Největší mýtus eurovoleb: Brusel jsme my

„My jsme přece Brusel“ ohání se, kdykoliv se něco někomu nelíbí na Evropské unii - ANO, Piráti, Zelení a Jakub Janda, zástupce ředitele Evropskou komisí sponzorovaného think tanku Evropské hodnoty. Na něm si demonstrujeme, jaké mají myšlenkové pochody lidé, kteří se cítí jako Brusel. Chtěl jsem Vám z toho udělat video, ale bylo mi to výslovně panem Jandou zakázáno.

„Janda: My jsme země, která si nevládla sama a nebyla za sebe dlouho zodpovědná. Takže řekněme po těch 40 letech komunismu, popřípadě nacismu, není vůbec těžké vykreslit ten obrázek, že se v Bruselu rozhoduje o nás bez nás. To je takové podprahové sdělení, které zde od devadesátých let pomalu do dneška vládlo… na čem tato nálada existuje? Tak existuje na neznalosti. To je naprosto evidentní.“ (zdroj)

 „Jedlička: Pojďme si říct jaké procento hlasů má dneska Česká republika v Radě. Janda: To záleží na tom, jak se hlasuje, respektive o čem se hlasuje…. Jedlička: Tak kolik je to procent? Janda: Velmi málo, já to teď nevím z hlavy. Jedlička: Je to 3,5 %. Takže naše schopnost ovlivnit zákony je velmi podobná tomu, jakou schopnost mají dnes Svobodní v českém parlamentu … Janda: A nerozhodli jsme se proto? Třeba neodhlasovali jsme si Lisabonskou smlouvu?“(zdroj)

Připomeňme si, že Ústava EU, poté Lisabonská smlouva,  byla v referendech odmítnuta ve Francii, Nizozemí a poté ještě v Irsku. Nás se nikdo na názor neptal. Čeští poslanci, když se jich ptala ČT, tak v podstatě nevěděli, o čem hlasují. Je to neuvěřitelné, ale Lisabonská smlouva skutečně dnes platí.

V Radě EU máme 3,4 %

Klíčový orgán je Rada EU. Zde naši ministři disponují pouze 12 hlasy z 352, což odpovídá 3,4 %. Podle nových pravidel, která nastavila Lisabonská smlouva, je třeba ke schválení nějakého rozhodnutí alespoň 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Pokud Rada nerozhoduje o návrhu Komise, pak musí kvalifikovaná většina čítat nejméně 72 % členských států představujících alespoň 65 % obyvatelstva. Lisabonská smlouva také počítá s blokační menšinou složenou nejméně ze čtyř členských států, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Pokud se tedy bude schvalovat nějaký návrh, který je zcela proti našemu zájmu, nestačí získat na naši stranu ani 10 dalších podobných států, jako je Česká republika, abychom jej mohli zablokovat.

Po schválení Lisabonské smlouvy ztratila Česká republika v Radě EU v 68 oblastech právo veta. Už tedy nemůže vetovat zákony, i kdyby byly jakkoliv šílené, například o přistěhovalectví, pravidla v boji proti změně klimatu (biopaliva, solární panely), dopravních předpisech, ochraně veřejného zdraví, energetické politice, cestovním ruchu...

V Evropském parlamentu máme 2,8 %

Češi vybírají 21 zástupců, to je o jednoho méně, než doposud. Klesá totiž i celkový počet europoslanců z 766 na 751. Pokud chceme něco prosadit, tak by nám nestačilo přesvědčit ani 17 podobně velkých států jako jsme my. Evropský parlament je navíc pouze maškaráda, žádný poslanec nemá právo navrhnout nějaký zákon. Na většinu jednání poslanci nechodí a často si jdou jenom pro diety. Potom o všem hlasují v jeden den, kdy schvalují nové směrnice navržené Evropskou komisí tempem 10 ks za minutu.

V Evropské komisi máme jednoho komisaře z 28

Českým komisařem je Štefan Füle. Kdo toho bývalého kariérního komunistu, který se má starat o rozšíření EU, vůbec zná? Navíc evropští komisaři jsou povinni prosazovat výhradně zájmy unie. Vrchol všeho je, že eurokomisař přijde o svůj důchod, pokud přestane být loajální k EU. Takže říci, že Češi mají komisaře, je zcela zcestné. Komisaři jsou také jenom loutky obrovských byrokratických a lobbistických aparátů, které za nimi stojí.

Být součástí říše nebo samostatní?

Měli bychom si to přiznat. Brusel nejsme my. Stali jsme se bez vědomí drtivé většiny občanů ČR nicotnou částí bruselské říše. Slovo „říše“ rád používá sám předseda komise Barroso. Pokud bychom si chtěli znovu rozhodovat sami o sobě, tak jediná šance je z EU vystoupit. Nadále bychom s celou EU mohli svobodně obchodovat prostřednictvím nezávislé smlouvy o Evropském hospodářském prostoru (EHP) jako Norsko. Členství v EHP nám dává možnost jakoukoliv právní normu podle článku 102 Smlouvy o EHP vetovat. Státy Evropského společenství volného obchodu (EFTA) mají paradoxně díky smlouvě o EHP podstatně větší schopnost vyhnout se legislativě, která je pro ně škodlivá, než státy EU.