Nedávno jsem narazil na článek o tom, že na trhu práce vám příliš nepomůže sanskrt (například zde). Plyne z něj, že kdokoli by chtěl studovat něco podobného, tak se nějakým způsobem z trhu práce vylučuje a jeho studium je možné brát pouze jako rozšiřování svého koníčka nebo perspektivu pro akademickou kariéru. Takže buď se v devatenácti (nebo ještě dříve) rozhodnete zcela racionálně, co se svým životem, nebo za vás vyberou rodiče.
Jak bychom asi dopadli, kdyby měli všichni uvažovat tímto způsobem? Vždyť už teď všichni nadávají na hordy právníků a ekonomů. Jeden příklad. Na filosofické fakultě se mnou studoval dobrý kamarád kombinaci filosofie-religionistika (kombinace na praktické uplatnění šílená, ještě horší než moje filosofie-politologie) a nějak jsme tehdy neřešili, jak se v budoucnu hodláme uplatnit. Měli jsme?
V rámci studia religionistiky tehdy bylo nutné absolvovat nějaké exotické jazyky (ať už zmíněný sanskrt nebo arabštinu nebo něco podobného) a můj kamarád si vybral japonštinu, možná proto, že mu to přišlo lákavé, nebo jednoduché nebo už nebylo jinde místo. Je asi jedno proč a stejně tak je zřejmé, jak celý příběh dopadl. Naučil se postupně perfektně japonsky a teď pracuje v japonské automobilové firmě celkem blízko podnikového vedení (nevím, možná už je dokonce přímo v něm).
Ezopovské poučení? Nikdy nevíte, kam Vás život zavede, takže jestli si někdo myslí, že se na přelomu dvacetin rozhodne o svojí kariéře a vyberte si „racionálně“ (o racionalitě ale až někdy jindy) obor/povolání/odbornost, které mu vydrží po celý pracovní život, tak se mýlí. A kromě toho že se mýlí, připravuje se i o to nejkrásnější, tedy dělat naplno, co ho zajímá. Pro dost lidí je to naposledy v životě.
