Co byste řekli „flexibilnímu členství“ v eurozóně?

Čemu byste laskaví čtenáři dali přednost: "společné unijní vládě", jak ji požaduje Francois Hollande, nebo "flexibilnějšímu členství" v eurozóně?

Francois Holland, poučený řeckou krizí, přichází s požadavkem na vytvoření finanční unie v klasickém anglosaském pojetí, kdy se v rámci EU vytvoří společný rozpočtový orgán (Evropské ministerstvo financí) schopný provádět – prostřednictvím unijního rozpočtu - vnitřní finanční transfery uvnitř unie. Německé pojetí "Fiskalunion", které má v EU nahradit, znamenalo vytvořit kontrolní orgán, jehož náplní bylo zjišťovat jak jednotlivé státy (eurozóny a potažmo celého EU) dodržují ve svých státních rozpočtech stanovené fiskální cíle, jinými slovy, jen jak naplňují německou „politiku úspor“. Pomoc ekonomicky slabším zemím Němci, jako lídři eurozóny, koncipovali ve formě specielních podpůrných evropských programů.

Ne, že by anglosaské pojetí fiskální unie Němci neznali, vždyť jej sami použili po sjednocení Německa, kdy bohatší Sever dotoval slabší Východ. Problém spočívá v tom, že by plná fiskální unie v eurozóně (i celé EU) vyžadovala obrovské množství peněz na přerozdělování a dotace pro její slabší členy. Nezapomínejme, že ještě dnes - po dvaceti pěti letech od sjednocení - vydává německá vláda každoročně na sociální dávky, zdravotnictví a důchody v bývalé NDR 75 miliard euro, což jsou peníze vydělané v Západním Německu, nikoliv na území někdejšího NDR. Poznámka na okraj: a to má bývalá NDR (bez Berlína) jen asi 13 milionů obyvatel! Příjem na jednoho obyvatele je v NDR stále daleko nižší než v západním Německu. Německá vláda má s přerozdělováním tu smutnou zkušenost, že nakonec není ani jedna spokojena strana. Sever proto, že má dojem, že dává příliš mnoho a Východ naopak proto, že dostává stále příliš málo. Ve své podstatě jde o neřešitelný konflikt zájmů.

Dva státy, které by byly zřejmě největšími přispěvateli do unijního rozpočtu, Německo a Holandsko, by musely nejen radikálně zvýšit své daně, ale i významným způsobem zredukovat svůj sociální stát. Samozřejmě se tomu budou zuby nehty bránit.

Budoucnost EU je nyní ohrožena v důsledku hlubokého konfliktu zájmů mezi Francií a Německem. Ten pod povrchem existoval vždycky, ale v plné nahotě se projevil se zejména při nynějším jednání o Řecku. Francie požaduje plnou fiskální unii, v ideální podobě s velkými dotacemi z ECB, nebo přímo z Evropského ministerstva financí, čemuž se Německo snaží pochopitelně vyhnout. A taky může být po celoevropském konsenzu!

Donedávna fungovaly evropské instituce právě na základě celounijního konsensu. Po řecké krizi je to problematické. Kdyby evropská vláda, kterou také Francois Holalnde požaduje, začala prosazovat opatření, která by byla přijata proti vůli některých států, (lhostejno zda menších či větších), začalo by docházet k národním rebeliím proti Bruselu. V momentě, kdy bude „na růžovo“ nalakovaná fasáda konsensu narušena, celý projekt EU může skončit v troskách.

A jaké je z této situace východisko? Členství v eurozóně se musí stát flexibilnějším! Mělo by být možné dovolit státu v eurozóně, aby z ní na čas buď virtuálně odešel (třeba jen na víkend) a vrátil se s jiným kursem, například „národního řeckého eura“ k „mezinárodnímu euru“, nebo na nějaký čas skutečně odešel, aby si mohl zavést vlastní měnu, podřízenou vlastní centrální bance, která by mohla zavést vlastní úrokové sazby tak, aby zabránila prohlubování krize. Samozřejmě by se měl právo vrátit, jakmile by svoji ekonomiku regeneroval!

Flexibilní členství by obnovilo konkurenceschopnost ekonomicky slabších států, bez příliš velkých problémů a pnutí uvnitř eurozóny. Tak co Vy na to, laskaví čtenáři, dali byste přednost „společné unijní vládě“, nebo flexibilnímu členství v eurozóně?