Františkánská svoboda (PF 2012)

„Chudoba je paní moje, / serafínský světec děl; / Anežko, tvá duše čistá / modlí se: Ty družko Krista, / kouzlo krásy své mi sděl.“

Výše citovaný hymnus o svaté Anežce z katolického breviáře (1) odkazuje k „serafínskému světci“ sv. Františkovi z Assisi, který se na celý život zaslíbil „Paní Chudobě“ a stal se tak svobodným a šťastným. Stejně jako on se ve společnosti této „družky Krista“ stala svobodnou a šťastnou i česká princezna Anežka, žena, k níž se Václav Havel krátce před smrtí obrátil slovy: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“ (2)

Anežka Česká byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou dne 12. listopadu 1989 a její národ se v duchu starého proroctví těsně po tomto svatořečení dočkal svobody. Mše svatá v katedrále svatého Víta z 25. listopadu 1989 byla poděkováním za obojí. Václav Havel tehdy vstoupil do katedrály „pod ochranou svaté Přemyslovny“. Minulý měsíc z ní pak při své poslední cestě vyšel v roce, který nesl Anežčino jméno. (3)

Přestože datum příchodu sv. Anežky na tento svět je nejisté, rok 2011 mohl být věnován připomínce 800. výročí jejího narození. Na letošní rok pak každopádně připadá 730. výročí její smrti (tedy v křesťanském pohledu narození pro nebe) z 2. března 1282.

Rok 2012 je však také rokem Anežčiny duchovní matky sv. Kláry, která v roce 1212 – tedy před osmi sty lety – přijala z rukou sv. Františka řeholní šat. „Druhý řád“ Františkovy řehole, jehož členkám se podle ní říká klarisky, později do českých zemí uvedla právě princezna Anežka.

Loňský rok jsem na tomto blogu nazval Rokem Erasma Rotterdamského v souvislosti s kulatým výročím vydání jeho „Chvály bláznivosti“. V seriálu o Erasmovi a Martinu Lutherovi zamýšlím i letos pokračovat. Z uvedených dvou osobností byl Luther tvrdým mužem–bojovníkem, zatímco Erasmus duší jemnou a „žensky“ citlivou. Ne náhodou je také jeho Bláznivost ženskou postavou: postavou ztělesňující Boží moudrost, která revolučně, ale zároveň zcela nenásilně převrací zdánlivě rozumný (a ve skutečnosti zvrácený) řád tohoto světa. Mnozí jsme kdysi snili o tom, že nějak takto bude fungovat i naše „sametová revoluce“. Nestalo se tak a Bláznivost se dnes může pořádkům v našem státě vysmívat podobně jako kdysi těm komunistickým.

Listopadové poselství svaté Anežky, která nám postavila před oči hodnoty víry, dobrovolně přijaté chudoby a láskyplné péče o lidi staré, nemocné a stojící na okraji společnosti, zůstalo nevyslyšeno. Polistopadová ideologie, která vyzdvihla „ideál nového člověka, ekonomického homunkula s výrazně kleptomanickými rysy, sledujícího důkladně své vlastní zájmy, zvyšujícího bez ohledu na cokoli a kohokoli své obraty a zisky“ (4), se naopak stala jeho naprostým protikladem…

Dnes, kdy je stále více zřejmé, že tato ideologie přináší pohádkové zisky příslušníkům úzké vládnoucí vrstvy a naopak stále větší nouzi širokým vrstvám obyčejných lidí, může královská dcera, jež sama pohrdla lákavými vyhlídkami na světskou kariéru, ztělesňovat potlačené svědomí těch, kteří se vydali opačnou cestou. A nám, kteří patříme k obětem dnešních „reforem“, může její františkánský ideál pomoci vytěžit z věcí zlých něco dobrého: zmenšovat počet svých přání a potřeb a místo stále nedosažitelnějších hodnot materiálních se těšit z hodnot duchovních. Tuto františkánskou svobodu ze srdce všem přeji do těžkého nového roku 2012…

V letošním roce bych chtěl na tomto blogu pokračovat i v cyklu článků souvisejících s nedávným výročím Tolerančního patentu císaře Josefa II. I ve vztahu k této historické postavě mi přichází na mysl srovnání s naší současností: Josefův jednostranný racionalismus připomíná pragmatismus dnešních politiků – přinejmenším v tom, že obojí je negací odkazu svaté Anežky. Anežkou založený klášter Na Františku, významné duchovní a kulturní centrum českých zemí, nepřežil josefinskou „reformu“ z roku 1782, kdy byl císařovým dekretem zrušen a rozprodán v dražbě soukromníkům, kostely proměněny ve skladiště a oltářní obrazy i liturgické předměty „zprivatizovány“. V letošním roce bych každopádně rád na tomto blogu nabízel anti-pragmatickou alternativu a inspiraci v podobě portrétů velkých světic dějin křesťanství – Anežky, Kláry a jiných.

„Katolická antropologie je už svým výchozím bodem feministická“, protože její popis člověka vykoupeného Ježíšem Kristem „vychází v mariologii z obrazu ženy, nikoli muže“. (5) Maria, v Bibli opakovaně nazývaná blahoslavenou (6), může naši pozornost obracet mj. ke skutečnosti, že slovo „blahobyt“ ve svém pravém významu nesouvisí s množstvím hmotných statků, ale s blahoslavenstvími, která se v evangeliu týkají spíše těch, jež tyto statky postrádají. (7) Totéž platí i o mnoha jiných svatých ženách. Tři z nich – Editu Steinovou, Brigitu Švédskou a Kateřinu Sienskou – papež Jan Pavel II. prohlásil patronkami Evropy. Tuším, že náš kontinent bude jejich příklad a přímluvu do budoucna stále více potřebovat…

Poznámky:

1) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, památka sv. Anežky České, panny (13. listopadu), s. 1798.

2) Dominik Duka, „Jsem ti vděčný vděčný za vězeňské chvíle tehdy a svobodu teď“, Lidové noviny, 27. 12. 2011, roč. 24, č. 300, příloha Pohřeb Václava Havla, s. X.

3) Viz tamtéž.

4) Václav Němec, „V zajetí ideologie ekonomického redukcionismu“, Literární noviny, 2007, roč. 18, č. 50, s. 3.

5) Anselm Grün – Petra Reitzová, Mariánské svátky: Ukazatele cesty k životu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 13–14.

6) Viz Lukáš 1:45 a 11:27–28.

7) Filosof Karel Floss v narážce na blahoslavenství z Ježíšova Kázání na hoře (Matouš 5:3–12 a Lukáš 6:20–23) hovořil při prezentaci své knihy „Bůh vždycky zatřese stavbou“ na olomoucké univerzitě z 2. května 2011 o tragičnosti toho, že význam slov „blahobyt“ a „blahoslavenství“ se u nás po listopadu 1989 nespojil.