Poručíme větru, dešti, aneb zamyšlení nad textem pana Jaroše

Pan Jaroš se na svém blogu pouští do tématu, které by - nebýt voleb - hýbalo v těchto dnech veřejným míněním i žlučí. Do přechodu z jednoho času do druhého. Nechci reagovat na jeho slova. Ostatně nic nového nepřináší, potisícíprvní čteme, že letní (zimní) čas je nepřirozený lidský (rozuměj ďáblův) vynález, že neušetří energie ani zbla a že z něj lidi bolí hlava a špatně se jim vstává. Nebo usíná, podle toho, kam se pohnou ručičky hodin.

Jan Werich o čase říká: "Čas si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to".

Lidé se od nepaměti orientovali v čase podle Slunce a hvězd. Vstávali za rozbřesku, usínali po soumraku. V na jaře, v létě i na podzim pracovali na polích, pečovali o úrodu, o hospodářská zvířata, o dům. V zimě, kdy dny jsou studené a krátké, práce na poli či na domě nepřichází v úvahu, spali déle, více odpočívali, více se bavili a čerta starého se starali o to, jestli je právě půl deváté, desáté nebo stočtyřicátéšesté... Byli rádi, že věděli, kterého je zrovna svatého, přičemž se netrápili tím, který rok se právě píše.

Intenzita vnímání času, jak ji známe dnes, je otázkou posledních tří, nanejvýš čtyř století. Přesnější orientaci v čase si vynutila průmyslová revoluce. Když si hrnčíř točil své hrnce sám a sám si je vypaloval, věděl, že to musí stihnout do tmy a tak nějak podle sluníčka poznal, jestli ještě má cenu rozdělávat hlínu, a nebo to radši nechat na zítra.
Když ale ten hrnčíř začal vyrábět hrnce ve velkém, když měl na dílně specialisty na kroužení těl nádob, specialisty na přidělávání uch, specialisty vypalovače a další dělníky, potřeboval jejich činnosti nějak zkoordinovat v čase, aby jejich práce byla efektivní ve vztahu k hotovému dílu a výnosu z něj.

Proto si pořídil hodiny. A po něm další a další, pak si pořizovali hodiny i jejich zaměstnanci, aby věděli, v kolik mají vstávat. Aby věděli, kdy jít spát...

Lidský život, který se statisíce let řídil bioritmy vycházejícími z délky dne a noci, se najednou začal řídit hodinami. Vstávalo se o půl páté, v práci se začínalo v šest, končilo ve čtyři (nebo i jindy, podle síly odborů, ale to je nepodstatné), bez ohledu na to, zda bylo jaro, léto, podzim, zima, teplo nebo mráz, světlo nebo tma...

Zavedení letního času - bez ohledu na důvody - nás zase malinko přiblížilo k rytmu života, který lidstvo provází od samého jeho počátku, tedy možná jeden, možná dva a půl, ale možná i pět milionů let.

Ráno nechceme vstávat do tmy, večer chceme, aby světlo bylo co nejdéle. Nebo teda aspoň já. Proč by měl být celý rok stejný čas? A jaký?

Bude-li zimní (tedy středoevropský, jak to kdysi bývalo), bude v létě ráno světlo od půl třetí, večer bude tma v devět. Bude-li celý rok letní čas, bude sice v zimě večer světlo do půl šesté, ale ráno bude tma do devíti.

Pořád si myslíte, že stav, který tu máme jen nepatrný zlomeček této doby, je údajně přirozený?

Mně přijde mnohem lepší - přirozenější - když je v zimě radši víc světla ráno a v létě zase večer. Světlo v deset večer si umíme vychutnat všichni. Určitě víc, než o půl třetí ráno. Na druhou stranu - na co se těšíme během temných studivých či mrazivých rán? Na rozbřesk, na světlo, na sluníčko, které třeba aspoň tušíme za šedivou stěnou mraků, mlhy a vlhkoty.

Letní čas je kousek přirozenosti, který nám umožňuje jakž takž v duševním zdraví přežívat blázinec dní, kterým se prodíráme pinožejíce se za skývou vezdejší. Nenechme si ho vzít. Nezískáme tím nic. A ztratíme možná víc, než si připouštíme.

Howgh.