Desatero myšlenek Jorgeho Bergoglia

Komplikovaného intelektuála Josepha Ratzingera alias Benedikta XVI. letos v čele katolické církve vystřídal úplně odlišný Jorge Mario Bergoglio, muž velké prostoty, dobře vyjádřené papežským jménem František.

Když krátce po jeho zvolení vyšel český překlad tři roky staré knihy „O nebi a zemi“, obsahující Bergogliovy rozhovory s jeho dlouholetým přítelem, argentinským rabínem Abrahamem Skorkou, Petr Placák o ní v Respektu 23/2013 napsal:

„/Bergoglio a Skorka/ spolu mluví natolik ,obyčejně’, že to člověka zpočátku mate – názory, které vypouští ze svých úst, jsou tak normální, že snad ani nestojí za zaznamenání. Navíc čtenáře rozčiluje, že některé věci zůstaly nedořečeny. Až časem si uvědomí, že blb je sám, protože o tu ,normálnost’ právě jde, že je to hlavní poselství těchto bohabojných mužů, jimž je cizí jakákoli náboženská (a tedy i intelektuální) výlučnost těch, kdo mají vždycky pravdu. … Arcibiskup a rabín rozmlouvají o prvních a posledních věcech člověka, jako kdyby spolu mluvili nějací zbožní vesničané, kteří se každý den potkají při okopávání vinné révy.“

Knihu „O nebi a zemi“ si může s užitkem přečíst každý bez rozdílu věku, vzdělání, náboženské či světonázorové orientace atd. Možná nejvíc by mohla být k užitku těm, kteří se od oné „normálnosti“ odchýlili, ať už směrem k vytěsnění náboženského rozměru ze svého života anebo naopak směrem k náboženskému fundamentalismu…

Následujících deset ukázek z této knihy, přibližujících Bergogliovo „obyčejné“ vnímání deseti důležitých témat, bych rád zahájil právě tématy ateismu a fundamentalismu. Ta spolu ostatně souvisejí, vždyť existují i fundamentalističtí ateisté, kteří se, jak říká rabín Skorka, se svým kategorickým hlásáním toho, že „Bůh neexistuje“, chovají stejně zpupně jako náboženští fundamentalisté, pro které „Bůh existuje, stejně jako existuje židle, na které sedím“…

1) „Každý člověk je obrazem Boha, ať je věřící, či nikoliv“

Bergoglio ve svých textech a promluvách zdůrazňuje, že náboženství, Boha či víru nelze oddělovat od našeho lidství, od nepokoje lidského srdce, který žádné z „božstev“ tohoto světa nemůže utišit, od nevykořenitelných lidských otázek po důvodu a smyslu naší existence, od lidské schopnosti žasnout nad Tajemstvím, které nás přesahuje. V rozhovorech se Skorkou říká, že tak jako pro něj nepředstavuje žádný problém společná modlitba katolíků s lidmi jiných náboženských tradic, „i s agnostikem, když jsme si vědomi jeho pochyb, můžeme vzhlížet vzhůru a hledat transcendenci“. Na druhou stranu samozřejmě nikomu ani v náznaku nic nevnucuje a právě jako věřící ke každému přistupuje s naprostým respektem: „Kdykoliv se setkám s ateisty, sdílím s nimi lidské problémy, ale nepředkládám jim hned téma Boha, pokud s tím nezačnou oni sami. Dojde-li na to, vyprávím jim, proč věřím v Boha já. Ale i čistě lidské záležitosti jsou tak bohaté a pestré, že se můžeme ve vzájemném hovoru věnovat jen jim. Jsem věřící a vím, že bohatství víry je darem od Boha. Vím také, že ten druhý, ateista, to neví. Nestavím se k tomu tak, že musím nutně ateistu získat pro víru, respektuji jeho osobnost a chovám se jako v kterékoliv jiné situaci. Jak se postupně více poznáváme, vzniká mezi námi úcta, láska a přátelství. … Musíme žít v souladu s poselstvím, které nám předává Bible: každý člověk je obrazem Boha, ať je věřící, či nikoliv. Z tohoto prostého důvodu je obdařen řadou ctností, kvalit a dobrých vlastností.“

2) „Bůh si fundamentalismus nepřeje“

Fundamentalismus se projevuje nedostatkem onoho respektu k lidem, kteří jsou „jiní“ než my, především však, podle Bergoglia, právě také nedostatkem skutečné úcty k Jinému, k Absolutnu, k Bohu, kterého se fundamentalista pošetile snaží podřídit vlastnímu myšlenkovému systému: „Náboženství se obecně dívá na fundamentalisty jako na divné brouky. Proto je důležité, jak členové fundamentalistických uskupení uvnitř konkrétní náboženské obce vnímají svého vůdce. … Fundamentalista neumí tolerovat nedostatky ani u sebe. Pokud se pohybuje ve zdravé duchovní pospolitosti, je okamžitě odhalen. Pak slyšíme: ,Je to extremista, přehání, musíme mít pochopení.’ Ne, Bůh si fundamentalismus nepřeje. … Fundamentalisté redukují Boha na bytost, kterou můžete pomocí nejrůznějších nařízení ovládat: ,Když uděláte tohle, dopadne to dobře, když uděláte ono, nic vám nebude chybět.’ Je to způsob, jak si zajistit blahobyt, štěstí, peníze. Ale to už není živý Bůh, který tě doprovází na cestě.“

3) „Narcistní kultura prorůstá i do katolicismu“

Fundamentalismus nepadá ovšem z čistého nebe, ale objevuje se jako reakce na situaci ve společnosti, na „tekutou modernitu“, jež lidi připravuje o všechny jistoty a neustále je tlačí k pochybným kompromisům. Bergoglio se ale víc než této pluralitní a nábožensky vykořeněné společnosti obává společnosti „křesťanské“, v níž by nebyl prostor k rozlišování mezi církví a světem: „Co se týče konkrétně Buenos Aires, můžeme konstatovat – a to nikoli v pejorativním, ale zcela neutrálním smyslu – že se jedná o velmi pohanské město. Má mnoho bohů, které uctívá. Jako reakce na toto pohanství se vynořují [fundamentalistické] proudy… Objevuje se snaha hledat autentickou tvář náboženství, pokud to však má znamenat jen příkazy a jejich naplňování, ocitáme se v druhém extrému, v puritánství, jež také nemá s náboženstvím co dělat. Je pravda, že hédonistická, konzumní, narcistní kultura, která okolo nás kvete, prorůstá i do katolicismu. Je to nákaza, která nás prostupuje a jistým způsobem relativizuje náboženský život, činí jej pohanským a světským. V tom právě tkví skutečná ztráta religiozity, jíž se bojím nejvíce. Vždy tvrdím, že křesťané jsou malé stádo, jak v evangeliích říká Ježíš. Jakmile se křesťanské společenství snaží povýšit a proměnit se ve světskou moc, hrozí mu nebezpečí, že ztratí svou náboženskou podstatu. A to je to, čeho se bojím.“

4) „Hluboce věřící člověk předává spravedlnost i ostatním“

Výše řečené ovšem v žádném případě neznamená, že by se křesťané měli stáhnout do nějaké pietistické zbožnosti a „svět“ nechat jeho osudu. Právě naopak, podle Bergoglia je nanejvýš nutné, aby nevyklízeli pole pohanským kulturám, ale usilovali o kulturu biblickou, o kulturu spravedlnosti: „Myslím, že z uctívání Boha vyplývá příkaz chovat se k bližímu spravedlivě. Ta spravedlnost je velmi tvůrčí, neboť leccos vynalézá: vzdělání, péči, solidaritu a tak podobně. Právě proto nazýváme hluboce věřícího člověka člověkem spravedlivým: předává spravedlnost i ostatním. Po této stránce tvoří náboženská spravedlnost kulturu. Kultura modloslužebníka není totéž co kultura, kterou tvoří muž či žena uctívající živého Boha. … Náboženství má právo na názor, poněvadž slouží lidem. … Myslím, že náboženství má být součástí vzdělávání ve školách jako další prvek v širokém spektru toho, co výuka poskytuje. Připadá mi diskriminační, aby se o náboženství nemluvilo, aby se neučilo o náboženském pohledu na život a historické události…“

5) „Zabíjet ve jménu Božím je rouhání“

Historické události, a to právě také události církevních dějin, jsou ovšem nejednoznačné. Bergoglio se na ně dívá s pokorou, s plným vědomím historických selhání křesťanů a nutnosti rozlišovat mezi nimi a Kristovou zvěstí: „Bůh se projevuje v srdci každého člověka. Současně respektuje kulturu jednotlivých národů. Každý národ si vytvoří svoji vizi Boha, přizpůsobí si je, přeloží si je podle své kultury a pak dále zpracovává, očišťuje a uspořádává do systému. Některé kultury se projevují primitivněji. … My křesťané věříme, že se nám [Bůh] nakonec ukázal a vydal se za nás v Ježíši Kristu. Avšak v průběhu staletí vyvstaly okolnosti, kvůli nimž došlo ke štěpení a vzniku nových společenství, společenství odlišně prožívajících křesťanství, jako například reformace. Prošli jsme třicetiletou válkou a ustavily se jiné konfese. Bylo to velmi tvrdé a zahanbující, ale taková je skutečnost. Bůh je trpělivý, čeká, Bůh nezabíjí, to člověk si osobuje právo tak jednat v Jeho zastoupení. Zabíjet ve jménu Božím je rouhání.“

6) „Historii je třeba vždy vykládat v kontextu doby“

K poznání, že „zabíjet ve jménu Božím je rouhání“, dnes už jistě dospěla drtivá většina křesťanů. To ovšem neznamená, že by mohli ať už oni anebo nekřesťané zpětně vynášet soudy nad dějinami a nad počínáním svých předků, žijících v dobách a kulturách, velmi odlišných od naší současnosti. To zdůrazňuje Bergogliův výrok, velmi blízký tomu, na co se na tomto blogu snažím upozorňovat v článcích věnovaných oné době konfesionalismu: „Historii je třeba vždy vykládat v kontextu doby, pokud to neučiníme, zkreslujeme ji a nejsme schopni jí porozumět. Pokud neznáme kulturní souvislosti, pácháme anachronismy. …Nemůžeme se na historii dívat objektivem morálního purismu. Ostatně dějiny bohužel byly takové [plné násilí] vždy, s vírou či bez ní. To by nás mělo vést k pokoře. … Historický rozbor je vždy třeba konat s ohledem na dobové hodnoty, s vlastní hermeneutikou. Nikoli proto, abychom nějaké skutky omlouvali, nýbrž abychom jim rozuměli. Je zkrátka nezbytné zkoumat dějiny v kulturním kontextu okamžiku, v němž ke studované události došlo. … Důležité je také zkoumat historické procesy v celé jejich šíři, nikoli jen malé útržky – fragment se pak často zevšeobecní, nahradí celou složitou skutečnost a promění se v mýtus.“

7) „Do autonomie vědy se nelze plést“

Poznávání dějin by mělo být doménou historiků, a nikoliv ideologů jakéhokoliv ražení. Něco podobného platí i o oblastech poznání, kterým se věnují jiné humanitní anebo přírodní vědy. Katolická církev zásadu autonomie vědy (či obecněji „autonomie pozemských skutečností“) zdůrazňuje od dob Druhého vatikánského koncilu. Bergoglio ovšem upozorňuje, že tato zásada v žádném případě neznamená mlčet ve chvíli, kdy věda sama překračuje své mantinely: „Věda má svou autonomii, kterou je třeba respektovat a podporovat. Do autonomie vědy se nelze plést. Ledaže by vědci překročili své pole a pletli se do transcendentna. … V rámci své autonomie věda postupně přetváří absenci kultury v kulturu. Ale pozor, když si autonomie vědy sama neuloží hranice, může se jí vlastní výtvor vymknout z ruky. O tom vypráví mýtus o Frankensteinovi. … Jasným příkladem takovéhoto překročení hranic je ovládnutí atomové energie, která může lidstvo zničit. Když se člověk vypíná, vytvoří monstrum, jež se mu vymkne z ruky. Pro vědu je důležité stanovit si hranice, aby si mohla říct: ,Odtud už nevytvářím kulturu, nýbrž je to jiná forma nekulturnosti, která je destruktivní.’“

8) „Téma potratu je problém vědy“

V humanitních vědách (zvláště těch, které překračují hranici mezi vědou a ideologií, jako jsou gender studies), je problém jejich spojení s etikou velmi palčivý. Bergoglio zdůrazňuje, že téma potratů či „homosexuálních manželství“ není náboženským, ale právě vědeckým problémem: „Morální problém potratu je obecnější než náboženský, protože v okamžiku početí již existuje genetický kód člověka. Jde již o lidskou bytost. Téma potratu odděluji od jakéhokoliv náboženského názoru. Je to problém vědy. Zamezit vývoji bytosti, která v sobě nese genetický kód člověka, je nemorální. Právo na život je nejdůležitějším lidským právem. Potratit znamená zabít někoho, kdo se nemůže bránit. … Nikdy v dějinách se nestalo, že by se homosexualitě chtěl dát stejný status jako manželství. Tolerovala se, nebo netolerovala, obdivovala se, nebo neobdivovala, ale nikdy se nekladla na roveň manželství. Víme, že v okamžicích epochálních změn fenomén homosexuality narůstal. Ale až v dnešní době se poprvé nastoluje právní otázka připodobnění homosexuálního svazku manželství, což považuji za znehodnocení manželství a z antropologického hlediska za krok zpátky. Říkám to proto, že to přesahuje náboženskou otázku, je to antropologická záležitost. Pokud má takový svazek soukromou povahu, nikdo třetí, ani společnost, tím nejsou ohroženi. Jestli se teď tomuto svazku přizná kategorie manželství a partneři budou mít právo adopce, mohlo by se to dotknout dětí. Každý člověk potřebuje mužského otce a ženskou matku, s jejichž pomocí si utváří svou identitu.“

9) „Církev odsuzuje ekonomický liberalismus“

Postoje katolické církve k tématům typu potratů jsou všeobecně známé. Z četnosti dosavadních vyjádření papeže Františka se však zdá, že mu nejvíc leží na srdci téma, které běžná publicistika zpravida s katolicismem moc nespojuje, totiž problém chudoby a systémový hřích sociální nespravedlnosti. V rozhovoru se Skorkou Bergoglio říká: „Když se člověk podívá na sociální nauku římskokatolické církve, užasne, co se v ní kritizuje. Například odsuzuje ekonomický liberalismus. Všichni si myslí, že římskokatolická církev je proti komunismu, ale ona je právě tak proti komunismu, jako proti dnešnímu divokému ekonomickému liberalismu. Ani ten neodpovídá křesťanskému duchu, nemůžeme jej akceptovat. Musíme se snažit o rovnost příležitostí a práv, usilovat o sociální výhody, o důstojné důchody, dovolenou, odpočinek, svobodu sdružovat se v odborech. To všechno vytváří sociální spravedlnost. Nikdo nemá žít v nuzných poměrech a není horšího ožebračení – to chci zdůraznit – než když si člověk nemůže vydělat na chléb, nemá důstojnost práce. … Naší slávou jsou naši slabí, jimž pomáháme vykročit vpřed. Chudí jsou pokladem římskokatolické církve a je třeba je ochraňovat. … Nemůžeme uctívat Boha, jestliže nemyslíme i na potřebného.“

10) „Dialog se rodí z úcty k druhému člověku“

Na závěr těchto „výpisků z četby“ bych rád ocitoval ještě pár slov z předmluvy dnešního papeže ke knize jeho rozhovorů s rabínem Skorkou, kterými tehdejší kardinál Bergoglio popsal podstatu mezináboženského dialogu. Jasně v nich říká, z čeho se mezináboženský dialog rodí a čím je (a tedy také, co dialogem není, co je například jen jeho diplomatickým předstíráním): „Dialog se rodí z úcty k druhému člověku, z přesvědčení, že ten druhý nám má co říct. Předpokládá, že ve svém srdci uvolníme místo pro jeho postoje, jeho názory a návrhy řešení. Rozmluva mezi dvěma osobami vyžaduje srdečné přijetí druhého, a ne jeho předběžné odsouzení. Abychom mohli vést dialog, musíme odbourat obranné mechanismy, otevřít dokořán dveře našich domovů a nabídnout lidskou vřelost. … S rabínem Skorkou jsme mohli rozmlouvat a dělalo nám to radost. … Před Skorkou jsem nikdy nemusel obhajovat svou katolickou identitu, stejně jako on nemusel obhajovat své židovství. Není to jenom úctou, kterou k sobě cítíme, nýbrž i proto, že právě tak chápeme mezináboženský dialog. A výzvou pro nás byla cestě v úctě a vzájemné lásce v Boží přítomnosti a snaha být ryzí.“

Jorge Bergoglio, Abraham Skorka: O nebi a zemi. Papež František o rodině, víře a úloze církve ve 21. století. Praha: Paseka, 2013.