Umřel pan profesor Hoznauer

Životem člověka projde několik lidí, kteří se do něj otisknou. Někdo konkrétními činem, jiný myšlenkou. A někdo tím, že je. Sem patřil i pan profesor.

Pan profesor Hoznauer byl esencí noblesy. Ne té načančané. Jak by řekl Werich, noblesy jako takové. Noblesy án zich.
Nikoli stoicky klidný, ale vždy vyrovnaný.
Nikoli strach, ale autorita. Když vešel do třídy, nebáli jsme se ho, jako třeba pana ředitele, ani si k němu nedovolili vtípky jako k dějepisáři.

Těžko se vzpomíná na konkrétní situace.

Možná na to, jak přikráčel ve svém sáčku s nášivkami na loktech, přinesl sešity na kompozice a informoval nás o tom, že máme všichni za 5. A abychom se nenechali mýlit těmi známkami za lomítkem. To nebylo za úpravu, bylo to jen čistě rozlišení, kdo měl lepší a kdo horší pětku.

Nebo když jeden náš spolužák soustavně chodil pozdě na první hodinu, což vyřešil tak, že dřív do hodiny nepřišel, než ho onen hříšník vždy ráno informoval zaťukáním na dveře kabinetu, že už je přítomen.

Na to, když mu tělocvikář v rámci údržby své dékávy, kterou prováděli dva naši spolužáci, jsa osvobozeni z výuky z důvodu vyšších cílů, nechal opečovávat i jeho wartburga, o němž pan profesor tvrdil, že si jej pořídil na doporučení známých, kteří mu řekli, že do něj stačí jen lít benzín s olejem, ale neřekli mu, co se stane, když to udělá...

Na to, jak jsme mu sehráli maňáskové představení k jeho padesátinám. Pan profesor byl odpůrcem alkoholu, ale tehdy se tomu zřejmě tak úplně neubránil. Seděl proti nám na židličce, o obličej se mu praly grimasy spokojenosti a jisté blaženosti s grimasami (možná) blížící se kocoviny, sám obut v přezkových bačkorách a bafaje z porcelánové dýmky s dlouhou troubelí, kterou držel ve spojených dlaních položených na břiše. Bačkory a fajfku dostal od od studentů z jeho třídy, ze třídy, ve které byl třídním.

Jak jsem napsal, pan profesor Hoznauer nebyl mužem jedné myšlenky, jednoho činu. Pan profesor je (sem minulý čas rozhodně nepasuje) dárcem a šiřitelem toho, co člověka drží pohromadě.
Není to člověk, po jehož odchodu by na světě zbyla prázdná rýha, hluboká propast, temná rokle.
Není to člověk, po jehož odchodu si klademe otázku: Jaký bude svět bez něj?
Jednoduše proto, že svět bez něj nebude. On tu je a bude pořád. Tím, že nás zformoval, že nás drží pohromadě.
Pane profesore, svět bez Vás nebude. Dokud tady budeme my, budete tu i Vy.
Odpočívejte v Pánu.

PS Pár slov o jeho životě zde.