S prezidentskou volbou je to jako s počasím. Ne, nemyslím, že výsledky jsou stejně nevypočitatelné, ani že lidi nadávají na počasí stejně jako na výsledky. Je to v tom, že někdy prostě musíte přijmout, jak to je. I když vás to štve, i když se vám nechce.
Je to jako, když se podíváte z okna v neděli ráno. Já když se podívám a venku je, jak v těchto dobách bývá, tak mě jako první vždycky napadne: „sakra, a já jsem chtěl jít běhat“. A představím si, jak bych měl promočené boty, jak by mi teklo za krk a všechny vrstvy více či méně funkčního oblečení by nakonec profoukl studený vítr odněkud ze severu. Otřesu se a zastydím, „copak už nechci jít? to jsem to už vzdal?“
Chvíli ve mně bojuje ten ublížený skřet, který říká, že v tomhle určitě jít nemůžu, a jak se proti mně všechno spiklo, když bylo celý týden docela hezky a právě v neděli lije a je zima. Nadávám, ale vlastně se vzdávám. Všechno se spiklo. Nemáte taky někdy ten pocit z onoho volebního víkendu?
A pak se otočím, nedívám se ven, neposlouchám hučení větru a otevřu skříň s běžeckým oblečením. Navléknu na sebe všechny spodní vrstvy, jednu teplou a jednu nepromokavou bundu a vůbec nemyslím na to, že bych měl jít ven. Prostě jen jako kdybych si zkoušel, jestli se mi všechno oblečení náhodou nesrazilo. Nazuju boty a tupě se na ně podívám „co jsem to chtěl dělat? – Přece jít běhat!“ Několikrát si to zopakuju (když je venku sníh, tak třeba i nahlas) a přesvědčím se o tom, že to má smysl. Ať je venku jakkoli.
Měl jsem stejný pocit i onu povolební neděli a vůbec nesouvisel s běháním. Chtělo se mi všechno svádět na počasí a můj vnitřní ublížený skřet mě přesvědčoval, jak se všechno spiklo. Ale stačí se přeci jen odvrátit od okna, kde to vypadá, že skončil svět, a vrátit se k tomu, co bylo naším cílem. To nezmizí s tím, když právě začne pršet.
