Jak jsem hlasoval o Lisabonu

Osobní trauma, těžké rozhodování, závěrečné uspokojení ze svého postoje.

Minulý týden jsme projednávali jeden z nejdůležitějších dokumentů, které kdy Senát projednával a kdy bude projednávat. Osobně jsem rád, že při tak důležitém rozhodování, jako je ratifikace Lisabonské smlouvy, jsme se nakonec dohodli, že ponecháme konečné rozhodnutí na uvážení jednotlivců, tak aby každý hlasoval podle svého největšího svědomí a vědomí, bez závazných nebo silných doporučení klubů a stranických sekretariátů.

Musím se přiznat, že jsem do posledního dne, respektive do posledních minut, před hlasováním stále nebyl jednoznačně jistý, co je správné řešení. Zda zamítnout Lisabonskou smlouvu, nebo podpořit její ratifikaci. Přestože můj nerozhodný názor mi byl vytýkán některými mými stranickými kolegy v regionu, vůbec se za něj nestydím. Naopak, ke svému konečnému rozhodnutí jsem dospěl po osobním studiu Lisabonské smlouvy, mnoha diskuzích na politické i odborné úrovni. Když jsem k tomu všemu přidal svůj zdravý selský rozum s patřičnou mírou hrdosti na svou Českou republiku, dospěl jsem k názoru, že některá ustanovení Lisabonské smlouvy pro mne dostatečně nezaručují patřičnou ochranu našich národních zájmů. Není přece možné, aby při hlasování na místo práva veta bylo zavedeno většinové rozhodování, které obratně zamezuje, aby menší země společně vytvořily blokační menšinu. Ratifikací Lisabonské smlouvy přenášíme příliš mnoho pravomocí do rozhodování Evropské unie a já jsem již dnes přesvědčen, že to může vést k jednoznačnému diktátu několika největších zemí EU.

Jeden z důvodů, který mě vedl k nesouhlasu, byla i otázka tzv. Benešových dekretů. Příznivci schválení Lisabonské smlouvy poukazovali na to, že se jedná o neopodstatněného strašáka a že přijetím Lisabonské smlouvy nemůže dojít k průlomu restitučních nároků, například sudetských Němců. Žádné odborné stanovisko, ač vypadalo sebedůvěrněji, mě nepřesvědčilo, že s přijetím Charty základních práv z národní úrovně na evropskou mohou způsobit, že o restitučních nárocích Sudetských Němců už nebude rozhodovat český soud, ale soud EU, který dokonce může přezkoumávat již konečná a pravomocná rozhodnutí našich soudů v této věci. Nejen proto si Polsko před podpisem Smlouvy vyjednalo podmínku z Charty jako komunitárního práva. Takže o nárocích Němců vysídlených z dnešního Polska budou dál rozhodovat polské soudy. Zkrátka, vadí mi, že v Protokolu č. 30 k Lisabonské smlouvě - O uplatnění listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království - chybí Česká republika.

V Senátu, i mimo něj, probíhala k Lisabonské smlouvě tvrdá diskuse. Nicméně, byla to diskuse korektní. Také věřím, že všem aktérům ratifikace šlo o zájmy České republiky a jen budoucnost ukáže, zda se naplní obavy moje a dalších odpůrců Lisabonské smlouvy v tom, že v nastupujícím integračním evropském procesu bude naše Česká republika poškozena, anebo dojde dodatečně k takovým úpravám, změnám a doplňkům LS, které nepřijatelné pasáže smlouvy v náš prospěch upraví. Já jsem raději vsadil na jistotu. Dobře si vzpomínám, jak nám obchodníkům náš ředitel při výstavbě Jaderné elektrárny v Dukovanech říkával: „Pokud nemá smlouva všechny náležitosti a neochraňuje naše zájmy, nepodepisuj, dodatečně již pro naši firmu nic nevyjednáš".

Já hlasoval PROTI Lisabonské smlouvě.

A mohl mě o PRO žádat i sám vážený předseda Mirek Topolánek a další osobnosti. Vyhrál u mě národní pragmatismus před evropským populismem.

Závěrem chci říct, že i když došlo ke schválení Lisabonské smlouvy v Senátu, zůstávám i nadále příznivcem evropské integrace a evropským optimistou. Nicméně, bude to vyžadovat více politické práce, dobré zástupce v národním i Evropském parlamentu a především dobrou a výkonnou vládu ČR. To už ale nemám ve svých rukou já, ale voliči v následujících dvou volbách. Přeji voličům šťastnou ruku, samozřejmě tím myslím „pravou".