Jistě se Vám to už taky stalo. Jdete po ulici, a aniž byste se cíleně dívali po tvářích ostatních, tak zaregistrujete povědomý obličej. V naději se na něj zaměříte s tím, že čekáte, že Vás dotyčný, nebo dotyčná také pozná. Podívá se na vás, přimhouří … a nic. V klidu projde kolem a vy jen potlačíte, jak jste se nadechoval k pozdravu. Co se to s těmi lidmi děje?
Když se mi stejná věc stala asi podesáté, tak jsem si řekl, že tomu přijdu na kloub a došel jsem ke dvěma (ne úplně protikladným) hypotézám. Buď mám skvělou paměť na obličeje, nebo mám tak tuctový obličej, že si ho nikdo nezapamatuje. A že si tedy obě hypotézy ověřím, jak mi velí moje rádoby vědecká nátura. První hypotézu jsem se jal ověřovat na jednom z firemních setkání. Prošel jsem si předtím vizitky se jmény lidí, kteří se podle seznamu měli akce účastnit. To, že mám jejich vizitku, jsem bral jako potvrzení, že jsem se s nimi alespoň jednou setkal tváří v tvář. Podle hypotézy bych si je tedy měl alespoň z velké části pamatovat. No, když jsme přišli na místo, tak se vyrojila spousta dalších hypotéz – jsme jinde? nikdo z nich nepřišel? Zkrátka, nepoznal jsem téměř nikoho. Ve fenomenální paměti to tedy nebude.
K ověření druhé hypotézy mi pomohla náhoda. Sedím v kavárně Rajské budovy VŠE a kolem mne prochází jedna z našich klientek, s kterou jsem se před týdnem bavil na naší firemní akci. Pozdravím, ona mne také, ale je zřejmé, že je to jen taková odpověď do prázdna. Takže to nedá mně ani jí a když se zvedám odchodu, tak také vstane a říká „Promiňte, odkud já Vás znám?“. Já jí vysvětlím, kdo jsem a že jsme se viděli minulý týden a jí se rozsvítí oči „Ááá, Vy jste ten šéf Evy a Ondry. Já si Vás podle obličeje vůbec nemohla zařadit.“
Takže je to jasné: tuctovej ksicht.
No a o tom, jestli je to dobře, zas někdy příště.
