Kolik odmítnutých profesorů je třeba ke zrušení jedné monarchistické tradice. Zdá se, že po aktuálním vyjádření některých rektorů to je stále ještě více než tři.
Prezident rád prudí. Tak bychom to řekli, kdyby nám bylo patnáct a politika nás zajímala. Ale protože v patnácti zajímá politika jenom málo lidí, tak se asi nedočkáme toho, že by někdo nazval věci pravými jmény. I ono „král je nahý“ zaznělo vlastně v pohádce. Tak si aspoň já dovolím trochu toho nactiutrhání a řeknu, že prezident prudí, ale vím, že mi za to nic nehrozí, protože po těch všech pitomečcích a blbečcích, kterého jsme se od „hlavy“ státu dočkali, by mě obhájil i němý právník.
Ale aktuální prezidentovo pruzení by nás nemělo odvést od podstaty věci a to, že jmenování vědecko-pedagogické hodnosti užívané na státu nezávislých vysokých školách probíhá z rukou hlavy státu, na níž jsou ony vysoké školy a univerzity formálně nezávislé. Pochopil bych, pokud by na tomto jmenování trval sám prezident, který by si tak chtěl udržet alespoň zdání významu a serióznosti. Ale Miloši Zemanovi je to šumafuk. Jako ostatně skoro všechno.
Nechápu ale to, proč na takovém titulování trvají sami akademici. Oh wait … jasně. Být státním profesorem je pro ně totiž něco jako být státním symbolem. Asi si říkají: Já jsem profesor jmenovaný prezidentem, takže mi titul udělil stát. Jsem profesorem pro svoje studenty, pro svého řezníka, pro pekařku z naší ulice. Chodím po ulici a nade mnou visí cedulka „profesor“. A moje manželka je paní profesorová. Krása. (Jak to tedy je u manželů profesorek by mě dost zajímalo.)
Naše profesorování je jenom příznakem toho, jak neumíme rozlišovat jednotlivé role v životě, jak působení těch významných a důležitých přenášíme. Profesor je profesorem, i když neučí a nebádá, ředitel je ředitelem i mimo svůj podnik, paní doktorka je paní doktorkou, i když nakupuje zeleninu. Jako by se v tom odráželo něco hezky česky nesebevědomého. I když stojíme vedle sebe u pisoáru, tak bych měl vědět, že ten pán vedle mě je pan profesor. Česká republika je i na záchodě, takže je profesorem i tady.
Když jsem studoval v Brně, měli jsme profesora, jenž si profesuru udělal na vysoké škole v Prešově. Na škole, o které jsem nikdy neslyšel, nikdy jsem tam nebyl a asi i ten můj profesor jen párkrát. Ale musel jsem ho oslovovat profesore. Ne že by si to i tak nezasloužil, ale to, že si udělal titul na nějaké cizí regionální škole, mě hrozně iritovalo. Takže od té doby: ať je každý profesorem jen na své univerzitě, ať ho jmenuje rektor a když bude učit na jiné, ať si onen titul vyslouží i tam. O tom, jak moc je to reálné, zase někdy jindy.
