Příběh jedné obyčejné věřící ženy.

Život přináší různé těžké zkoušky, a málokdo  v takovýchto zkouškách obstojí. Zvláště ti, co si říkají křesťané.

Dá se říci, že žila běžný život, jako mnoho jiných žen, jen s tím rozdílem, že byla věřící, naplněná Boží láskou a duchem, a za každý nový den děkovala Bohu, prosila o sílu a modlila se za svého manžela, který byl alkoholikem.

 Kdo žil s alkoholikem, dobře ví, jak takový život je těžký. Nejen proto, že se stále nedostávají peníze pro běžný život z důvodu, že vše propíjí, ale i tím, že se povaha alkoholika mění, je agresivní, hrubý a dělá kolem sebe nepořádek. Pak ti další členové rodiny žijí nejen v nejistotě, co bude dál, ale i ve strachu, aby alkoholik jim nezačal ubližovat i fyzicky.

 Tato žena měla svého manžela ráda, a protože byla věřící, každý den se za něho modlila a věřila, že jednoho dne to Bůh změní a jeho srdce obrátí, i když to bylo ze dne na den horší. Ona neztrácela víru, vše trpělivě snášela a byla na něho milá. Když šla do církve – do shromáždění věřících lidí, on se sebral a šel do hospody.

Tak se stalo, že jednou, když byl její muž v hospodě s dalšími opilci, vznikla mezi nimi řeč o křesťanství. A jeden z těch starých pijanů, který tam seděl, řekl:

„Křesťané? Taková věc už neexistuje! Ti všichni jsou jen pokrytci a na křesťany si jen hrají. Jak vidíš, někteří i kouří, pijí, a dělají vše, co my. Tak o co jsou lepší?“

Manžel oné ženy povstal a řekl: „Moment, já jednoho opravdového křesťana znám.“

Ptali se: „A kdo to je?“

Řekl: „Moje manželka.“

Jiný řekl: „Pokud se má dobře. Ale kdyby se ocitla v úzkých……?“

Odpověděl: „Ne, ona je stále křesťankou, mohu vám to dokázat.“

A navrhnul, aby šli k nim domů, chovali se, jako že jsou opilí na „mol,“ a pak, že uvidí. Tak šli. Zaklepali na dveře a vešli vrávorajíc dovnitř. Pak se tam různě motali. Paní je přivítala jako své nejlepší hosty a vyzvala je, aby se posadili za stůl. Řekla jim: „Mohu vám něco připravit k jídlu?“ Řekli: „Dali bychom si vejce se šunkou.“ (Manžel věděl, že toto doma mají). Ona bez řečí odešla, jídlo připravila a přinesla jim jej ke stolu. Když před ně rozprostřela talíře s jídlem, manžel svůj popadl, hodil ho na zem a začal křičet: „Ty dobře víš, že takto udělaná vejce nemám rád. „Pojďme pryč.“ Zavelel chlapům. Pak vyšli před dům a tam se posadili na lavičku, která stála před domem. Žena vyšla ven a omlouvala se: „Miláčku promiň, připravím Ti něco jiného.“ Ale on nadále křičel, že dobře věděla, že to takto rád nemá a že už nechce nic. Žena tedy odešla do domu. Slyšeli, jak tam polohlasně vzlyká. Ale po jednou vzlykot utichnul a ona si začala zpívat jednu křesťanskou píseň:

Zda-li Ježíš nesl kříž sám,

a zproštěn byl ho svět?

Přece kříž je každému dán,

i pro mne, i když pln běd.

Ten posvěcený kříž chci nést,

než smrt mne osvobodí,

chci Pánem se nechat vést,

jen ať On mne stále vodí.

Všichni se na sebe podívali a jeden z nich řekl: “Ona je opravdu křesťankou, ona je!“

 Láskyplné chování ženy tak silně na všechny zapůsobilo a cítili se tak zle a provinile, že poznali, jak jsou špatní, zlí a ztracení. Její modlitby – obyčejné, ale upřímné ženy, došly k vyslyšení. Dosavadní život se jejímu manželovi, který žil prostopášně, tak zprotivil, že začal napravovat své chování, svoji ženu za vše upřímně odprosil, obrátil se k Bohu, činil pokání a přijmul Ježíše Krista do svého srdce. A tak též i jeho kamarádi byli tou láskou a příkladným životem té ženy tak přemoženi, že i z nich se stali noví lidé – upřímní křesťané.

V Bibli v  1. ep. sv. Petra 1. 7 je napsané: „ Aby zkušení víry vaší, kteráž jest mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále, a ke cti i k slávě při zjevení Ježíše Krista.“