„Od chvíle, kdy jsme okusili ovoce jednoho stromu – Stromu poznání –, spočívala na lidstvu kletba. A tohoto dne od nás byla kletba odňata. Neboť kříž našeho Pána je Stromem života.“
Těmito slovy vrcholí krátce před letošními Velikonocemi v češtině vydaný román Louise de Wohla o římském setníku Longinovi, který ukřižovanému Kristu způsobil poslední z Jeho pěti ran, když svým kopím probodl Jeho bok. (1) Současně by však mohla být i shrnutím textu písně Johnnyho Cashe „Redemption“ (Vykoupení), v níž legendární americký zpěvák vypráví o krvi stékající z pěti ran Ukřižovaného jako o životodárné vláze, ze které vyrostl Strom života, a o těch, kteří „se přimkli k tomu stromu a byli vykoupeni krví“.
„Redemption“ je ústřední skladbou Cashova alba „American Recordings“ z roku 1994, které zahájilo šestidílný cyklus desek vzešlých ze spolupráce Johnnyho Cashe se stejnojmennou firmou producenta Ricka Rubina. Tyto nahrávky jsou pro mne nevyčerpatelným zdrojem uměleckého, lidského a duchovního obohacení, o které bych se rád sdílel na tomto blogu.
Jakkoliv to může znít překvapivě, Cashovo album o hříchu a vykoupení vzniklo právě díky Rickovi Rubinovi, „hippíkovi“, který do té doby vydával samý rap, hard rock a heavy metal. Rubin pochopil, že Johnny Cash nemá s „jeho“ dosavadní hudbou nic společného, ale je velkou a dosud nedoceněnou postavou country, folku a gospelu.
Folk a country jsou hudební žánry, z nichž první má své kořeny v době, kdy ještě neexistovala populární hudba a hraní a zpěv byly prostě přirozenou součástí zejména venkovského života, zatímco druhý představuje jednu z variant folku, spojenou především s americkým Jihem a Západem. V mých očích folk zůstal něčím krásně prostým – „povídáním si o životě“, o staleté zkušenosti našich předků, s nimiž můžeme porovnávat zkušenosti své a inspirovat se jimi ve vlastním životním hledání. Folkoví písničkáři nás také zvou k takovému rozhovoru a sdílení se, když nám vyprávějí o tom, co prožívají a vnímají jako důležité. Folkové melodie a kytarové akordy nás na rozdíl od rafinovanějších druhů hudby neohromují technickou virtuozitou ani se nevtírají do našeho podvědomí, ale spíš spolu s textem nesou a spoluutvářejí poselství jednotlivých písní. Podstatné je jen to, že (jak říká Johnny Cash) slova písně a zvuk nástroje společně vycházejí z nitra písničkáře. (2)
Pro zpěváka, který učinil osobní zkušenost s Ježíšem, musí být součástí jeho výpovědi o vlastním nitru a životě i gospel. V tomto případě se nejedná o hudební žánr, ale o anglický ekvivalent slova evangelium, znamenajícího doslova „dobrou zprávu“ o Ježíši Kristu. Gospely mohou být buď písněmi s obecně křesťanským poselstvím (v tom případě jsou vystaveny nebezpečí, že dostanou nálepku „náboženských“ písní a budou mimocírkevním publikem ignorovány), anebo folkově opravdovými osobními výpověďmi o životě svých autorů, jehož součástí se Ježíš stal. (3)
Velkou zásluhou Ricka Rubina zůstává, že Johnnyho Cashe směroval právě k tomuto druhu písní, k vytvoření alba, které pak v roce 1995 plným právem získalo cenu Grammy za „Nejlepší současné folkové album“. Nejenže jej v rozporu se svým dosavadním hudebním vkusem přiměl k nahrání desky zcela akustické, zrozené tak, že Cash jen s kytarou nahrával své intimní výpovědi v Rubinově obývacím pokoji, ale dal si také za cíl „získat opravdové, ryzí jádro Johnnyho Cashe“ (4), což se mu po jistých nesnázích podařilo. (5)
Všech šest alb Cashovy a Rubinovy série nabízí naprostý protiklad prefabrikovaných výrobků typických pro svět dnešní popkultury – vstup do „hájemství opravdovosti“, ve kterém hlas více než šedesátiletého písničkáře „rozdírá srdce ne jistotou, ale křehkostí, již mu dodal blížící se konec a vědomí zpěvákovy osobní historie, vší její rozpornosti, provinění i naděje…“ (6)
První z desek celé série, které je věnován tento článek, tuto rozpornost vyjadřuje už svým obalem, na němž po Cashově boku sedí dva psi, zleva černý, který však má na sobě i trochu bílé, a zprava bílý s černými místy. Jednotlivé písně nelze rozdělit na „světské“ a „náboženské“, protože album jako celek vyjadřuje nedělitelné vědomí vlastních temnot a vin na straně jedné a zkušenost Boží lásky, v níž lze nalézat světlo a odpuštění, na straně druhé.
S výjimkou dvou desku poněkud odlehčujících písní („Tennessee Stud“ a „The Man Who Couldn’t Cry“), které byly nahrány živě při vystoupení v rockovém klubu The Viper Room, na desce opravdu vystupuje jen Johnny Cash se svou kytarou, jak sedí v obývacím pokoji Ricka Rubina a nahrává své písně jako zcela prosté obracení se k posluchači. Při tomto intimním rozhovoru nehraje žádnou roli, zda jde o skladby převzaté od jiných interpretů či o písně, které Cash sám napsal.
Hned úvodní, extrémně temnou skladbu ostatně nejde zařadit ani do jedné z těchto kategorií. Píseň „Delia’s Gone“, která hned na začátku jako bomba zasáhne nic netušícího posluchače, je starým jižanským songem odněkud z delty Mississippi, jenž vypráví o vraždě ženy. Johnny Cash, který temné stránky lidské duše poznal z vlastní zkušenosti, se s tímto drsným textem nespokojil, ale přepracoval jej do podoby příběhu, vyprávěného Deliiným vrahem… Cash sám ovšem žádným vrahem nebyl, ale na druhou stranu pro něj nikdy nebylo těžké vcítit se do mysli zločinců a kdysi se v době, kdy byl pronásledován démony drogové závislosti a agresivity, málem stal jedním z nich.
Záhy po „Delia’s Gone“ ostatně následuje převzatá píseň „The Beast in Me“, kterou Cash sám popsal jako „malé temné doznání Nicka Lowea, kam až se mohou lidé jako on a já dostat“. (7) Zatímco album pozvolna směřuje k ústřední písmi o vykoupení, je na něm zcela realisticky vyjadřována skutečnost, že vykoupení v Kristu není jednorázovou událostí, po níž by v lidském životě zavládla duchovní idyla, ale spíš neptřetržitým děním, stále znovu vstupujícím do podobně neustálého řetězce lidských selhání.
V tomto ohledu je výmluvná prosba „Bože, pomoz bestii ve mně“ z refrénu písně „The Beast in Me“ i úžas nad Božím milosrdenstvím, které přichází bez toho, že by se o to člověk čímkoliv zasloužil, v písni „Why Me, Lord“. Autor posledně jmenované skladby, Cashův přítel Kris Kristofferson, ji označil za prostý záznam prožité zkušenosti:
„Byla to jedna z těch písniček, kdy jsem jenom držel pero. Vychází z hlubokého náboženského prožitku v kostele, ve skutečnosti v Johnnyho kostele, což se mně normálně nestává. Ta písnička byla prostě osobním vyjádřením a udeřila na správnou strunu u spousty lidí, ale taky lidi vedla k tomu, že se mnou chtěli mluvit o organizovaném náboženství, o kterém toho moc nevím, ale snažím se vést duchovní život a o tom ta písnička je.“ (8)
Z dalších skladeb alba je třeba zmínit i „Thirteen“ Glenna Danziga, otřesné vyprávění o muži, který nikdy nepoznal lásku a ani sám neumí nic jiného než ničit životy druhých, příběh osamělé smrti starého kovboje v „Oh, Bury Me Not“ Johna a Alana Lomaxových či Cashovy vlastní písně „Like a Soldier“, líčící vypravěčův divoký život, „Let the Train Blow the Whistle“, popisující tragicky zpackané manželství, a „Drive On“, kde válečný veterán vzpomíná na traumatické zážitky z vietnamské džungle.
„Příběhy o zradě, osamění a divokém životě byly skvělým kontrastem k písním o odpuštění a naději. Žádná z písní není na albu jen do počtu. Zoufalství nad hříšnou přirozeností v písni Nicka Lowe ,The Beast in Me’ přechází v kajícný postoj Kristoffersonovy ,Why Me, Lord’, zklamané naděje písně ,Bird on a Wire’ od Leonarda Cohena došly naplnění v písni Toma Waitse ,Down There by the Train’. Klíčovou skladbou alba byla Cashova píseň ,Redemption’ (Vykoupení), kde Cash vyjádřil zcela beze studu biblickou řečí, že pravá duchovní svoboda má zdroj v ukřižovaném Kristu: ,A krev dala život větvím toho stromu / a krev byla výkupným, dala svobodu zajatým / a ti, kdo prošli ohněm a potopou / se přimkli ke stromu a byli vykoupeni krví.’“ (9)
Johnny Cash byl jedním z těch, „kdo prošli ohněm a potopou“ a ve svých životních blouděních se vzdálili od Stromu života, aby tak na vlastní kůži znovu prožili starozákonní příběh ztráty ráje v důsledku hříchu. V novozákonní perspektivě se tento strom proměňuje v kříž, na němž za spásu hříšníků umíral Kristus. Podle Zjevení Janova mají ke Stromu života přístup ti, kdo si vyprali roucha v Beránkově krvi (10), tedy ti, kdo se přimkli ke kříži a byli z otroctví hříchu osvobozeni za nás se obětujícím Vykupitelem.
Když Cash zpívá tato slova, jedná se o vyznání křesťanské víry totožné s učením svatého Pavla (11), ale zároveň i o vyznání zcela osobní. Zpěvák, který byl kdysi (ve chvíli, kdy se rozhodl spáchat sebevraždu v Nickajackských jeskyních) od svého Stvořitele nejdál, jak jen člověk může být, a současně zakusil, že i když on opustil svého Pána, Bůh neopustil jeho, v písni „Redemption“ vypráví o svém „příteli“ Luciferovi, který jej chtěl udržet v okovech, o tichém vnitřním hlase, který mu řekl, že má na výběr, a o tom, jak se rozhodl držet kříže a byl vykoupen krví…
Cash zde znovu potvrzuje platnost svědectví, které o své rozhodující životní zkušenosti vydal už ve vlastním životopise z roku 1975. V něm psal o chvílích, v nichž umlkají zuřivé hlasy, vzdalují se síly zla a jeho nitro zaplavuje hřejivá, tichá přítomnost Toho, jehož hlas mu v hloubi jeho bytosti říká: „Jsem tvůj Bůh. Jsem stále zde. Stále tě miluji.“ (12) O Boží lásce, která nás vykoupila, Johnny Cash hovořil i po vydání alba „American Recordings“.
„,Tohle album je o hříchu a vykoupení,’ řekl na festivalu v Glastonsbury roku 1994. ,Díky Bohu za záchranu. (13) Jinak bych tu dneska už nebyl.’“ (14)
Johnny Cash: American Recordings. Produced by Rick Rubin. American Recordings 1994.
Poznámky:
1) Louis de Wohl, Longinovo kopí, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014, s. 311.
2) Viz Cashovy poznámky v bookletu alba American Recordings.
3) Například Bob Dylan v písních ze svých gospelových alb z konce sedmdesátých let „nepsal o svých zkušenostech s náboženstvím, ale o ,zkušenosti všedního dne’. A stalo se, že Ježíš byl jejich součástí.“ (Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 140.)
4) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, Cheb: Svět křídel, 2002, s. 181.
5) Rubin o zrodu alba „American Recordings“ říká: „To, co od Johnnyho Cashe chcete, je určitá závažnost, která k němu patří, je součástí jeho slovníku, ale on se na to, aby to tam dostal, nesoustředil … Tak jsem se na to zaměřil víc.“ (Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 461.)
6) Ondřej Štindl, „Velký příběh je někdy pocta k neunesení“, Lidové noviny, 29. 12. 2009, roč. 22, č. 300, s. 7.
7) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, s. 139.
8) Stephen Miller, Johnny Cash, s. 470.
9) Steve Turner, Touha po nebi, s. 143–144.
10) Zjevení 22:14. V tomto verši jde i o odkaz ke křtu (ti, kdo byli očištěni a znovuzrozeni křtem, mohou užívat ovoce ze Stromu života).
11) Cash v písni parafrázuje Pavlova slova „in whom we have redemption through his blood, even the forgiveness of sins“ (v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů skrze Jeho krev) z Listu Koloským 1:14 v překladu Bible krále Jakuba.
12) Johnny Cash, Man in Black: His Own Story in His Own Words, Grand Rapids: Zondervan, 1975, s. 113.
13) Anglické „redemption“ lze překládat jako „vykoupení“ i jako „záchrana“.
14) Steve Turner, Touha po nebi, s. 144.
