Dvouhlavý Turek

Nepříjemná šlamastyka o tom, kterak nervózní pan prezident fandí nezletilým voličům, a nevděční mladí voliči volí Moturky, budí ve společnosti zbytečné různice. Pojďme si, milé děti, raději zahrát člověče nezlob se nebo karty !

Přetížené zásilkové služby sice nestihly dodat očekávaný hit loňských vánoc z čínských tiskáren pod opelichaný stromeček, ale nevadí. Už je tady. Výtěžek z dražby neprodaných balení poputuje na vybudování dlouho odkládaného Památníku veteránů ohrožené demokracie Pitharteum.

O co jde ?

Děti moc nechápou vyprávění moudrých starců o minulém režimu, který skončil před 36 lety. Vžít se v dnešním blahobytu do časů, kdy nebyly mobily, internet, banány, toaletní papír, svoboda, demokracie – no nebylo prostě nic – jenom zima, hlad, špína a v televizi dva programy s majorem Zemanem, Menšíkem, Bohdalkou, Kemrem a Sovákem – to prostě nejde.

Zábavnou formou se nyní děti mají možnost seznámit s tím, jak to tenkrát bylo a pochopit, jak se nám povedlo vstoupit do naší šťastné současnosti.

Tak pojďme na to.

Zahrajeme si karty. Hra se jmenuje Tenkrát v Tuzexu. Máme dvouhlavé karty, kde můžeme vidět na jedné půlce obrázky trpících disidentů a druhá půlka jsou tehdejší papaláši a vysmátá esa šoubyznysu. A taky pár zvláštních karet, které mají tu moc hru obrátit naruby, potutelní estébáci a tajemní veksláci. Zápletka tkví v tom, že některé karty mají stejnou hlavu dole i nahoře, mění se jenom svetr a sako s kravatou. Jiné mají kupodivu různé hlavy. A dokonce i barvy.

Jak je to možné ?

To máte tak: Začínáme hrát v šedých osmdesátkách. Papaláši a prominenti hrají a disidenti stojí. Nuda. Trumfy ve hře jsou obrázky veksláků, které dokážou přihrát do ruky pěkných pár bonů, takových líbivých kartiček s obrázky hvězd a hvězdiček.

Kdo by nechtěl mít v rukávě Karla Gotta nebo celý orchestr Ladislava Štaidla ?

Každý chce na chvíli zapomenout na ponurou realitu a aspoň občas kouknout, co je nového v Tuzexu. Disidenti mají bony, ale potřebují spoluhráče z řad StB, aby si taky něco užili. Estébáci jsou taky lidi a doma mají manželky, hladové krky a neuspokojivou životní úroveň. Všechno je o ceně, to se i příslušník ustrne.

Hraje se, hraje, hraje ... Dokud nepadne karta Gorbačov.

Najednou se do hry začnou zapojovat disidenti bez zelené karty z Bartolomějské. Karta veksláků se otáčí. A pak to začne lítat. Objeví Joker, Mrtvý student Šmíd !

Co bylo dole, je najednou nahoře.

Je dobré mít v pravou chvíli kartu Čalfa, Kocáb, Horáček, Pánek ! Husák už si neškrtne. A kdo má Václava Havla ?

Vyhrál !

Začíná nová hra. Někteří hrají dál, některé karty jsou bezcenné, červení stojí. Veksláci jsou ale vpohodě. Ve hře je pořád řada známých tváří.

A koho to nevidíme ? Kde se tu vzal Dubček ?

Zatímco náš pan president Pavel otočením svléká uniformu a nastupuje v obleku na Hrad, takový Saša Dubček, lidská tvář Pražského jara 1968, nastavuje druhou tvář a vrací se z Ankary ... Odkaz

Jako Turek !

Samozřejmě ! Když může zelená guma hrát prezidenta, proč by nemohl rudý kašpárek hrát Turka ? Tohle není žádný nemravný svlékací pokr, ale oddychová, trochu dobrodružná, zábavná karetní hra, kde je všechno jenom jako, ale tak docela normálně, jako ze života. Míchá se, líže se, vynáší, donáší, blafuje a trumfuje. Většina prohraje, ale vždycky někdo vyhraje. Jenom ta Bohdalka je věčná a Marcela Augustová pořád stejná.

Milé děti, politika je jenom hra.

Příjemnou zábavu !