Školní psychologové mohou zachránit životy

Dnes jsem četl několik komentářů k tragédii v USA. Nutno je zasadit do kontextu a připomenout, že žijeme v takzvané informační společnosti a přesto nebo snad právě proto reakce veřejnosti pod tlakem médií je často zkratkovitá a nebojím se i říci dokonce pitomá. Jako zásadní fakt se uvádí, že žák tak učinil legálně drženou zbraní své matky, což pochopitelně dráždí veřejnost a ta žádá řešení nebo alespoň dobrou zprávu v naději, že to, co se nedávno stalo v Norsku a nyní již po několikáté v USA, se dít už nebude.

A tak nyní ve Spojených státech, kde připadá 88 zbraní na 100 obyvatel, opět zaznívají hesla: zrušme legální držení střelných zbraní. Podle mého názoru, i kdyby USA zakázaly držení střelných zbraní, problém se tím nevyřeší. Naopak bez ohledu na několikanásobně menší množství zbraní v ČR se to samé, co se stalo v USA, může stát i u nás.

V tomto týdnu byl odsouzen Čech, který doma stovkou ran probodl svou matku a babičku, následně vyběhl na balkon a křičel, že je dítě satana a ať žije Hitler. Pak vyskočil z okna, kde na něj čekala policejní hlídka. U soudu zaznělo, že odsouzený muž propadl drogám a počítačovým hrám. Probodl matku i babičku mnoha ranami, aniž by věděl, zda je to fikce počítačové hry nebo realita.

Stejně tak vraždící student v USA strávil velké množství času u počítače, spekuluje se o tom, že to byl uzavřený až autistický chlapec. Ještě šílenější je bohužel celosvětově populární příběh Norského Anderse Brejvika jehož protestní vražedná mise, naneštěstí možná nyní inspiruje další jedince.

Jak reálně bojovat proti tomuto, bohužel již, fenoménu doby? V prvé řadě to chce více psychologů ve školách a intenzivnější práci s dětmi. V pátek jsem byl na jedné základní škole na debatě s žáky ze sedmé a deváté třídy. Pozval mě tým, který organizuje přednášky s populárními osobnostmi ve školách, po nichž následuje debata se studenty a ti pak píší své příběhy a problémy. Organizátoři mi vyprávěli, o kolika násilí a tragédiích v rodinách děti píší a jak velké překvapení to pro nic netušící učitele je.

Laika první co napadne, je otázka proč učitel nezjistí to, co zjisti cizí osoba, která s dětmi přijde do styku jen na několik hodin. Odpověď je nasnadě. Učitel má co dělat, aby děti naučil co má, nemá čas se dětem věnovat mimo vlastní výuku.