Ničeho se nebojme, zůstaňme u svých přijímačů

Evropou cloumá strach z uprchlíků, mediální tlampače chrlí katastrofické scénáře, věříme příběhům o panně a netvoru, pseudoprorokové vylézají z děr. Zdá se, že povrch světa se rozpadá, v jádru země se zase nic závratného neděje.

Na delší tratě se převážně dopravuji vlakem, zejména rychlíky, expresy nebo vlaky s přívlastkem -city.  Na cestě pozoruji z okna krajinu, která ubíhá a ubíhá. Pokud jedu někudy víckrát, mohu si všímat určitých změn. Vloni tu byla řepka, letos kukuřice. Ale nikdy se nedozvím, komu se řepka či kukuřice prodá, kdo ji sklidí, kdo ji propálí v autě nebo která svině sežere siláž z kukuřice. Míjím domy, do kterých se nikdy nedostanu a nedovedu říct, jakou mají v obývacím pokoji značku televize. Tak hluboko z vlaku nedohlédnu. Stejně to platí k vyjadřování se k aktuálním věcem – mnoho věci jako bychom viděli jen z rychlíku.

Na celou tu věc ohledně uprchlíků mám názor. Je to názor otevřený. Uprchlíci mně nevadí, rozhodně ne ti v ČR. Na jihu Evropy, budiž, je to problém. Ale v obou případech cizozemska i tuzemska celý problém není nic nového pod sluncem. Uprchlíci tu byli, jsou a budou. Teď máme hold kalamitu, která dříve či později pomine.

O víkendu (19. – 21. 6. 2015) media uveřejnila zprávu, že byli zadrženi první syrští a jiní uprchlíci v Břeclavi. Celý týden potom se rojí zprávy o dalších a dalších živlech. Jasně, už jsou tady! Zatlučte okna, nabíjejte na půdě ukryté brokovnice po dědovi. Problém tkví v tom, že týdny před tím zadržela cizinecká policie jistě nějaké uprchlíky, předminulý týden taky a tak dále. Jen o tom nebylo vytvořeno deset reportáží.

Pokud tu tedy imigranti budou, co asi tak udělají? Budou nás přesvědčovat, abychom se dali k islámu, přestali jíst vepřové maso a pít pivo? To nedokáže říct nikdo. Patrně se asi nic moc nestane. Budou tady a hotovo. Třeba si otevřou príma restauraci, třeba budou žít pod mostem. A když je budeme deportovat, stručně řečeno, vrátí se oknem.

A že budou protěžovat státní kasu? Jejda, naše penízky! To je další nesmysl. Těch pár korun oproti miliardovým únikům a neodůvodněným prémiím generálních ředitelů státních podniků je to vše plivnutí do moře, z kterého připlouvají na svých bárkách z jihu a východu světa. Zajímavé je, že jsou nám lhostejní zloději, podvodníci, násilníci, vychcánci, lenoši napříč rasami, národy, věkem, pohlavím, orientací a já nevím co ještě. Kdyby se odpůrci zaměřili raději na ty, kteří tu dělají bordel, kradou, ubližují, udělají líp. Budeme se tady čertit nad hrstkou utečenců, ale jsme neteční vůči zapáchajícímu muži v autobuse či tramvaji. Nevadí nám vandaly polámané stromy v alejích, je nám fuk prolomení limitů těžby hnědého uhlí, z čehož prostý člověk nebude mít nic, zničí se krajina a v severních Čechách lidi budou umírat na rakovinu díky polétavému prachu. Ve všech těch chvílích srdceryvného řvaní po národní hrdosti mám pocit, že mnoho z nás pláče na nesprávném hrobě.

Jo a ta Itálie, řecký ostrov Kos a Calais. Nebudu nikomu upírat, že tam není problém. Měl jsem možnost hovořit s několika lidmi, kteří mají aktuální zkušenosti. Otázka – jak velký je to problém? Kolik je opravdu tolik utečenců? Zvládají to tam místní policisté? Neměl se problém řešit mnohem dříve? Jak dlouho o přistěhovalcích víme? Není to tedy jedna otázka, jak vidíte, ale rovnou sada otázek. Můj pohled – „nachlazení“ se nepodchytilo včas a máme z toho pěknou rýmičku neboli chřipku.  Naštěstí při léčbě můžeme tuto „nemoc“ vyléčit a budeme fit. Vzpomínáte ještě, jaký byl humbuk, když hojně emigrovali Romové do Kanady a Spojeného království? Uplynulo několik let a po celé kauze neštěkne ani pes.

A že si za to mohou sami? Kdo? No ti utečenci! Oni mohou za to, že v jejich zemi řádí teroristické organizace a oni se bojí o holý život? Každý (druhý) z nás by se choval stejně, kdyby nám hrozila smrt třeba jen za to, že jsme se špatně modlili. A nezajímá mě, že utečenci mají iPhona a zlaté hodiny. Já naopak iPhona ani zlaté hodinky nemám a neutíkám ze své rodné země, protože jsem napsal třeba tento článek.  

Na sociálních sítích kolují fotografie, že přijímáme solidaritu s uprchlíky. Já se (zatím) s lístečkem do památníčku nefotografuji. Nebojím se nenávistných reakcí, ale nevidím do budoucnosti a nemůžu se tudíž pasovat do této role. Rezervovanou solidaritu s utečenci však mám tak či onak i bez fotky. Stejné mám i pochopení s protiuprchlickými aktivisty, kterých mi je upřímně líto, že díky zaujatosti způsobené klapkami na očích vidí jen kus celého problému. A abych byl spravedlivý, vyváženy a tak dále, se Syřany se líbat nebudu a nebudu je vítat jako Sověty v 45´, mně růžové brýle totiž nesluší. Na celou věc je potřeba se dívat celým spektrem všech barev, nikoliv je černobíle.