Všechno nebude jako dřív

Množí se nám stížnosti, že budoucnost nebude taková, jakou nám slibovali v televizi. Green Deal, EUkrajina, Grónsko, Čína ... Co s tím ? V zásadě jsou 2 až 3 možnosti : Přiznat si omyl, přestat věřit televizi. Nebo změnit stranu.

Skutečnost bývá složitější než titulky a poutací fotky. Povaha reality už je taková. Podrobné rozbory situace jsou nevděčné a co je zadarmo za nic nestojí, takže k věci :

Nejvyšší hodnota reality čili pravdy tkví v tom, že ta se nemění. Co se mění, je móda, reklama, propaganda – čili politická manipulace, která ohýbá realitu podle potřeb aktuální mocenské kliky.

A jsme u toho.

Celá poválečná evropská politika se odehrávala pod vedením (nebo podvedením, ha ha ?) agendy americké Demokratické strany.

Co to je poválečná ? Nic složitého : De facto proběhla v Evropě 20.století jedna válka na pokračování, rozložená do dvou etap: 1914-1918 a 1939-1945. Amerika se začala do evropských záležitostí míchat za demokratického prezidenta W. Wilsona (prezidentem 1913-1921) a definitivně ovládla západní Evropu za demokrata F.D. Roosevelta (prezidentem 1933-1945).

Komu a čemu americké angažmá v Evropě prospělo vynecháme a podíváme se rovnou na to, proč je v politice výhodnější nevázat se v módními „hodnotami.“

Jednoduše řečeno, američtí Demokrati nebyli vždycky tou stranou „pokroku“ a lidských práv, od které opisují agendu evropští socialisté všech barev.

Američtí Demokrati od svého vzniku (1828) byli konzervativní stranou Jihu. Byli to Republikáni ze severu (1854), kdo v občanské válce Unie proti Konfederaci (1861-1865) prosazovali osvobození černých otroků. Desítky let po válce Severu proti Jihu černoši volili Republikány, bílí Jižani volili Demokraty. Novou svobodu do roku 1877 zajišťovala černochům na Jihu federální armáda, zatímco v noci si Demokrati si svoje lokální pořádky prosazovali silou Ku Klux Klanu.

Jak průmyslový, republikánský Sever po občanské válce bohatnul a zemědělský Jih zaostával, Republikáni prosazovali tržní zájmy velkoprůmyslu. Obrat nastal s podloudným založením FED na vánoce 1913, kdy moc v USA definitivně přešla do rukou finančníků (první Wilsonovo období).

Demokrat Wilson (ještě ve své době neskrývaný rasista Odkaz) zaštítil nerozborný svazek federální moci se zájmy bankovního kartelu, aby ve druhém prezidentském období – zvolen jako proklamovaný nonintervencionista – „vyhrál“ USA válku v Evropě.

Zatímco FED, který byl oficiálně zřízen jako národní pojistka proti velkým hospodářským krizím, ve skutečnosti dovedl zemi k největšímu ekonomickému krachu v dějinách (1929), demokrat F. D. Roosevelt řešil FEDem orchestrovanou katastrofu angažováním velkých federálních zásahů do ekonomiky a posléze opět, nehledě na předvolební sliby, angažmá na evropských bojištích. F.D. Roosevelt a jeho viceprezident a nástupce H. Truman úspěšně dokončili americkou kolonizaci Evropy.

Byl to americký vojevůdce, Republikán D. Eisenhower (prezident 1953-1961), kdo varoval před vládou vojensko-průmyslového imperialismu. J.F.K. by mohl vyprávět, ale nepoví.

Proměnu Demokratů ze separatistické, rasistické, konzervativní, neintervencionistické strany do strany Velkého státu dokonala administrativa L.B. Johnsona (prezident 1963-1969) s jeho socializujícím projektem „Great Society“ – masivních federálních výdajů pod záminkou „vyléčení chudoby“, které v důsledku vedly k rozkladu společnosti nebývalých rozměrů (inflace, kriminalita, drogy, nezaměstnanost, rozpad rodin).

Republikán R. Nixon (1969-1974) byl nucen reagovat drastickými opatřeními, ale víme, jak dopadl. Odkaz

Krize americké ekonomiky vrcholila rekordní inflací pod dohledem apoštola vývozu lidských práv J. Cartera (1977-1981).

Ano, korupce chudých sociálními dávkami, ohlupování mas bezvýznamnými a nesplnitelnými sliby a privilegování menšin nesmyslnými nároky zajistila Demokratům hlasy barevného obyvatelstva a věrnou lásku evropských místodržitelů a koloniálních úředníků.

Leč, všeho do času.

Demokratický model velkého, předluženého, ideologického státu v permanentní zahraniční válce (Vietnam, Afgánistán, Irák, Ukrajina atd.) a věčným bojem proti vnitřnímu nepříteli – střední třídě, dojel do konce.

V našich malých poměrech vidíme parelelu amerických Demokratů od Wilsona k Bidenovi jako pod lupou na vývoji české ODS od Klause přes Topolánka k Fialovi, s jeho paličským projevem antiEU z roku 2014, až po sebevraždu dokonanou sEUrvilitou jeho vlády.

Příběh amerických Demokratů ukazuje, že změna dogmatu je možná.

Ale před realitou nikdo neuteče.