Přiznávám, že jsem tradiční rčení trochu zmermomocnil, ale když řešíme vzdělávání našich mladých, tak to nešlo jinak. Dnes si jen trochu přihřeju polívčičku, když už jsme u toho rozporu mezi proklamacemi našich vládních a státních úředníků a skutečnými akcemi.
Před několika týdny se pod záštitou ministerstva školství pořádal seminář nazvaný Vícejazyčnost a priority jazykového vzdělávání. Podle názvu je snadné odhadnout, o čem se mluvilo, a podle mého úvodu je také snadné odhadnout, k čemu se dospělo. Celý den se všichni shodují na tom, jak je prospěšné a nutné, abychom zvýšili procento žáků základních škol, kteří se učí dva jazyky, ideálně aby se stanovilo, že od určitého roku bude druhý jazyk povinný. Na konci se ale zjistí, že ministerstvo bohužel nemá dostatek prostředků na analýzu stavu. A jak víme, bez kvalitní analýzy si určitě a rozhodně nemůže ministerstvo vzít na triko nějakou akci. Takže jsme na nule. Nic nebude. Asociace jazykových škol by byly i ochotny pomoci svými daty a odborností, ale jsou to jen soukromníci, těm se nedůvěřuje.
No někam se to jistě jednou pohne, ale napadá mě, jakým jazykovým národem chceme vlastně být. Vždycky se tak nějak předpokládalo, že se chceme stát Holanďany, Dány nebo třeba Švédy, kteří kromě svého vlastního jazyka umí (a vím, že teď dost generalizuju) dokonale anglicky a k tomu ještě zvládnou jeden další jazyk, vždycky tak nějak ten, který je jim historicky nebo geograficky nejblíže. Ale třeba ne. Třeba chceme být Francouzi, tedy někým kdo sice umí třeba i ty dva jiné jazyky, ale statečně to zapírá a zatvrzele vás nutí k používání francouzštiny. Tento přístup se dost často využívá i v Česku, když na jedné straně rozhovoru vidíte zoufalého cizince, který se snaží domluvit s nekompromisně česky mluvícím prodavačem v hlavním městě. A vám přijde divné, že by aspoň těch pár anglických slov neuměl, přeci jen v tom centru o cizince i zavadíš.
Nebo můžeme zaujmout přístup některých Britů. Ti velmi obdivují, když umíte dobře jejich rodnou řeč, zejména proto, že je díky celosvětovému rozšíření angličtiny nic k učení se jazyků nenutilo. Budeme tedy obdivovat Holanďany, Dány a Švédy, jak jim to jde, ale nakonec nám zbyde jen ta čeština…
