Co je a co není konzervativní

„Víte, snažil jsem se v životě řídit určitými principy, a jedním z nich je ten, že jsem nikdy neodmítal zajímavý rozhovor, nikdy jsem se – na rozdíl od mnoha jiných – neuzavíral do ghetta svých vlastních přátel, lidí, kteří smýšleli podobně.“ (1)

Těžko si lze představit životní filosofii více protikladnou tomu, co praktikují „konzervativci“ kolem iniciativy D.O.S.T.. Autorem uvedeného výroku je však Otto von Habsburg (2), kterému zajisté nikdo nemůže upřít právo na označení konzervativní politik. Militantním ideologům typu Ladislava Bátory či ještě extrémnějšího Adama Bartoše naopak právo být pokládáni za konzervativce upřeno být musí, protože konzervatismus představuje naprostý protipól jakékoliv radikální ideologie.

Samotné slovo konzervatismus vlastně není příliš vhodné vzhledem ke koncovce -ismus, typické pro ideologie. Konzervativní pohled na svět je totiž „bytostně antiideologický“. (3) „Ideologie a extrémy jsou konzervatismu cizí. Je vystavěn na obsahových hodnotových základech… Tyto hodnotové základy…nacházíme 1) v křesťanském obrazu nedokonalého a stejně tak nedotknutelného člověka, 2) v základních právech a v ústavním pořádku, 3) v občanských hodnotách samostatnosti, připravené k výkonu, 4) v ,common sense’ – v rozpoznání špatného a správného, které, jak konzervativci věří, je zprostředkováno zkušeností a instinktem. Konzervatismus své myšlení odvíjí od středu a tento střed představuje základ, na němž se konzervatismus cvičí a může cvičit v toleranci.“ (4)

Nepoměrně blíž než ti, kdo jsou dnes označováni za „konzervativce“, měl ke konzervatismu takový Karel Čapek, který kdysi ve známém eseji „Proč nejsem komunistou“ napsal: „Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní.“ (5)

Právě konzervativní myšlení, které chce „čapkovsky“ vycházet z toho dobrého v lidské přirozenosti bez toho, že by si ji idealizovalo nebo se oddávalo utopickým představám o možnosti ji změnit, svou ctností uvážlivosti „představuje rozhodující a nakonec klíčový, lidsky vlídný předpoklad pro zdařilý život“. (6)

Jeho zdravému rozumu (common sense), umožňujícímu „normální“ fungování společnosti na základě lidské slušnosti a tolerance, nemůže být nic vzdálenější než ideologické štvaní, konstruování obrazů nepřítele apod. (Ve vztahu k dnešní české politické scéně si opět nelze než postesknout nad paradoxem toho, že jedna z nejmenších českých politických stran a současně jedna z velmi mála stran jasně konzervativních, Koruna česká, je dnes zevnitř rozkládána fanatickými bojovníky proti „havlistům“ a „pravdoláskům“, kteří se zcela absurdně nazvali její „konzervativní platformou“!)

Karel Čapek v citovaném eseji říká, že „nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus“. (7) Tyto psychologické rysy, typické nejen pro komunisty, jsou protikladem konzervativního myšlení. Současná diskuse kolem bratří Mašínů by se možná dala shrnout do otázky, co je vlastně opakem komunismu. Podle mého názoru jím není antikomunismus, ale konzervatismus. Antikomunismus je totiž opět jen ideologií, zatímco konzervatismus je, jak již bylo řečeno, bytostně antiideologický. Konzervativec by zajisté nikdy nemohl mluvit o tom, že každý komunista (Němec, Žid, Rom, muslim, třídní nepřítel…) je legitimním terčem násilí nebo i jen nesnášenlivosti.

Konzervatismus stojí uprostřed mezi extrémy z obou stran. Není „zpátečnictvím“, ale středem mezi zpátečnictvím a pokrokářstvím. V novověkých evropských dějinách vzešel ze současné opozice proti „tradičnímu“ absolutismu na straně jedné a proti „modernímu“ radikalismu spojenému s Velkou francouzskou revolucí na straně druhé. Do současného protikladu k liberální ideologii svobodného trhu i k marxismu zase postavil sociálně odpovědnou politiku a odmítnutí degradace jedince na kolečko v ekonomickém soukolí. Podstatou konzervativního postoje je držení se „míry a středu, smyslu pro to, co je dobré, co se vyplatí si podržet a co má být vylepšeno“. (8)

Konzervatismus nejenže nebrání rozumným reformám, ale naopak je sám iniciuje – třeba i proto, aby tak předešel výbuchům radikalismu a destruktivním revolucím. Odmítá ovšem měnit to, co je dobré, a staví se proti filosofii dějin, požadující neustálý „pokrok“. S využitím veršů Karla Kryla by se dalo říci, že pokrokáři stále volají „Vpřed! Jenom VPŘED!!!“, zatímco konzervativci suše dodávají: „…a vpředu smrdí síra.“ (9)

Je třeba konstatovat, že v novodobých českých dějinách byl konzervatismus ke škodě celé společnosti velmi slabý, jak na to po roce 1918 upozorňoval například Josef Pekař. Už v první republice bylo dominující společenskou ideologií pokrokářství, které připravilo půdu pro poválečný nástup komunismu.

Pokrokářské ideologie od francouzského jakobínství po ruský komunismus jsou vzorovým příkladem tzv. politických náboženství, spojených s potíráním náboženství skutečného. Konzervatismus naopak opravdové náboženské hodnoty uznává a varuje před hodnotami politických (krypto)náboženství. „Konzervativní obraz člověka je odrazem křesťanského.“ (10) Tento odraz byl patrný i ve výše uvedeném citátu Karla Čapka. „Křesťansko-konzervativní obraz člověka je tvořen nezrušitelně nedokonalou lidskou přirozeností. To znamená: člověka nelze zdokonalit – což zcela konkrétně znamená, že konzervativní myšlení se staví proti všem návrhům ,nového člověka’ (a proti všem pokusům dosáhnout jeho konečného dokonalého stavu). Proto se /konzervatismus/ stavěl ve dvacátém století především proti rasovému učení nacionálního socialismu a proti třídnímu učení komunismu, případně socialismu.“ (11)

Ve shodě s křesťanským důrazem na lidskou důstojnost a hodnotu lidského života stál konzervatismus v protikladu k absolutní neúctě k této hodnotě v režimech typu nacistického a komunistického. S důslednou ochranou života je spojen i ve vztahu k eutanazii, potratům, abortivní antikoncepci či experimentům s lidskými embryi. I zde je konzervatismus protikladem komunismu či nacismu (zatímco liberalismus se od nich odlišuje mnohem méně).

Ve vztahu ke genetickým technologiím, představujícím dnešní podobu snah o vytvoření „nového člověka“, konzervativní pohled zdůrazňuje, že „člověk si nesmí namýšlet, že by se stal Tvůrcem – z morálního hlediska to nesmí, z praktického zas nemůže“. (12)

V těchto oblastech je ovšem konzervativní kritika dnešnímu „sociálnímu inženýrství“ podobně nepříjemná, jako kdysi totalitním režimům. Konzervatismus klade důraz na hodnotu rodiny, která dnes (často s podporou liberálních a socialistických politiků) přestává být základem společnosti. Konzervativec pokládá za příkaz zdravého rozumu, aby stát podporoval rodiny a nikoliv skupiny typu sexuálních menšin. A pohlíží se smutkem na pokusy „opravovat“ lidskou přirozenost např. i hormonální antikoncepcí, která přirozené fungování ženského organismu nahrazuje umělým cyklem s pseudokrvácením; pozastavuje se nad absurdní zvráceností systému, ve kterém je mladým ženám jako „lék“ předepisována antikoncepce, aby se pak v pozdějších letech léčily na neplodnost a nakonec podstupovaly umělé oplodnění, kromě jiných etických problémů spojené s další hormonální zátěží a stupňujícím se rizikem rakoviny. (13)

Mohlo by se zdát, že v oblasti ochrany života a respektování lidské přirozenosti konzervatismus nehájí střední postoje, ale je velmi radikální. To ovšem platí jen ve vztahu k moderní západní společnosti, jejíž „nekonzervativní“ většina se radikalizovala opačným směrem. Autentický konzervatismus chce této radikalizaci čelit s láskou a trpělivostí, bez agresivity a fanatismu.

Poznámky:

1) Otto von Habsburg, Právo na Evropu, Bulletin Občanského institutu, 2002, č. 125, s. 5.

2) Ve vztahu k Habsburkům by se hodilo poznamenat i to, že výrazy typu „národně-konzervativní politický proud”, používané některými publicisty (viz Zbyněk Petráček, „Vstanou čeští haiderovci?”, Lidové noviny, 6. 9. 2011, roč. 24, č. 209, s. 12), nedávají smysl. Rozpad habsburské monarchie z roku 1918 byl výsledkem nesmiřitelného střetu mezi konzervatismem a nacionalismem, ve kterém nacionalismus zvítězil. Dnešní bojovníci za „národní státy” proti Evropské unii jsou potomky tehdejších nacionalistů, nikoliv konzervativců.

3) Petr Pithart, Obrana politiky, Praha: Panorama, 1990, s. 276.

4) Andreas Rödder, „Co dnes znamená konzervativní?“, Střední Evropa: Revue pro středoevropskou politiku a kulturu, 2010, roč. 23, č. 134, s. 22.

5) Jaromír Hořec (ed.), Proč nejsem komunistou?, Praha: Lidové noviny, 1990, s. 11.

6) Andreas Rödder, op. cit., s. 22.

7) Jaromír Hořec, op. cit., s. 12.

8) Andreas Rödder, op. cit., s. 18.

9) Píseň „Pochod Gustapa“ (Písně Karla Kryla od A do Z, Brno: Hitbox, 1995, s. 126).

10) Andreas Rödder, op. cit., s. 12.

11) Tamtéž, s. 13.

12) Tamtéž, s. 13.

13) Viz „Antikoncepce pro mladistvé je zvěrstvo, tvrdí gynekoložka“ [online], 15. 8. 2011, URL: http://ona.idnes.cz/antikoncepce-pro-mladistve-je-zverstvo-tvrdi-gynekolozka-pad-/spolecnost.aspx?c=A110810_143328_spolecnost_jup