Okolnosti tomu chtěly, abych zase po nějakém čase absolvoval jízdu městskou hromadnou dopravou.
Je 6:17 ráno, je poměrně chladno. Stojím na vcelku hojně zalidněné zastávce. Moc se mi ráno nechtělo vstávat a tak dospávám postojačky.
6:21 a dav postarších lidí začíná hrát zajímavou hru. Ta hra se jmenuje "Sedadlo" a začíná tak, že ještě než přijede autobus, je nutné si najít vhodnou startovací pozici. To znamená, že v tento čas se u obrubníku vytvořily tři hrozny lidí, které stály rozmístěné ve vzdálenostech odpovídajících rozmístění dveří autobusu. Autobus přijíždí o dvě minuty později, přesně dle jízdního řádu.
Hned po otevření dveří nastává druhá fáze hry. Za pomoci holí, berlí a jiných dostupných pomůcek si dav razí cestu ke svému sedadlu. Kdo má štěstí a nebo je dostatečně rychlý, svou hru vyhrává. Autobus je poměrně slušně zaplněný. Zbývá jen pár volných sedadel a ta jsou poměrně rychle obsazena nejlepšími hráči.
6:24 a autobus se dává do pohybu. Zjišťuji, že je mi stále chladno. Hodil jsem rychlý pohled po oknech, všechna jsou zavřena. Problém je v topení. Holt to budu muset nějakých 25 minut vydržet. Dívám se po okolí a vidím staršího pána, jak stojí nad mladíkem, který sedí a spí. Tedy aspoň to tak vypadá, že spí, ale když ho pozorují dostatečně dlouho, je vidět, že občas tento mladík okolí zmonitoruje.
6:30, máme za sebou dvě další zastávky a znovu sváděné hry o "Sedadlo", mladík stále "spí". Vedle již zmíněného staršího pána stojí paní, která to nevydržela: "To je hrůza pane, ti mladí smradi nemají ke stáří žádnou úctu". Pán mlčí, mladík během svého spaní zrovna odklonil hlavu k okýnku. Autobus už není plný, je doslova narvaný, takže stojím na jedné noze a to ještě ne na svojí.
6:37 a autobus opět zastavuje. Je to taková krizová zastávka, protože autobus už je narvaný a na této zastávce většinou víc lidí nastupuje, než vystupuje. Od předních dveří je slyšet" Posuňte se víc do autobusu!" Lidi se snaží, už skoro ani nemusím stát, jsem zaklíněn ve vzduchu. Ale je tu i dobrá zpráva. Už necítím chlad. Dveře se zavírají. Ze zadní částí vozu slyším syčivý zvuk. Dveře nejdou zavřít. Možná něčí batoh, možná člověk, kterého masa při pokynu "posuňte se víc do autubusu" vtlačila do dveří. Holt autobus má určitou kapacitu.
Z kabiny řidiče se ozývá "buď si vystupte, nebo se posuňte víc do autobusu, jinak nepojedu!" Neříká to tomu vzadu, jak jsem si původně myslel, ale lidem, kteří řidiči brání ve výhledu na pravou stranu. Lidi se opět posunují. Člověk by nevěřil , ale maximální kapacita autobusu není zdaleka maximální.
6:40 a autobus se opět dává do pohybu. Vzadu za mnou někdo kýchl, vpopředí si zase někdo odkašlal. Když nad tím tak přemýšlím, tak doufám, že zůstanu zdráv. Mám doma půlročního synka a nerad bych ho nakazil. Autobusák nabral mírné zpoždění, takže musí ztrátu dohnat. Neříkám, že s námi jel, jako kdyby ten autobus ukradl, ale v rukavičkách to taky nebylo. Každé prudší zabrždění nebo zatáčka s rozložením hmostnosti v autobuse nadělala pěkné psí kusy.
6:44, úleva. Za chvíli bude autobus zastavovat. Jde o hlavní nádraží, odliv lidí bude značný. Z pravé strany vozu slyším staršího pána, jak se ptá, jestli budou i ostatní vystupovat. Je to ta lepší varianta. V levé čási vozu si to už jiný snaží za pomocí již zmiňovaných holí razit ke dveřím. Nemá šanci. Stojíme, autobus se pomalu vyprazdňuje, i moje chodidla znovu dopadla na podlahu. Hm, dokonce si mohu vybrat snad z pěti sedadel.
Za sebe musím říct, že to byl zajímavý zážitek. Takový nevšední, tedy aspoň pro mne. Ale každý den bych to absolvovat nechtěl.
