Bátora, Vrba a "staré dobré" národovectví

Motto: „Církev, která zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde o kohokoli, protože má na paměti společné dědictví se Židy a je vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelijní láskou, želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům.“ (II. vatikánský koncil, deklarace o postoji církve k mimokřesťanským náboženstvím Nostra aetate z roku 1965)

Sledovat politické a mediální hrátky kolem Ladislava Bátory je únavné a nepříliš smysluplné. Mladá fronta Dnes z 18. srpna 2011 však výrazně vybočila z rámce běžné "bátorovské" publicistiky otištěním reprintu hesla Rudolf Vrba z Bátorovy České revue (tedy nikoliv komentářem, ale publikováním autentického zdroje, na který si čtenář může udělat vlastní názor). O Rudolfu Vrbovi, jednom z představitelů českého politického (pseudo)katolicismu doby kolem přelomu 19. a 20. století, Bátora píše, že jeho „věhlas“ přetrval „díky antisemitským pracím, k nimž patří zejména ,Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentu’ či skvělá ,Zkáza Slovanů’“. V oné „skvělé“ knize Vrba předjímá Hitlerovo „konečné řešení židovské otázky“ slovy, že „židovský problém nejkrvelačnějšího národa Židů musí být jednou provždy vyřešen“. Toto řešení mělo začít jakýmisi našimi norimberskými zákony, které Vrba navrhoval vyhlásit v „Programu řešení židovské otázky“ České strany křesťansko-sociální z roku 1897. Měly zahrnovat mj. vyloučení Židů z politického života a veřejných škol a znovuzavedení zvláštní „židovské daně“. O dva roky později došlo k hilsneriádě. K téže hilsneriádě, ke které prezident Klaus nedávno přirovnal snahy o odstranění Bátory z vládní politiky, přestože se právě za ní plně projevilo „staré dobré“ české národovectví, jehož dnešním představitelem je podle ministra Dobeše Ladislav Bátora. Rudolf Vrba tehdy vydal své Bátorou zmiňované dílo „Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentu“. Z polemiky vedené Vrbou v tomto díle je zřejmé, že Židé a Hilsner, čelící absurdnímu obvinění z „rituální vraždy“, měli v habsburské monarchii mnoho zastánců (v Čechách ovšem daleko spíš mezi Němci než mezi Čechy). Na slova Prager Tagblattu z 13. září 1899, podle nichž Hilsner působil před soudem vcelku příznivým dojmem, Vrba v uvedeném spisku reaguje slovy: „Vrah a příznivý dojem! Ovšem, jen proto, že je žid!“ V Rakousko-Uhersku byli Židé před rokem 1918 ohrožováni demagogickými útoky ze strany nacionalistů i ze strany křesťanských sociálů typu pražského Rudolfa Vrby či vídeňského Karla Luegera. Zavedení "vrbovských" norimberských zákonů nicméně nepřicházelo do úvahy, protože šlechta a panovník by nic podobného nepřipustili. V okamžiku rozbití habsburské monarchie se ovšem situace mohla změnit. Jak ve své nedávno vydané autobiografii "Ještě že člověk neví, co ho čeká" konstatuje historik Toman Brod, u nás žijící Židé důvěřovali vídeňské vládě a naopak se báli českých nacionalistů. Také Bohumil Černý píše v knize „Vražda v Polné“ z roku 1968 o tom, že čeští Židé se vzniku Československa děsili: „Obávali se rozbití Rakousko-Uherska a ptali se: ,Kdo nás bude potom chránit?’“ Jejich obavy samozřejmě nebyly bezdůvodné, jak naznačuje i skutečnost, že pražským primátorem se v Československé republice stal advokát Baxa, který hrál ohromnou roli při procesu s Hilsnerem a při tehdejším šíření protižidovské hysterie. Hilsneriáda v mých očích představuje nejvýmluvnější ukázku onoho „starého dobrého“ českého národovectví, kterého se narozdíl od ministra Dobeše děsím. Bohumil Černý ve zmíněné knize uvádí, že Masaryk jako nejznámější z hrstky bojovníků proti antisemitismu musel být v českých městech chráněn četnictvem, a pokračuje: „V Plzni…vystříkl neznámý útočník vitriol proti lékaři, kterého si pro jeho podobu spletl s Masarykem. V Jičíně, odkud pocházel jeden z polenských lékařů, odhlasoval politický klub v prosinci 1899 rezoluci: ,Kdo nevěří v rituální vraždu, není český vlastenec.’ Asi ne neprávem napsal J. Herben: ,Celý český národ byl až na výjimky antisemitský.’“ Po roce 1918 české Židy zachránila snad jen bizarní skutečnost, že (jak konstatuje Toman Brod) tytéž davy, které v době hilsneriády vylučovaly Masaryka z národa jako „zaprodance Židů“, po roce 1918 téhož muže zbožňovaly jako „milovaného prezidenta Osvoboditele“. Lze si ovšem snadno představit, co by se asi dělo, kdyby se místo Masaryka stal „prezidentem Osvoboditelem“ někdo z antisemitských národovců… Pokud jde o dnešního národovce Bátoru, jako člověka, který se sám pokládá za katolíka i za konzervativce, mne velmi zraňuje bezmyšlenkovité mediální zařazování tohoto podivného politika do oněch tří navzájem neslučitelných škatulek (katolicismus, konzervatismus, národovectví). Autentický katolík (jak ukazuje už etymologie tohoto slova) ve skutečnosti samozřejmě smýšlí univerzálně a je mu cizí jakýkoliv nacionalismus. Křesťan a konzervativec se podle mě vyznačuje skepsí vůči všem revolucím s výjimkou revoluce srdcí. Konzervativce bych dále definoval jako člověka, který chce měnit jen takové věci, jejichž dosavadní řešení se zjevně ukázala být špatná. V církevních dějinách se jako špatné a vyžadující změnu ukázaly být nevraživé postoje vůči vyznavačům jiných náboženství (zejména judaismu). Nekřesťanskost této „tradice“ jasně ukázal Druhý vatikánský koncil, na kterém katolická církev v duchu nejlepšího konzervatismu zachovala věrnost všem svým autentickým tradicím a současně vyjádřila lítost a potřebu revoluce srdcí tam, kde to ve vztahu k minulosti bylo zapotřebí.