Cestovat ve všední den autobusem z istanbulského letiště do centra je o zdraví. Jakmile vystoupíte z letištní haly, udeří vás vedro (a před měsícem to byl ještě oproti domovu výrazný rozdíl) a dovnitř se vrátit nemůžete, protože už vstup do prostoru letiště je podmíněn bezpečnostní prohlídkou. Autobus se potom šine víceméně krokem kvůli všudypřítomnému dopravnímu přetlaku. Ale je klimatizovaný, takže je možné přežít. Na konečné na náměstí Taksim je vedro a prach. Podívám se do vytištěné mapy z Googlu, kde mám označený hotel, obrátím se tím správným směrem a … hergot, plot. Dlouhé plechové obložení táhnoucí se místy, kde mělo být volné prostranství a park.
Obejdu po vyhrazené cestě a jen sleduji, jak kolem stojí policie se samopaly. Přeci jen je to neobvyklý obrázek pro Středoevropana a do zahájení nepokojů tehdy zbývalo ještě šest nebo sedm dní. Ale celé prostranství bylo předmětem nervozity a napětí, které povolovaly pouze v podvečer, když opadla teplota a zapadlo slunce. Když se staví tunel, kácí se stromy, a když se kácí stromy, lítají třísky. Zcela standardní protest proti kácení stromů, jakých je v Evropě několik týdně se ale tady zvrhnul v masové demonstrace a ukázky policejní síly. Proč?
Analyzovat, co se stalo, je úlohou pro někoho jiného. Jakmile ale protesty vypukly, tak byly okamžitě přirovnány k arabskému jaru, které se přehnalo severní Afrikou a Blízkým východem. Je to tedy známkou toho, že Turecko patří do Asie a nikoli do Evropy? Vyřadilo se tím Turecko z kandidátů na členství v Evropské unii? A proč nikdo nezmínil, že podobně divoké protesty proběhly také v evropských zemích, kolem Středomoří? Ano, důvod protestu je jiný, ve Španělsku se protestovalo proti (údajně) nekompetentní vládě neschopné řešit nezaměstnanost, v Turecku proti (údajně) bezohledné vládě prosazující příliš autoritativní styl. Ale nakonec jde stále o jeden a ten stejný problém. Nesouměřitelnost vládnutí a veřejnosti. To jak reagují vlády po celém světě, a to včetně české, abychom byli aktuální, jakým způsobem argumentují, zní stále jako z minulého století.
Takže zatímco demonstranti se sdružují na Facebooku a sledují informace na Twitteru, politici pořádají veřejné proslovy a posílají vodní děla. To není způsob, jak dělat moderní politiku. Zatímco lidé ve volbách kroužkují a zaškrtávají, strany staví svoje kandidátky na základě stranických zásluh. To není způsob, jak uspět ve volbách. A v tomhle není mezi Tureckem, Španělskem, Tuniskem nebo Českem žádný rozdíl. Všude sledujeme dýchavičnou politiku nestíhající svoje vlastní občany.
