Věštkyně

Anastasia Kočetova je ukrajinská zpěvačka. Narodila se 13. dubna 1989 v Červonohradu (těsně u západní hranice Ukrajiny). Od mala se věnovala zpěvu v dětském studiu. Vystudovala tlumočnictví (anglický jazyk) na fakultě ve Lvově.

Nasti Kočetové se její jméno asi nelíbí (Kohoutva), proto zpívá pod jménem Erika a novější i MamaRika.

Věštice mi věštila,

rukou po ruce chodila.

Přestože jsem mlčela,

všechno mi řekla.

Že dvěma lásku jsem slíbila,

že dvěma lásku jsem slíbila.

K srdci něžně přivinula,

vybrat jsem si nevěděla.

Možná se stane něco špatného,

mé srdce se láme na dvě části.

Je to osud, není to osud,

já jsem jedna, oni dva.

Bylo by randění, byla by láska,

nepřišlo by srdci, teď si vybírat.

Dvě lásky, dva smutky,

ty věštkyně jen řekni.

S kým mám svůj život spojit

a komu říct ne.

S kým se mám navždy rozloučit,

s kým zůstat navěky.

Podívej na mou ruku a bez švindlu,

ukaž cestu ke štěstí.



Nasťa se s mikrofonem v ruce už narodila. Vyhrála také dětskou soutěž „Červona ruta“

.

_____

Jeřáby

Na ptácích je něco tajemného. Třeba takové vrány. Nemám je vůbec rád. Když vidím na poli hejno vran, nebo přecházím vedle stromů obsypaných těmito černými ptáky, mívám vždy smíšené pocity. V některých obdobích jsou vrány mým nedobrovolným budíčkem.

Na louce pod balkonem jich bývají desítky a možná i stovky, občas přiletí nějaká odvážnější na balkon. Kamarád Drago jednou kdesi uvedl, že vrány mají kolena otočená směrem dozadu. Po delší době si prý uvědomil, že to vlastně mají takhle všichni ptáci.

Uvidět vránu, zejména ráno, když se člověk vydá na cestu nebo během cesty, bylo u Starých Řeků špatným znamením. Ti pověrčivější se i domů vrátili.

Ale dalo se to v případě potřeby i překvalifikovat. Pokud vrána přiletěla zprava, nebo byla viděna na pravé straně, znamení to bylo dobré. A dalo se ještě neutralizovat odplytím (již tehdy) nebo hozením kamene do vrány.

Špatně bylo, i když někde nahoře zakrákala a Starý Řek se lekl. Kdysi dávno jsem četl pohádku Pavla Dobšinského „O třech zhavraněných bratrech“, ale moc jsem tehdy ještě nevěřil, že je něco takového možné. Ale prý téměř celá Asie reinkarnaci bere jako realitu.

Objektem převtělování jsou často i ptáci. Zejména stěhovaví. Já to chápu, člověk prožije celý život ve své rodné vesničce, těží ho různé vztahy a závazky, tak alespoň po smrti by chtěl být volný, jako pták. Např. jako hrdý, krásný, vznešený… jeřáb.

Autor textu písně Jeřáby Rasul Gamzatovič Gamzatov byl plodný i jako aforista. Postřehy vycházely většinou z jeho vlastního života a byly svého času známé v celé zemi. Např. v době perestrojky a boje proti alkoholismu se konal v Moskvě sjezd spisovatelů. Jeho kolega z Moskvy Naum Grebnev ho upozorňoval, že si tentokrát nesmí s sebou přinést žádný domácí alkohol, jak to měl Rasul Gamzatov vždy ve zvyku (hrozily za to sankce). Rasul Gamzatov to pohotově komentoval slovy: „Tak si alkohol přinesu v sobě“.

Začátkem 90. let, kdy i ve výrazně Avarském Dagestánu, odkud Gamzatov pocházel, vrcholily separatistické tendence, řekl: „Dagestán se nikdy dobrovolně nestal součástí Ruska, je tedy logické, že dobrovolně Rusko ani neopustí“.

Gamzatovovi kromě básnických sbírek vyšla v češtině v 80. letech kniha „Můj Dagestán“. Je to jakási umělecká encyklopedie Dagestánu, vycházející z lidové a historické moudrosti. Rasul se stále opře o nějaké přísloví či pořekadlo a pak ho rozebírá.

Když Bůh létal nad Zemí a přiděloval národům jazyky, byl již unaven. Nacházel se právě severně od Kavkazu. Vzal tedy pytel s jazyky, a ten zbytek, co mu tam zůstal, rozsypal nad Dagestánem. Bylo jich asi čtyřicet (je to napsáno v té knize).

A tak se dodnes často nedomluví ani obyvatelé sousedních vesnic či přesněji aulů (vyučování na základních školách v Dagestánu probíhá ve 32 jazycích).

Ve městě máme i jednu Dagestánku, Nogajku. Muslimka, ale k alkoholu má přibližně takový vztah jako Rasul Gamzatov. To je také důkaz, že i někteří muslimové, již berou svou víru zcela „civilizovaně“.

(příspěvek o písničce Jeřáby jsme psali spolu s kamarádem Drahoslavem Mikem, rovným dílem)

Svitlana Loboda je ukrajinská zpěvačka a moderátorka. Kdysi členka populární ukrajinské skupiny VIA Gra. Reprezentovala Ukrajinu na Eurovision Song Contest 2009 v Moskvě. Její podání písně Jeřáby člověka až zamrazí.

Svitlana Loboda – Jeřáby

Na vojáky z krvavých těch polí

myslím tiše, v podzim laskavý.

Nezemřeli smrtí, která bolí

mění se na bílé jeřáby.

Až doteď z těch minulých časů

vždy, když letí, slyším tiché hlasy.

To mé srdce cítí trpkou krásu

následuje jejich dlouhé trasy.

Letí, letí oblohou klín stálý,

letí v šeru končícího dne.

Nechám teď šik, ať si letí v dáli

je v něm jedno místo i pro mne.

Nastane den a v jeřábím hejnu

budu letět v širé modré nebe.

Jako pták pak taky tiše řeknu,

pozdravím snad možná právě tebe.

Na vojáky z krvavých těch polí

myslím tiše, v podzim laskavý.

Nezemřeli smrtí která bolí

mění se na bílé jeřáby.

.

_____

Znamení

Zpěvačka Natalja Iľinična Čistjakova Ionovova zvaná Glukóza – naroďila se (1986) ve městě Syzraň (Autozavódskij rajón na Povolží u měst Toľjatti a Samara). Věnovala se šachu i baletu. Vystudovala univerzitu. Oba rodiče jsou programátoři. Ve své vile chová, kromě dcerky a manžela i dva dobrmany.

Mám podezření, že zpěvačku při natáčení klipu k písni „High Sign“ v některých scénách, pravděpodobně nahradila kaskadérka.

„High Sign“ (hudba: Gunter Graff, slova: Eva Stein)

.

._____

„Sme na ceste zlej“

Anna Veselovská (1995) pochází z velké a výstavní vesnice Pusté Úľany u města Senec. Když jí bylo 16 let, zúčastnila se soutěže Hlas Česko Slovenska. Skončila na pěkném druhém místě. Srdce a hlasy diváků si získala nejen svým zpěvem, ale také člověčinou. Vydala několik, téměř autorských, písničkářských alb. Skladba „Na ceste“ má už 15 let, ale pořád je pro naše Slovensko aktuální.

Anna Veselovská – Na cestě

.

Anna Veselovská – Něco o mně