V kouli

Problém, když se v Barmě se padělá pivo a ve švýcarském údolí se uvnitř obří kamenné koule točí p.... Ukázka z románu Bad Design. Letní čtení ...  

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, poblíž Churu

V kouli

Počasí je zase zimní, trochu do mlhy sněží.

Dnes si zatrhneme hned několik spojů do Bruselu.

Ondřej marně volal. „Náš člověk ještě nedorazil. Máme čas. Uděláme si vejlet. Co ty na to?“

Sněží. Odjeli jsme po regionální trati k Churu.

Nemám žádnou náladu.

Ondřej jde napřed závějí.

Odemknul branku v plotě s cedulí PRIVAT a prošli jsme krátkým tunelem ve svahu.

A za příkopem do kopce. Cestou Ondřej telefonuje. Nic. Mlčíme. Blíží se hukot bystřiny.

„Tak – co jí říkáš?“

Sevřená v těsné soutěsce, kolébá se na vodě v burácení proudu ohromná žulová koule.

„To je ona“, vzdychnul. „Můj macek. Pojďme dovnitř.“

Vstoupili jsme jako červi vývrtkou do obřího kamenného plodu. Vevnitř je studené mokro a tma.

Čerstvý sliz.

„Na to prostě nejsou euronormy! V Unii vůbec bych nedostal stavební povolení. Tady to máme … na ideálním místě. V klidu. V pohodě. Ve Švajcu. Kvalitní kámen, silnej, trvalej přívod vody.

A nikdo sem nelze.“

„A to už je – to - hotový?“

„Ne. Ještě ne. Ještě vrtáme. Bude to větší. Kaverna pro stovky lidí.“

„A k čemu ...? Proč? “

„Jak … k čemu? Viděls někdy tak velkou kamennou  kouli plavat na vodě?“

„Je to impozantní těleso... No a co - co s tím budeš dělat?“, jsem na rozpacích. Trochu se to s námi houpe. Klouže to m slizu. Ty, vole, to je drahej špás.

Jak jdeme dál, mám dojem, jakoby před námi zhasínala světla. Přitom pořád kráčíme tmou.

„Je to unikát! Můj erbovní klenot, chápeš? Symbol firmy!

Zatím jsem vozil jako prezenty ty malý plovací koule z Indie, z Číny. Takový kraviny. Pozornost, dárek, logo, předmět. Docela se to chytlo. Levnější jsou teda ty čínský nerez koule v kouli.

O tomhle nikdo neví. Vem si, že jsme ve středu Evropy. Vstupem do středu týhle koule se ocitneš vlastně ve středu svýho malýho světa. Není to zvláštní pocit? Budu sem vozit delegace z Curychu, ze Stuttgartu, z Milána … Na kongresy.

Bude to super, perfektní, jedinečnej hotel. To nikde neni, chápeš?“

„Vypadá to tu jako v dole.“

V jádře se naše kroky najednou rozlehly mohutným tónem.

Prohlížíme prostoru kužely světel.

Po stěně se šinou slimáci.

Největší se nachází uprostřed, visí.

Ukřižovaný.

Všude najdeš nějaký kříž, pravil svatý Tomáš Kempenský.

Co je to za čuráka?

„Co si to dovoluješ?!? Slez, šmejde! “

Viselec křičí: „Kristus objímá celý svět! Kristus letí! Kristus vstal z mrtvých, Kristus je pták Fénix! Pán vstal z mrtvých! Přikovejte tělo, farizeové! Přitlučte mu údy, znehybněte Krista! Ó malověrní! Kristus byl ukřižován! A vztyčil se jeho Pán! Ó! Můj Pán, v celé své slávě! Ó! Pro větší slávu boží! Přijď, Ó, Máří Magadaléno! Kristus není anděl! Kristus není zkurvený eunuch! Přijďte ke svatému příjmání!

Přijď Marto ke svatému příjmání! Nezapomeňte přijít ve trojici s Veronikou! Přijďte všeckny! Přijďte k neposkvrněnému početí! Přijměte Semeno Páně!“

Vzpíná se jako kůň.

Na dno koule z těla nainstalovaného chlápka pleskají slimáci.

S rujným řevem přibíhá ze tmy nahá postava a naráží na jeho kolík bibli!

Nezlomil se. Starý i Nový Zákon je skrz.

Mučedník se ve vzduchu neudržel a řve a  padá.

Skučí na zemi. „Pane! Árhhhh! - proč … proč … proč jsi mě … opustil?“

Ondřej chytil narážečku dřív, než se stačila zakousnout do zbytku Sv. Údu

a táhne jí za vlasy ven, ta vříská!, „Bude konec světa!“

Ondřej nakopl kameru.

„Kurva! Tady se točí porno! Coje to za svinnstvo? Kdo vás sem pustil?“

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov, noc

Vize ve Spilce

„Pivo je dneska v módě. Zvlášť mezi mládeží, která chce bejt in!

Dělníci z těch novejch fabrik po skalách maj dneska normální starosti a zájmy, jako každej ďelňas na světě. Vstávat do práce, v práci makat, po práci posedět s kamarády - doma manželka, děti, pes …

Skouknou telku a spát, a k tomu patří dobrý pivko. Řekneš detail. No, nemůže bejt všechno hned, kulturní návyky se získávaj právě po drobnejch krůčcích.

Já mám ale vizi!

Chci prorazit na čínskej trh. Sice už se tam chytli Belgičani, jenže já jim chci vypálit rybník. Já je chci převálcovat. Mám pro ně pivní specialitu.

Kozlíku! Hamstl, prosím!

Hele. Sleduj. Vypadá to jako Amstel – chutná to … uznej - líp než Amstel - a není to Amstel! To umim. A já, já jim to vrátim!

Poslouchej: Budu přes Čínu exportovat do Belgie!

Než na to přijdou, leží mi u nohou kus Číny! …

A co chceš ty, ptám se znova, mladíku? Musíš mít nějakou vizi !?

Rozhodni se. Jdi za ní! Ty máš vyhráno, to ti povídám! Chytils Hada!“

Zmohla mě malátnost. Pivo … Jedno. Dvě. Tři.

Lumpino mi vykládá, jak pro něj budu vozit s tirákem do Číny pivo.

Jsem pro něj důvěryhodná osoba. Krajan.

Jo, proč ne. Nikdy jsem nic nedělal za peníze. Dá se říct, že jsem nikdy nepracoval. Jednou to přijít muselo. Život je utrpení. Získám třeba po drobných krůčcích ostruhy.

Nad Prahou tančily hvězdičky, carára, nad řekou měsíc se smál …!

Jsem pěkně vysoko nad Prahou! Aspoň 2000 metrů, volové.

Hvězdičky tančí, je to tak. Dělníci hrajou automaty, jedou v koutě formuli 1.

Človíčci z Kvítečkova! Aziati samá šlacha. Bývalí obráběči máku se po celodenní dřině v padělatelských dílnách učí pít falešné pivo. Cheers! Domorodci předstírají tanec.

Zpívaj si karaoke na nelegálně reprodukované melodie. Podezřelé světlo svíček. Hvězdičky…tančí. Smyslné, vražedné obětí bývalých chudých příbuzných. Dříve pasačky z hor; dnes večer… silikonové sexbombičky. Cool malenky neurčitého věku. Děvčátka radostně tráví víkend po pracovním týdnu v thajskym bordelu.

Víkend ve falešném bezpečí hor. Bývalý domov. Ztracený ráj.

Tady je vidět, co se bude letos v létě nosit v Evropě.

Staří mladí človíčkové. Zapíjej hrsti tajemných barevných falešných pilulí doktora Pilulkina. Něco jako na náladu. Nějaká skoro antibiotika, taky něco jako proti AIDS.

Yaba! Jsou mi dost povědomí. Je to stejný jako doma. Nad Prahou.

Co jsou všichni zač? Ještě jsem si nevzpomněl, odkud se známe s Lumpinem.

Že by Jan Křtitel?

Jdu spát, kam mi Lumpino řekne.

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, poblíž Churu

Nad vodou

Nazí pornoherci úpí ve větru nad bouří ledové vody, „Föhn ichts, Föhnichts!“ Zní to jako Fénix, chápu, že je jim pěkná zima. Fén vál včera. „´s kommt der Lätzte Tag!“

„3 měsíce mi nepřišel na konto ani halíř a tady se točí porno!,“ křičí Egmont na viníka do telefonu.

Kde je nějakej nájem, co? Takhle ne, takhle ne. Tos přehnal. Ztrácíš mou důvěru, kreténe! Já nemám čas pořád kontrolovat, co mi kdo dělá za zády! Já spoléhám, že buď děláš stavební dozor nebo pronajímáš prostory na konání příležitostných akcí! A ty tady necháš prznit unikátní věc takovou sračkou! “

Slyším: „… jsem na sjezdovce, promiň. …Co? …řekli mi, … hele,  říkal jsem ti přece …, nějaká chiliastická sekta… Nic víc. Křesťani, nic víc… neziskovka. Tak maj po prdeli ? ... Copak to chtěj prodávat? …Hele, to nebude na kšeft, to nepřichází v úvahu … jak to vůbec vypadá? Porno? Nejdřív se na to podívej …skoukni to ... to budou takový nějaký obřady …“

„Zamykám to a šlus. Řek sem. Domluveno. Bez Didiera na to ani nešáhnu.“

Ondřej potichu zuří dál. Zatíná pěsti, zkousnul rty, bledne. Zamykáme všechny dveře a poklopy.

Fénix vyhrožuje že skočí!

„Tak skoč, šmejde!“, syčí Ondřej česky. Fénix pravděpodobně i rozumí, to se dá pochopit. Chápu, že nemá odvahu. Taková zima! Společnice hystericky kvílí.

„Se to sere … kurva…. Prosim?“

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov, ráno

Sen v bývalé Barmě

Zdálo se mi, že jsem rádža. Krátce před svatbou pomřelo celé služebnictvo i příbuzenstvo. Smrt se projevovala tak, že všichni vypadali jako já.

Dokud leželi tváří k zemi, měli žlutou barvu, jako když jsem měl tu nejžlutější žloutenku. Příbuzní kvíleli, pořád tomu nechtěli uvěřit, chtěli abych něco dělal.

Jak jsem je dal otočit, abych se viděl po smrti, začali hnít a černat.

Tak tohle jsem já a tohle taky já! No po smrti - není divu. To je normální.

Ale tak škaredé!

Nechal jsem rychle dovézt zbývající živou populaci rádžastánu do paláce, aby svatba proběhla s publikem, jak se podle tradice patří.

Jenže venkovani. Prvně v lepším domě - všechno se ta nemehla musela učit, nezvládali ceremonie, nedokázali se v paláci vůbec orientovat. Chovali se jako dobytek. Byly to sice moji vrstevníci, ale do jednoho narození až po žlutym dešti Agent Orange. (Takoví samorosti: neměli oči, uši, nosy, třeba neměli pusu, nebo jen jedno slepý voko naruby, všeljak spečený do sebe, srostlý prsty – pokud je měli, bez nohou… Samé zrůdy. Moje štěstí, že jsem se nenarodil na venkově. Narodil jsem se v suchu, pod střechou.)

Musel jsem povolat Pokemóny. Vydal jsem rozkazy. Byl to masakr!

Nechal jsem palác na noc zamknout a dezinfikovat.

V předvečer obřadu dorazili do paláce na ostrově nejbližší přátelé z Prahy a kalili jsme jako za starých časů. Obsluhovali nás Číňani. Samá poklona, etiketa, jak má bejt. Byl jsem spokojenej. Byli hrozně vděční za tu poctu.

Agent Karel se tvářil ponuře a vůbec se nebavil. Dělá si starosti, „jak tuhle aféru vysvětlíme světové veřejnosti?“

Smál jsem se, že on je „agent Modřín!“

Všichni se smáli,: „Kde je nevěsta? Ví už princezna, že jsi impotent?“

(Nevěstu nebudu jako rádža před svatbou ukazovat lůze. Je to politikum.)

Hráli jsme s nevěstou šachy. Měla závoj, a já byl tak rozechvělý; tak nervózní; s každým tahem počítám:

Kolik Číňanů budeme potřebovat k slušnému životu?

Služebnictvo, těžba, zpracování, výroba, zemědělství, potravinářství, doprava, administrativa, armáda … Plus všech těch Číňanů, co zabezpečej tenhle aparát.

To číslo je …

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Koule v rokli, poblíž Churu

Telefon

Podal mi telefon: „Tvoje. Někdo tě shání. Nevim, kdo to je.“

Volá Jiří: „Víš kde je Ráchel?“

„Kde by měla bejt? Nevim. Proč?“

„Zmizela do Afgánistánu. Já jí nechápu. Chce s tebou mluvit její matka …“

„Se mnou? Vždyť ji vůbec neznám!“

„Ale znáš. Zbourals jí byt…“

„To byla - je matka Ráchel?“

„Dala mi tohle číslo. Kde seš?“

„Ve Švýcarsku.“

„To seš dobrej … hele Ráchel prej z tý Keni vyhostili. Prej za ilegální obchod se zbraněma. Ona se snad úplně pomátla! Kráva! Matka tohle neví, aspoň myslim. Tak jí to neřikej!“

„Proč bych měl, vždyť…“

„Hele, její matka je blázen. Volá každýmu, koho má v seznamu. Tak bacha.“

„Proč?“

„Chce Ráchel zpátky. Měla by holčička, mimochodem, začít zimní semestr. To hádám asi nezačne. Víš jak to má se školou. Nevim co chce.“

(Je to na pováženou. Ráchelina matka Jirku odmítala jako nápadníka akceptovat. Dráždil ji i Ráchel barvitými historkami ze svého dětství v sibiřském sirotčinci ve městě ŠČ 2756, ukrytém v jednom z tisíců ruských „zakázaných“ gorodků, kde se vyráběly třeba atomové bomby a podobně. Na mapě dřív taková města nebyla, a dneska, kdo ví. U Ráchel doma se Rus rovná okupant, Rusy nemůže ani cítit a pro Jirkova ruská dobrodružství nemá nejmenší pochopení. Ráchelina matka, (podle něj) Jiřího nasupeně označuje za hochštaplera. Matka Ráchel Jiřího matku dobře zná. Jiří tvrdí, že jeho matka je adoptivní.)

Volá matka: „ …tak Ráchel je v Afgánistánu! Prý jste jí potkal! Proč jste mi to neřekl? To je příšerné! Dejte mi vašeho nadřízeného! …“

Předám.

„…Představte si, co se stalo! Moje dcera Ráchel je někde v Afgánistánu! Haló! Jste tam, pane Ondro?“
„Prosím? Asi jste si spletla … číslo … Jsem ve Švýcarsku. Ale … fakt je, že … teď jsem na vás myslel. Jak vám mohu pomoci?“

„ …ženy tam nesmějí pracovat … nesmějí samy ven … nesmějí se vzdělávat!

Co si tam, proboha, husa pitomá, co si tam počne? Co mám dělat? Poraďte mi co mám teď dělat? Neznáte tam někoho? … Lehni! Co vám to tam kvílí?“

„Haf!“, něco tam štěká.

„Já…ale … přiznám se, že jste mě trochu zaskočila…“

„Sedím v koupelně! Je skvělá, pefektní práce! Když jste u mě o vánocích bourali, (přestavovali, přesněji), tak byla Ráchel v Praze … a ani se neukázala!

To by nikdy neudělala! O vánocích! To nedokážu pochopit!“

„To je divné. Nerozumím, jak…“

„… Bosna je aspoň v Evropě! A v Súdánu žijí křesťané, ale tam? Vždyť jí tam zabijí! … Pořád chce zachraňovat svět. … Určitě jste ji viděl? Byla v televizi…“

Přerušeno.

„Proč mi tohleto volá? Jako bych za to moh!“, diví se Ondřej.

„Kdyby byla tak aktivní v propagaci svýho novýho bydlení.“

„Nevim…já jí neznám… Ani by mě nenapadlo, že by taková megera mohla mít dceru? Docela pěknou holku. “

Volá zase Jiří:

„Prosím tě, promiň … no ona volá všem. Shání po mě čísla na další lidi.

Tak co, práce, dobrý?…“

k dostání v regálech lepších knihkupectví a libovolně na netu (viz Divus.cz nebo kosmas.cz  ... atd. Předchozí ukázky a recenze na Bad Design zde:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200656/Pil-Zen-Budhizmus.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200522/Muslimsky-raj-peklo-v-Barme.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200224/Picasso-masakr.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198940/Pred-cechem-neutecech.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198777/Rachel-na-toulkach-s-ceskym-kravatakem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198635/Rachel-pristala.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198497/Nejpevnejsi-vlasy-sveta.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/194519/Mezi-zkumavkami-a-krematoriem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191334/Evangelium-smrti.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191170/Agenti-a-tatrmani.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191026/Turnaj-hvezd.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188473/Vzpominky-humanitarni-pracovnice-3.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188468/V-hlavnim-stanu-europedofilie.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188442/Za-casu-slintavky-a-kulhavky.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/185583/Vzpominka-humanitarni-pracovnice-2.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/184829/Vzpominka-humanitarni-pracovnice.html

recenze:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html