Život na „brzdy“ snad skončí

Rodiny vyrážely na víkend z bytu na hypotéku v autě na úvěr „zažívat zážitkové zážitky“, kutálet se v plastových koulích a jezdit na plechových bobových drahách. V pondělí potom otec nebo matka škemrali v zaměstnání stravenky. 

Česko vykazuje v souvislosti s nemocí COVID-19 celkem tři stovky mrtvých. Vzhledem k věku a dalším nemocem, kterými trpěli, většina z nich by zemřela i na komplikace spojené s běžnou chřipkou. Zatímní náklady na zastavení tuzemské ekonomiky se rovnají částce 300 miliard korun, což odpovídá nově plánovanému schodku státního rozpočtu na letošní rok. U tohoto čísla ale určitě nezůstane, protože na koronavirus se bude ještě několik let svádět všechno možné i nemožné. Ruce jsou nataženy, penězovody připraveny.

Nejde o nějakou lacinou kritiku. Opatření vlády na začátku března byla poplatná míře znalostí o koronaviru a vystrašenosti obyvatel. Dnes je třeba toto cvičení na skutečnou pandemii, katastrofu nebo válku co nejdříve ukončit a situaci vrátit do normálu. Nikoliv ovšem normalizovat v českém slova smyslu. Vyhánět z domu kuny tím, že zapálíme půdu je bláznivé a drahé. Při nocování pod širákem můžeme zemřít chladem, na zápal plic nebo zánět ledvin. A přesně tohle nám při rozvratu hospodářství a na něm závislém zdravotnictví reálně hrozí. 

Zkusme spíše zpytovat svědomí, jak jsme žili době předkoronavirové. Karanténa nám dala šanci ke zklidnění a přemýšlení o pomíjivosti všehomíra, zdraví, štěstí, bohatství, i svobody. V každém životě dochází k nenadálým zvratům. Najednou mohou být pryč sociální jistoty, plány na pořízení bydlení, koupi auta, dovolenou a koulí na krku se stávají dluhy. Vždy se ozývá, to jsme tedy nečekali. Stát, firmy i lidé žili takříkajíc „na brzdy“. S dluhy, bez zásob a rezervních peněz, doufajíc, že stále bude lépe a současné výdaje se uhradí z budoucích příjmů. Rodiny vyrážely na víkend z bytu na hypotéku v autě na úvěr „zažívat zážitkové zážitky“, kutálet se v plastových koulích a jezdit na plechových bobových drahách. V pondělí potom otec nebo matka škemrali v zaměstnání od obezřetnějších kolegů stravenky, aby se mohli naobědvat.  

Ke konci roku 2019 činil státní dluh 1,74 bilionu korun při letošních plánovaných výdajích 1,668 bilionu korun. Poměr těchto dvou čísel (95,8 procent), ukazuje, že stát funguje a rozdává služby skoro celý rok na „sekeru“. I my osobně si žijeme nad poměry. Velká část toho, co lidé vlastní, je pořízeno na dluh, a díky němu předbíháme ekonomickou realitu zhruba o 10 let. Vše drží pohromadě pouze naše naivní důvěra v nepodložené peníze. Jenže 1. března jsme si také mysleli, že vše je jisté a trajektorie růstu míří donekonečna. Stačilo mávnutí netopýřích křídel a svět byl na kolenou.

Dluh je hřích, střezme se ho. Stát místo trvale neudržitelného zadlužování ať přejde k vytváření stálého rozpočtového přebytku. K osobnímu zadlužování přistupujme jako k alkoholu a kouření. Společensky jej tak nějak tolerujme, ale potlačujme.        

Sledovat návrhy na cestu z dnešní krize, na prospěšnosti inflace, jak se Česko může (a musí) více zadlužit a že centrální banka má nakupovat „cenné“ papíry, jsou pro některé lidi, včetně autora vskutku mučivé. Opět se připravuje útěk před realitou. Již chápu, jaké zoufalství cítil Ignác Sommelweis, když se bezmocně díval, jak kolegové a studenti s rukama špinavýma z pitevny přichází z čirého ignorantství zabíjet rodičky. Dnes se zabíjí naše peníze i budoucnost. Centrální banka, přes formální nezávislost, se stala poskokem vlády a bude „léčit“ kdejaké zakašlání. Místo prozření se nemocná herka dluhového hospodářství bude ještě více bičovat a pohánět k rychlejšímu běhu ve snaze dohna to, co nám zdánlivě od začátku roku uteklo.  

Přitom je to tak zbytečné. Centrální banka spravuje rezervy ve výši 3,4 bilionu korun. Valnou část této ve světově unikátní sumy vytvořila z ničeho zfalšovala v době tzv. měnových intervencí od listopadu 2013 do dubna 2017. Škoda vznikla již v minulosti, netřeba vršit další chyby. Stačí centrální bance zákonem odebrat pár set miliard korun a použít je na sanování rozpočtového schodku.

(článek vyšel v MF Dnes 19. května 2020)