozatím v plném panství Majestát z r. 1609, tam zůstala nedotčena náboženská svoboda!“ (13)

Na Moravě byly pobělohorské represe (zaměřené současně proti politickým a vojenským protivníkům a „kacířům“) zpočátku mírnější než v Čechách mj. proto, že sem částečně zasahoval vliv pro císaře stále nebezpečného Gábora Bethlena. Mikulovským mírem z ledna 1622 se Bethlen vzdal podpory povstalců z českých zemích, i v následujících letech však s podporou Turků pokračoval ve střetech s habsburskými silami. Teprve po jeho smrti v roce 1629 „se v Uhrách opět upevnilo postavení Habsburků a katolické církve, která měla od roku 1625 významného ochránce v palatinovi Mikuláši Eszterházym. Pokračovaly náboženské konverze magnátských rodin v takové míře, že v řadách magnátů získali převahu katolíci a na panstvích katolických vrchností naráželi evangelíci na velké těžkosti při držbě a výstavbě svých sakrálních objektů.“ (14)

Jedinou zemí, v níž bylo obyvatelstvo s extrémní tvrdostí navenek sjednoceno v katolické víře, přestože bylo původně z velké většiny nekatolické, se ovšem staly Čechy. Nejen z hlediska moderní tolerance, ale i z hlediska soudobého katolicko-pastoračního úsilí je těžko pochopitelné, proč musela být veškerá specifika české náboženské tradice totálně „převálcována“. Proč došlo za Ferdinanda II. dokonce i k totální negaci snah Ferdinanda I., který kdysi v Římě vymohl papežské schválení kalicha? Zpočátku Ferdinand II. nic takového v úmyslu neměl a naopak zamýšlel postupovat s respektem vůči českým staroutrakvistům, tj. kališníkům, kteří nesplynuli s reformací a chtěli zůstat autonomní jednotkou v rámci katolické církve s přijímáním pod obojí, bohoslužbami v češtině a úctou k Husovi. Historik Josef Pekař konstatuje:

„V listu z 6. června 1620, tedy ještě před Bílou Horou, ale v době, kdy spoléhal na vítězství, ujistil o tom /Ferdinand/ kurfiřta saského výslovně (třeba pověděti, že kurfiřt ho o nic takového nežádal). Bezprostředně po Bílé Hoře hlásí se k téže myšlence nový český místokrál, kníže z Lichtenštejna, a ze všeho vyplývá, že za ni se přimlouvali, aspoň většinou, i čeští páni katoličtí. /…/ Velké části nekatolíků by byl nepochybně kalich a Hus stačily, aby nejen bolest rozchodu s evangelickým náboženstvím zmírnily, ale i utěšily nadějí, že přijde doba, kdy bude možno naplnit prázdné heslo, pouhý symbol kalicha, zas vnitřním obsahem. Rozchod s minulostí nebyl by tak naprostý a tak ponižující. Ale vše to věděli nepochybně také zavilí protivníci a proto spěchali, aby v této otázce padlo rozhodnutí konečné.“ (15)

K těmto „zavilým protivníkům“ by se dali počítat jezuité (včetně císařova zpovědníka a duchovního rádce Viléma Lamormaina), ale také pražský arcibiskup Jan Lohelius (1612–1622), bezohledně horlivý Němec z Chebu bez vztahu k české utrakvistické tradici. Arcibiskup a jezuité se prostřednictvím papežského nuncia Caraffy „obrátili do Říma a k své velké radosti právě o vánocích r. 1621 obdrželi zprávu, že Svatá Stolice zrušila výsadu kalicha pro Čechy. Tím staroutrakvisté ztratili základnu další existence.“ (16)

Ve stejné době (v prosinci 1621) byli z Čech vypovězeni kalvínští a českobratrští duchovní. (Luterány zpočátku chránil saský kurfiřt, kterému však posléze Ferdinand namítl, že podle náboženského míru mezi katolíky a luterány v Německu má panovník právo vnutit poddaným své vyznání a že v Sasku také nejsou trpěni žádní katolíci.) V roce 1622 pak následovalo potlačení přijímání z kalicha, zákaz slavení Husova svátku a předání pražské univerzity jezuitům.

Přerušení bojů třicetileté války v krátkém mezidobí let 1623–1624 využil císař „k uplatňování prvních rekatolizačních opatření i v rakouských zemích. Prvním cílem, podobně jako v českých zemích, se stala likvidace protestantské inteligence a kněžstva, vůči němuž byly namířeny první rekatolizační dekrety. Těmto tendencím odpovídalo i podřízení vídeňské univerzity jezuitskému řádu (1623) a definitivní zákaz nekatolických bohoslužeb ve Vídni a v celém jejím okolí (1625).“ (17)

V Čechách se důležitým mezníkem stal rok 1624, „kdy vypovězeni byli všichni protestantští kazatelé ze země a desky zemské byly nekatolíkům zavřeny a kdy počalo se násilné obracení na víru v městech i na venkově, utvrzované vojenskou exekucí“. (18) Proti těmto zvěrstvům rozhodně vystupovali nový pražský arcibiskup Arnošt Harrach (1623–1667) a jeho hlavní poradce kapucín Valerián Magni, oceňovaný i Komenským. Harrach chtěl praktikovat mírumilovnou pastorační práci a jakkoliv si přál šíření katolické víry mezi protestanty, považoval rekatolizaci za čistě církevní záležitost, do které se úřady a vojsko nemají co plést. U císařského dvora však zvítězilo zcela odlišné pojetí vztahů mezi státní mocí a náboženstvím.

„Král i rádcové jeho pomýšleli z počátku – jak zdá se nepochybno – pouze na to, vyhladit české bratry a kalvinisty a obrátiti ke katolickému vyznání především přímé poddané královy, tj. obyvatele na královských statcích a měšťany v královských městech. Ale znenáhla nabyly převahu rady, aby vítěz vnutil celé zemi svou víru a aby tak vyhladil dokořán ducha rebelie. Tento zřetel, tedy spekulace v jádře svém politická, nikoliv církevně náboženská, jak se zdá rozhodl. Král sám, Ferdinand II., byl v tom všem jen poslušným vykonavatelem vůle, jež v okolí jeho, duchovním i laickém, znenáhla ujasnila si svůj cíl a možnosti a vyhlídky jeho. /…/ Odvahu k činu čerpal z odhodlaného ducha protikacířské ofensivy… Právo k němu odvozoval nejen ze své povinnosti náboženské, čili, jak říkal, z příkazu svědomí (jež panovníka činí zodpovědným za posmrtnou spásu jeho poddaných), ale i ze zákonů říše římskoněmecké, jimiž, soudil, bylo se možno říditi, když Čechové v pokutě propadli své staré majestáty.“ (19)

Představa o bohulibém potlačování „kacířské“ rebelie, současně politické a náboženské, je zřejmá i z patentů císaře Ferdinanda pro Čechy (1627) a Moravu (1628), kterými pobělohorské násilí dostalo definitivu. Panovník se v nich v retrospektivní utopii dovolával blažených časů za vlády císaře Karla IV., za nichž vládla blahodárná symbióza trůnu a oltáře. (20) Karel podle něj moudře předvídal, že náboženské rozdíly by překážely „pravému trvalému míru“ a „pravé upřímné poslušnosti k vrchnosti“. Ferdinand se tedy nyní přihlásil k jeho odkazu, když „pro blaho a spásu duší“ svých poddaných a „pro založení a podporování stálého míru, lásky a svornosti mezi zmíněnými našimi věrnými a milými poddanými, jako neméně pro zachování dědičného práva našeho a našich potomků“ byl „nucen“ nařídit svým nekatolickým poddaným, aby „zanechali bludy a sekty, zavlečené po smrti blahé paměti císaře Karla Čtvrtého, a aby se vrátili k svaté jediné spasitelné katolické církvi a náboženství“. (21)

Stejná ideologie je i v pozadí obdobných patentů vydaných pro Horní Rakousy (1627) a Dolní Rakousy (1628) a samozřejmě i ve stejné době vydaného Obnoveného zřízení zemského pro Čechy a pro Moravu. Tím, že dal české a rakouské protestantské šlechtě na výběr mezi přijetím víry panovníka a odchodem do exilu, ovšem Ferdinand postupoval zcela v duchu augsburského míru z roku 1555. A zároveň v protikladu k duchu Majestátu, což platí především ve vztahu k násilnému „obracení“ poddaných.

Jediným legálním nekatolickým vyznáním u nás za vlády Ferdinanda II. zůstal judaismus, jehož přijetí také někteří čeští bratři dali přednost před přijetím katolicismu. Právě osud židů je však jedním z dokladů toho, že černobílá představa o nesnášenlivosti panovníka a naopak tolerantnosti stavů neodpovídá skutečnosti.

„Hned na počátku českého stavovského povstání z roku 1618 došlo v Praze k útoku městské chudiny na Židovské Město a následujícího roku podali opět Staroměstští žádost o vypovězení Židů z města. Za těchto okolností je pochopitelné, že se židovská obec k povstání nepřipojila.“ (22) Jejímu vůdci, finančníkovi Jakubu Baševimu, naopak Ferdinand do jisté míry vděčil za udržení trůnu, za což Baševiho jako prvního žida v habsburské monarchii povýšil do šlechtického stavu. V letech 1623 a 1627 císař potvrdil pražské židovské obci její privilegia a díky Baševiho dobrým stykům s Karlem z Lichtenštejna mohlo dokonce dojít k rozšíření Židovského Města. Jako židovský finančník, který financoval císařem vedenou válku, se ovšem Baševi pohyboval na tenkém ledě a riskantní machinace s penězi nakonec roku 1631 vedly k jeho pádu a k zabavení jeho jmění.

Třicetiletá válka byla ohromnou tragédií celé Evropy a především střední Evropy. Historická odpovědnost Ferdinanda II. za násilnou rekatolizaci a celkově tragický osud „jeho“ zemí v tomto období je nesporná. Z odpovědnosti za rozpoutání třicetileté války, zpustošení střední Evropy a konec náboženské tolerance nelze ovšem vyvázat ani vzdorokrále Fridricha a protestantské stavy, které jej zvolily. V římskoněmecké říši platila od dob augsburského míru zásada „cuius regio, eius religio“. České země i další oblasti habsburské monarchie tomuto principu přes půlstoletí vzdorovaly, ale stavovské povstání toto vzdorování fakticky ukončilo spojením našich zemí se situací v Německu. Vůdci tohoto povstání ostatně byli do značné míry Němci. „Pozdější smutky novočeských národovců nad popravou ,českých pánů’ jsou stěží odpustitelným nedorozuměním.“ (23)

Násilná rekatolizace našich zemí přestavovala katastrofu pro českou reformaci, ale také pro český katolicismus, jehož poselství se stalo rukojmím násilné politiky, prováděné státními úředníky a vojáky. Není divu, že pozdější sekularizační proces odkřesťanšťování společnosti u nás našel půdu mimořádně dobře připravenou. (Byť nejspíš větší roli než samotné události kolem Bílé hory v něm hrál mýtus s těmito událostmi spojený.) V rámci celé Evropy zmíněnému procesu připravila půdu politizace křesťanství v 16.–17. století, spojená s „náboženskými válkami“ a pronásledováním jinověrců jak katolickými, tak protestantskými panovníky.

„Celá válka třicetiletá je jediným velkým dokladem, jak zpolitizováno bylo náboženské cítění ve střední Evropě; žil-li člověk tehdejší doby duševně skoro veskrze jen náboženstvím, naplnil je a prosytil všemi svými láskami a nenávistmi tohoto světa, hlavně politickými a národními. /…/ Taková byla doba – nesnášenlivý, křesťanství cizí fanatismus vládl na obou stranách.“ (24)

O „náboženské“ (= konfesijní) války ve skutečnosti nešlo, jak o tom svědčí mj. i spojenectví luteránského saského kurfiřta s Habsburky proti českým protestantským povstalcům a naopak zase skutečnost, že „jediný kníže protihabsburský, jenž Čechům brzo poslal pomoc vojenskou, a to pomoc dosti vydatnou a dobře vedenou, byl románský a katolický vévoda Savojský Karel Emanuel“. (25)

Ani nucení „kacířů“ ke vstupu do pravé církve nebylo, jak jsem již ukázal, motivováno jen strachem o jejich spásu, ale i čistě politickými zřeteli. Křesťanské ponaučení z uvedené historie vyvodil v době Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) kardinál Josef Beran, který po svém příchodu z komunistické internace na koncil s výslovnou zmínkou o pobělohorském „vnějším donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru, podle zásady Cuius regio – eius religio (Čí panství, toho i náboženství), jež byla uplatňována“, konstatoval: „Zkušenost nám ukazuje, že každý postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají-li jeho původci na mysli prospěch pravé víry… Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi nebo to aspoň přestírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou ránu v srdci národa.“ (26)

Z pohledu nejen pokoncilní, ale i předkoncilní katolické teologie nelze tehdejší události ospravedlňovat ani představou o tom, že bez (dobrovolného či nuceného) vstupu do katolické církve by „kacíři“ neměli naději na spásu. Právě naopak. „Je zajímavé – a mnoho katolíků v naší zemi by to asi dodnes šokovalo –, že nejenergičtější krok Svatého stolce však byl – ještě před koncilem, 5. února 1953 – exkomunikace amerického jezuity Feenaye za to, že hájil doslovný význam zásady ,extra Ecclesiam nulla salus’, že totiž všichni, kdo nejsou katolíci, nemají naději na spásu. Předcházelo mu jasné stanovisko Posvátného oficia z 8. srpna 1949, které zcela odmítlo toto úzké a exkluzivní chápání spásy.“ (27)

Vrátíme-li se na závěr znovu k mýtu Bílé hory a jeho srovnání se skutečností, vše by se dalo zjednodušeně shrnout takto: V rámci zpolitizovaného paradigmatu křesťanství (resp. evropského myšlení) dané doby došlo v českých i dalších habsburských zemích nejprve k „evangelické“ vzpouře proti legitimnímu panovníkovi a po jejím potlačení k odvetě, k níž patřila i násilná „rekatolizace“. Nešlo ani o boj Čechů proti Němcům, ani o boj mezi stoupenci a odpůrci náboženské svobody, ale o bezohledný mocenský zápas, ve kterém se naše země staly součástí nejprve jednoho a pak druhého tábora v politicky rozdělené Evropě. Protikladem této historické skutečnosti je od dob národního obrození rozvíjený sekulární mýtus, představující protihabsburské povstalce jako české vlastence a bojovníky za snášenlivost.

„V hloubi české mysli tak poprava ,českých pánů’ v roce 1621 a násilná rekatolizace rezonuje s nacistickou hrůzovládou, terorem 50. let a tzv. normalizací. Jímavá píseň ,Zasviť mi, ty slunko zlaté’, dodatečně komponovaná na paměť pobělohorského exilu, dovedla vyjádřit i truchlivost exilu poúnorového a posrpnového… Trauma podléhání přesile je bohužel častou událostí českých dějin. Máme je v sobě uloženo jako archetyp, jako křik a vzlykot Koruny české, náš povědomý mučednický mýtus. Že to všechno bylo ještě nějak jinak? Na tom nesejde, hluboce zakořeněná emoce tu je – a působí.“ (28)

Poznámky:

1) Daniel Kaiser, „Intelektuální Bílá hora: Ti, kdo nás chtějí přihlásit do fiskální unie, nenabízejí žádné pozitivní argumenty“, Lidové noviny, 18. 1. 2012, roč. 25, č. 15, s. 10.

2) Zdeněk Zacpal, „Co je opravdová katastrofa?“, Lidové noviny, 23. 1. 2012, roč. 25, č. 19, s. 11.

3) Radomír Malý, „Má ,smysl českých dějin’ ještě nějaký smysl?“, Host, 1990, č. 1, s. 33.

4) Josef Pekař, Dějiny československé, 2. vyd., Praha: Akropolis, 1991, s. 108–109.

5) Radomír Malý, Církevní dějiny, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001, s. 195.

6) Viz Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 268–269.

7) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, s. 270–271.

8) Srov. Luděk Rejchrt, Taková dlouhá cesta: Vyprávění z dějin křesťanské církve, Praha: Kalich, 1992, s. 189.

9) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, Praha: Zvon, 1991, s. 69.

10) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, s. 65.

11) Ivo Koudelka, Zimní král Fridrich Falcký, Praha: Regulus, 2010, s. 15.

12) Viz Ivo Koudelka, Zimní král Fridrich Falcký, s. 19 a 24.

13) Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 183.

14) Josef Petráň et al., Dějiny Československa I (do roku 1648), Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, s. 647.

15) Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin, s. 181–182.

16) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, s. 74.

17) Václav Veber et al., Dějiny Rakouska, s. 273–274.

18) Josef Pekař, Dějiny československé, s. 111.

19) Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin, s. 178–179.

20) Srov. Jakub S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, Praha: Oikúmené, 2002, s. 173.

21) Viz Vlasta Boudyšová (ed.), Minulost našeho státu v dokumentech, Praha: Svoboda, 1971, s. 142–143 (protireformační patent Ferdinanda II. pro Čechy z 31. 7. 1627).

22) Arno Pařík – Leo Pavlát – Jiří Fišer, Židovská Praha, Praha: Lidové noviny, 1991, s. 6.

23) Podiven, Češi v dějinách nové doby, Praha: Rozmluvy, 1991, s. 38.

24) Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin, s. 183–184.

25) Josef Pekař, Postavy a problémy českých dějin, s. 156.

26) Citováno podle sborníku Naše víra, Praha: Zvon, 1991, s. 264.

27) Tomáš Halík, Co je bez chvění, není pevné: Labyrintem světa s vírou a pochybností, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 134.

28) Petr Příhoda, „U nás to mají jezuité těžké: O takzvaných hluboce zakořeněných emocích“, Katolický týdeník, 6.–12. 6. 2006, roč. 17, č. 23, příloha Perspektivy, č. 12, s. II.