Zastavme Green Deal, dokud je čas

Projekt na snížení emisí oxidu uhličitého (CO2), v Evropě známý jako Green Deal, zasahuje čím dál negativněji do našich životů. Neexistuje proto důležitější úkol než jak jej při zachování demokracie a svobody zvrátit.

Green Deal (GD) představuje smrtelné bezpečnostní riziko, oslabuje státy Evropské unie i celý Západ takovým způsobem, že se přímo nabízí, aby se staly ekonomickou kořistí pro Spojené státy a Čínu nebo vojenskou kořistí pro Rusko, které proti nám vede „polohorkou“ válku. Nelze ale úspěšně bojovat na více frontách, nota bene, když celý GD je finančně nákladnější, než by byl přímý vojenský střet s Putinem. Západ se místo soustředění sil na porážku autoritářských režimů vysiluje stavěním bezúčelných, zbytečných a pro ekonomiku i společnost zničujících „klimatických pyramid“.

Technologie, na kterých má být založený GD, se nachází za horizontem současné reality, a to z pohledu technického vývoje, provozních nákladů, prostého fyzického rozšíření. Prostě z velké části neexistují. A to co existuje, tedy suroviny a technologie, je v moci našich nepřátel.

Ze strany ekologistů dochází v průběhu času k pružné změně argumentace. Dnes nově tvrdí, že občasné zdroje energie odkázané na přízeň počasí mají vyřešit naši závislost na autoritářských, nám nepřátelských režimech odkud dovážíme fosilní paliva. Nějak jim také ušlo, že výroba „ekotechnologií“ stojí a padá s dodávkami surovin od našich nepřátel. Nechtě-li, že v dotacemi a restrikcemi ze země vydupaném „průmyslu zbytečností“ jako je fotovoltaika, elektromobily, větrné turbíny, baterie, elektrolyzéry, tepelná čerpadla je lídrem opět náš nepřítel, Čína. Její podíl výroby v těchto oborech se pohybuje okolo 70 procent. Takže implemetnací jejich výrobků se finančně (vynakládání dotací), hospodářsky (ničením celých oborů a vnášení cenového chaosu do ekonomiky prostřednictvím dotační džungle) podřezáváme žíly a ještě nákupem vykrmujeme a posilujeme našeho nepřítele.

Geniálním řešením by bylo zastavit Green Deal a celý tento „průmysl zbytečností“ nechat Číně bez poptávky na krku, resp. odkázaný na reálnou poptávku.

Dalším obranným argumentem pro pokračování Green Dealu je to, že nám to umožňuje být na špičce výzkumu a inovací. Nepopírám, že většina výzkumných prací (snad kromě zkoumání vlivu fáze Měsíce na snůšku slepic) vede nebo může vést užitečným poznatkům, které jdou obecně aplikovat. Takže ano, výzkum ohledně zlepšování baterií, nových solárních článků atd. přinese další poznatky. Otázka je ale míra jejich použití na reálném, ne na vynuceném, dotovaném, trhu. Je to jako výzkum, jak psům nakadeřit srst. Něco to může přinést, ale reálně do tohoto tématu, (pokud nebude nucen příkazy a dotován), nikdo nedá miliardu eur. Investice do této inovace by se rovnala velikosti trhu šampónů pro kadeření psí srsti, resp. poptávce zákazníků po kudrnatých psech.

Cíle a plány Green Dealu mají stejný dopad, jako kdyby lidstvo v roce 1890 přijalo závazek, že za deset let postřílí koně a parní stroje půjdou do šrotu s tím, že se od roku 1900 budou používat spalovací motory a elektromotory. A nikdy jinak. Ano, některé děti jsou již v 10 letech schopné malovat obrázky mezihvězdných lodí poháněných antihmotou. Podobné bujné fantazie jsou dnes vydávány i ve zdánlivě seriózních médiích za něco reálného, běžného, okamžitě použitelného.   

Občasné zdroje elektřiny (OZE) slouží v podstatě jako reklamní šidítko GD, asi stejně jak tzv. ESG (Největší lež od zapření Krista). Jsme ohromováni čísly instalovaného výkonu a prý, kolik tisíc domácností by dokázal zásobovat jeden 2 MW větrník. Jenže to je teorie, skutečný využitelný výkon se pohybuje v jeho zlomcích (u větrníků 10-15%). Hlavně, a to zdůrazňuji, je v čase naprosto nahodilý, proto musí být v celé své kapacitě zálohovány normálními zdroji. Jedině ty zajistí elektřinu (dosavadní baterie nic zásadního neřeší), když nesvítí slunce a nefouká vítr. Ani skalní fandové OZE nejsou ochotni se odpojit od sítě a žít v uzavřeném energetickém ostrově. Všichni, i největší ekofanatici chtějí mít elektřinu kdykoliv k dispozici.

Místo aby síť byla koncipována na pokrytí odběru zákazníků, dnes má pojmout čím dál větší nárazovou výrobu OZE, což vyžaduje obrovské investiční náklady. Místo inteligentního řízení sítě spojeném s odpojování OZE (proč toto neumožňuje legislativa?) se budují a mají budovat další a další dráty a tím pádem poroste regulovaná složka na fakturách spotřebitelů. Odkaz A to ještě budou čím dál více růst náklady na stabilizaci sítě, když se bude snižovat základní báze stabilního příkonu (zastavování uhelných elektráren). K tomu si přidejme nové obory vlamující se do elektrizační soustavy, které mají přispívat k výkonové rovnováze.

Všimněme si, že v souvislosti s těmito firmami se píše o dieselagregátech. Takže na udržení stability sítě jedou diesely se směšnou energetickou účinností (kde jsou ty doby, kdy inženýři hledali cesty k vylepšování účinnosti energetických zdrojů, hledali nové materiály, které by umožnili zvyšovat účinnost). Stejně tak znakem nové doby mají být baterie, uchovávající přebytky energie a poskutující ji při nedostatku. Kdo z nás se ale kdy zamyslel, kdo toto platí (“služby“ těmto parazitům pokrývající jejich investice a zisk) a zda tyto „technické opičky“ byly potřeba v minulosti. Odpověď zní. Nebylo to potřeba a platí to spotřebitelé. Nejhorší je nepřehlednost celého systému v němž není zřejmé, co je a co není ziskové, co je a co není dotované.

V jednu chvíli se do módy se dostalo připojování mařičů elektrické energie do rozvodné sítě. Mařič je zařízení, které může odebrat ze sítí přebytečnou elektřinu, pro kterou v danou chvíli není spotřeba, a přemění ji na teplo. „Dá se to připodobnit k jakémusi fénu, to znamená k topné spirále, která je napájena elektřinou. Z ní zařízení vyrobí teplo a následně ho v nejčastějších případech vypustí do ovzduší,“ popsal Radiožurnálu člen představenstva EGD David Šafář. Podle Jiřího Feista, člena představenstva EP Power Europe ze skupiny EP holdingu Daniela Křetínského, je chystaný rozmach mařičů „jasný důsledek neodpovědných regulatorních zásahů a pokřivených dotačních podnětů do fungování tržních mechanismů v energetice, které vyvolávají jen vícenáklady pro koncové uživatele“. Odkaz Šlo o stejnou zhůvěřilost jako topit chlebem v parní lokomotivě. Zdá se (opravdu jenom se zdá), že novela zákona mařiče zakázala. Jsem ale zvědav na první zprávy žalobách a arbitrážích za „zmařenou investici“ do mařičů.

Od roku 2009-2010 jsme zaplatili na podporu solárních baronů cca 500 mld. korun a bude to pokračovat ještě cca 10 let. Každá malá FVE dostávala 200 000 korun (bylo jich instalováno cca 120 000), pravda, dnes o trochu méně, prý z peněz získaných z tzv. povolenek“, což je ale „zelené zdanění“ prodražující všechno. Dalších 10 let je výhled, že na posílení sítě půjde celkem cca 500 mld. korun. A kolik dotací bylo nevratně přislíbeno na bioplynky, nesmyslné pálení dotované biomasy (1 vlak uhlí je 5 vlaků štěpky) nové firemní FVE atd. atd. čert ví.

Absurdní situace v Německu, která ale nastává i v Česku, resp. negativně nás ovlivňuje. (odkaz na zdroj zde) V době větru a slunce se ceny elektřiny propadají do minusu, nemá ji kdo spotřebovat. Místo logického odstavení větrníků a slunečníků, velká část producentů vyrábí dál, protože mají zaručené, pevně dané, dotované ceny (2024 20 mld. euro). Vzniká nestabilita sítě a její vyrovnání je opět cenově náročné. (Nebo se OZE dispečnikem vypnou, ale majitelé mají nárok na kompenzaci za „nedodávku“, což nastalo v Česku letos o Velikonocích). V Německu byly náklady v roce 2023 za „nedodávku“ 3 mld. eur. Podle návrhu rozpočtu na 2025 by nové zdroje v Německu již žádnou podporu neměli získat. Jenže ekonomové volají i po ukončení podpory starých zdrojů, jenže to znamená soudu, arbitráže. Však to známe od nás z boje se solárními barony.

Ekonomové vyzvali vládu k rozdělení Německa na dvě nebo více tarifních zón, protože dnes platí všude stejná cena. OZE se nachází na severu a na průmyslový jih neexistuje dostatečná přenosová kapacita (Němci si již před 10 lety slibovali natažení vysokokapacitního vedení ze severu na jih). U moře je tak elektřiny nadbytek, na jihu se jí nedostává. Dochází k absurditám, kdy větrníky na severu srazí cenu a tak se ve Schwarzwaldu (zalesněné pohoří v jihozápadním Německu, ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko.) spustí přečerpávací elektráry, které na jihu dál odsávají elektřinu ze sítě. Na základě toho musí provozovatel soustavy spustit drahé plynové zdroje.

Shrnuto, stát rozdává z peněz daňových poplatníků dotace na vznik větrných a fotovoltaických elektráren. Tím zvyšuje náklady na technické a provozní posilování stability energetické sítě což všem zdražuje elektřinu. Současně rapidně roste riziko blackoutu (technickou chybou, útokem hackerů) v energetické síti balancující na špičce nože pomocí počítačových algoritmů.

Mimochodem, první závěry vyšetřování black-outu ve Španělsku a Portugalsku 24.4.2025 (síť byla na nule) ukazují na příčinu v nestabilitě tzv. obnovitelných zdrojů. V době pádu připojení byla síť ze 75 % zásobována tzv. obnovitelnými zdroji.

Jak se vyrábí fotovoltaické panely?

Vezmete křemičitý písek (SiO2) a redukujete jej za pomocí koksu. Podotýkám, že samotná výroba koksu (v bývalé ostravdké huti Liberty se bude dlouho řešit znečištění po výrobě koksu) i přeměna výchozí suroviny, tj. oxidu křemičitého na křemík je ekologicky fujky fujky a produkuje sama o sobě rozsáhlé znečištění.

Získaný křemík se musí dále vyčistit. Takže jej převedete pomocí chlorovodíku (za 1.WW používaný jako otravný plyn) na tekutou fázi, zahříváte, odpaříte, destilujte a potom převedete do pevné fáze.

Takto získaný vyčištěný křemík opět roztavíte (1300 °C) a táhnete z něj ingot. Ten nařežete na plátky, které musíte louhem poleptat, aby na něm nebyla odrazivá vrstva.

Tento polotovar doveze do Evropy, smontují se z něho panely (inzeráty o výrobě panelů mimo Čínu jsou kecy) a z velkou slávou se sestaví „čistá“, dotovaná FVE. Ekologii zmar.

Jak se blíží milníky GD (např. 2035 zákaz registrace nových aut se spalovacími motory), rozpadá se struktura současného světa. Proč by si ale příčetný člověk měl kupovat něco co je dražší, má menší dojezd, pomalej se „tankuje“ a není k tomu infrastruktura (nabíjení nefunguje, že přijdete, nabijete a zaplatítte, musíte mít výkonný mobil, nejrůznější aplikace, různé karty různých nabíječek). Zapomíná se také, kde státní rozpočet vezmě cca 80 mld. korun na spotřební dani, které získává z ropných pohonných hmot.

Automobilky omezují vývoj normálních aut, rafinérie neplánují zvyšování svých kapacit ani modernizace. Těžařům plynu a ropy chybí výhled na získání dlouhodobých kontraktů, což zhoršuje jistotu dodávek i ceny. Čas pracuje proti nám. Fantasmagorie o výrobě PHM z kuchyňského odpadu a živočišných zbytků neobstojí před úvahou, kolik kilometrů ujedeme na použitý fritovací olej z našeho nedělního oběda.

Pod záminkou udržitelnosti a ochrany životního prostředí se neudržitelně ničí flóra i fauna a plundruje půda výrobou tzv. biopaliv pomocí intenzívního zemědělství.

Chceme zachraňovat lední medvědy i ledovce v Himalájích, přestaneme snad jezdit auty se spalovacími motory, ale nevidíme tragédii odehrávající se za ploty našich zahrad. Bez změn v zemědělství se krajina neuzdraví. V tomto ohledu se lidské chování zcela vymklo z morálních kloubů. Maminka každý bochník chleba jako boží dar před rozkrojením pokřižovala. A dnes? Zemědělské produkty, které mohly být jídlem, zvráceně spalujeme v autech a bioplynových stanicích. Dokonce předseda Agrární komory, navrhl spálit 500 000 - 1 000 000 tun pšenice, která zůstala jezeďákům ve skladech, když letech 2022-2023 "špónovali" ceny potravin.  

Klimatické regulace přináší energetickou a mobilní chudobu (neschopnost pořídit si individuální dopravní prostředek) a plošně snižují naši životní úroveň. Podle zprávy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí RILSA, 1,3 mil. lidí dluží za energie, nemohou si dovolit dostatečně topit nebo za ně utratí více než dvě pětiny čistého příjmu.

Víra v globální oteplování se podobá středověkému očekávání konce světa. To vede k obrovskému napětí mezi „nevěřícími“ postiženými dopady GD a společenskými elitami ovládané vírou v nutnost omezování oxidu uhličitého nebo z konformity předstírajících tuto víru. Mrazivé je, s jakou lehkostí ekologisté mluví (ano, jenom mluví) o tom, že není důvod, proč bychom měli zchudnout, pouze budeme vyrábět jiné věci. Tuhle změnu ale musí někdo zaplatit. Přitom jde o takové náklady, že jakékoliv dotace třeba z Modernizačního fondu EU jsou jako plivnutí do požáru. Uvádí se, že do roku 2030 získá Česko od Unie 1 bilion korun na „zelenou transformaci“. No a ministr „životního prostředí“ dodá, že k tomu bude potřeba 3 biliony korun. Tyto dotace nebudou zadarmo, kolik bilionů korun budeme muset skutečně zaplatit? Například v českém registru vozidel je zapsáno 8 000 000 automobilů. Od roku 2035, pokud se něco pozitivního nestane, je bude třeba nahrazovat i když infrastuktura výroby a distribuce uhlovodíkových PHM se začne rozpadat (a dojde ke zdražování) již před tímto datem. Když by každé jedno mělo stát pouze 1 milion korun (autobusy, nákladní auta, to bude více), jsme na 8 bilionech korun nutných k jejich náhradě.

Ekologisté opakují, že jsou již vidět negativní změny klimatu, proto musíme v „boji“ s CO2 přitvrdit. Kde je ale účinek biliónů eur již vynaložených na Green Deal, kde je výsledek našeho strádání v podobě omezení a reglementace života, když přesto dochází k negativním klimatickým jevům? Jde odůkaz, že opatření proti CO2 nefungují a jde o pusté vyhazování peněz. Pokud bych byl demagog a odvrhl poučení, že korelace neimplikuje kauzalitu, mohu tvrdit, že právě domnělá opatření proti CO2 uskutečněná v posledních letech způsobují globální oteplování.

Za další, uměle zavedené ekotechnologie z nás udělají nekonkurenceschopný skanzen. Dám příklad. Vysokopecní výroba železa pomocí koksu je kvůli emisím CO2 fujky, fujky. Takže se má přejít na výrobu oceli v elektrických pecích, kdy vstupní surovinou je železný šrot. Jenže pozor, to je jenom přetavování již vyrobeného, existujícího železa. Železa, které bylo dříve vyrobeno ve vysoké peci ze železné rudy za pomocí koksu a v průběhu času bude ubývat, protože nic nelze recyklovat na 100 procent.

Železo se bude se vytrácet ze světa korozí, zabudováním do staveb a dalšími nevratnými ztrátami. Opakovaným používání v něm bude narůstat podíl škodlivých nečistot, které nejdou odstranit metalurgickými procesy (např. mědi) a teď se tento problém řeší ředěním s nově vyrobeným železem. Mimochodem, jedním z důvodů vstupu Japonska do války bylo zastavení dovozu šrotu z USA. Takže budeme odřezávat železné ploty a sbírat hrnce (tak jako se zabavovaly bronzové zvony a cínové píšťaly za 1. WW a 2. WW? Používání již vyrobeného železa a rezignace na novou výrobu je stejné, jako když po pádu minulých civilizací (antické, římské,....), začali lidé rozebírat chrámy a mramorových bloků stavěli své kozí chlívky.

Zpracování šrotu v obloukových pecích není výroba oceli, ale pouhé její přetavování.

A výroba primárního železa pomocí redukce vodíkem? Nevyzkoušené, nezkušenost s technologií, odhadované náklady minimálně o 100 % vyšší, v podstatě nulová nabídka tzv. zeleného vodíku, který by se měl v tomto procesu používat. Nevím, jaké jsou dlouhodobé zkušenosti s dlouhodobým používání "vodíkové" oceli, jestli se v její struktuře časem neobjevují poruchy, nedochází ke křehnutí materiálu atd. Například jako v případě hlinitanového betonu. Prostě jenom kecy, kecy, kecy.    

Jen pro představu. V roce 2030 mělo Česko produkovat 30 000 tun zeleného vodíku. Realita 5.1.2026 je cca 8 tun v zařízení vybudovaném za dotace (které se mohou vyplácet pouze díky zelenému zdanění).

Politické důsledky Green Deelu

Míříme k opakování toho, co zažila Výmarská republika s Adolfem Hitlerem. Střední třída zděšená ze zelených komunistů hlásajících „nerůst“ (návrat zpět na stromy) a vyhrožujících posledním soudem (hnutí tzv. „poslední generace“), dá volební hlasy neofašistům. K moci se dostanou lidé slibující zrušení zelených regulací. Jenže téma uchopili nepřátelé svobody, demokracie, Evropské unie i NATO. Je dopředu jasné, co volič vybere, když se bude rozhodovat mezi používáním normálního auta a členstvím v Unii.

Podle jednoho z průzkumů je víc lidí ochotno souhlasit elektřinou a teplem na příděl než s koncem aut se spalovacími motory. Lidé si ale nebudou ochotni volit mezi těmito dvěma variantami, prostě „převrátí šachovnici“ smetou ty, co je budou omezovat. Komunismus v roce 1989 padl, protože jsme se chtěli mít lépe. Pokud současné společenské uspořádání bude překážkou růstu životní úrovně, skončí stejně a žádná „ekoideologie“ tomu nezabrání.

V Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776) nalezneme větu: „…..Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Uskutečňování GD je s tímto v přímém rozporu.

Není pravda, že na zavádění GD jde postavit prosperitu.

1) nic, co se nedokáže samo prosadit na trhu svojí efektivitou a musí dostávat berličky dotací, nemůže být pilířem rozvoje a prosperity (to je protimluv),

2) představy Západu, že vyvine technologie pro GD a ty mu bude svět trhat z rukou se ukázaly jako nesmysl. Třetí svět se ukázal jako inovativnějším, solární panely, elektrovozítka umí vyrobit daleko lépe a levněji Čína, takže sny o prodeji patentů a high-tech green techniky se ukázaly jako mylné. Politici, píši vám o tom grýn dýlu.   

Jak bychom měli reagovat?

Někteří lidé si pokládají otázku: „Jak bychom tedy měli proti změnám klimatu bojovat?“. Odpověď zní: „Nijak“. Slunci, větru, dešti ale hlavně lidem, se nedá poručit. Když nepojedu svých krásným naftovým autem za babičkou, přestanou v Kalifornii požáry? Nepřestanou. Buď si planeta Země i lidstvo s emisemi CO2, resp. jeho zvýšeným obsahem v atmosféře poradí nebo si s nimi neporadí.

Musíme případným klimatickým změnám přizpůsobit ostrahu hranic Schengenského prostoru, právní řád (na ochranu před přilepovači, polévači a blokádníky), stejně jako naše domy, města, zemědělství. Pořád nepovažujeme stromy, hlavně ve městech, za poklad, klidně je kácíme. Začněme opuštěním tmářství ve vztahu ke genetickým modifikacím, aby jsme získali plodiny odolné proti suchu a škůdcům.

Je lepší přestat s lyžováním a lední medvědy pozorovat v zoologické zahradě než sledovat, jak naše města hoří v důsledku občanské války nebo ruské speciální operace.

Raději riskovat krajně nejistou záhubu (co by to mělo být? nikdy nebylo na Zemi stejné klima?), než jistě obětovat obranyschopnost, demokracii, svobodu a životní úroveň.

Jsme vydíraní odpovědností za svět

A naše domnělá odpovědnost za Zemi? Ve státech, kde politickou elitu ovládá víra ve snižování CO2, je možné pomocí policie a dalších mocenských prostředků dočasně (sic!) lidi donutit k životu v chudobě. Jinde, mimo jejich jurisdikci je to naprosto vyloučené. Západ nemá vojenskou a ekonomickou sílu vést „křížové“ výpravy, kterými by jiným zemím vnutil víru v redukci CO2? Německo, v tomto ohledu nejextremističtější stát, je schopno nanejvýš tiše a bázlivě likvidovat samo sebe i své okolí. Ono by nic neudělalo, i kdyby ruské tanky jezdily v sídle Bundestagu. Čína, Rusko, Indie a další státy třetího světa se dobrovolně neomezí. Indie třeba chystá v roce 2024 spustit nejvíce uhelných elektráren za celou dekádu ( fiskálním roce do konce března 2025 se kapacita uhelných elektráren zvýší o 15,4 gigawattu (GW), což je nejvyšší přírůstek za devět let).

Je lídrem ve výstavbě větrníků a solárů, přesto Peking dál sází na uhlí (Hospodářské noviny, 17.1.2025). Mezinárodní agentura pro energii (IEA) pak ve své prosincové analýze odhaduje, že spotřeba uhlí ve světě loni meziročně stoupla asi o jedno procento na 8,77 miliardy tun. Z toho v Číně stoupla o 1,1 procenta na 4,93 miliardy tun. Čínské uhelné elektrárny koncem loňského června disponovaly souhrnným instalovaným výkonem 1147 gigawattů, což představuje více než polovinu kapacity celosvětové uhelné elektroenergetiky. Další článek s všeříkajícím titulkem. Deset let zelené rétoriky. Realiza? Svět spaluje víc uhlí než kdykoliv předtím (HN 1.7.2025). Co ve skutečnosti znamená slib Číny na snižování emisí rozebírá článek „Klimatický obrat. Co znamená slib, jaký svět od Číny ještě neslyšel?“ vědeckého redaktora Matouše Lázňovského.

Čína, Indie, Rusko, USA naopak radostně sledují, jak sami sebe ničíme. Zprávy o uskutečněných opatřeních ke snižování emisí CO2, které nám nalhávají, sliby na toto téma, závěry klimatických konferencí, to vše jsou dezinformace, kterým Západ věří, protože je chce slyšet. Vývoz demokracie skončil neslavně, tak se nesnažme exportovat ideologii snižování CO2. Státy třetího světa se necítí reálně (sic!) odpovědné za jeho emise a současně se nehodlají angažovat v tom co trápí nás, tedy v porážce Ruska na Ukrajině. Neexistuje tedy důvod, aby Západ řešil problémy třetího světa a cítil odpovědnost za to, že na pláních Indie bude 50°C a území Tuvalu či Bangladéše zatopí zvyšující se hladina oceánu.   

Spojené státy nástupem Donalda Trumpa do funkce prezidenta v lednu 2025 opustily klimatické cíle. Jestli si Unie myslí, že bude svoji klimaideologii vnucovat jiným pomocí třeba „uhlíkového cla“, tak je na omylu. Podle všeho se dočká nejen od USA odvetných cel.

Dá se s Green Dealem něco dělat?

Příštím úkolem zahraniční politiky České republiky je hledání spojenců uvnitř Evropské unie pro odmítnutí dalšího pokračování GD a jeho demontáž. Opusťme politiku následování Německa, pomateného muže Evropy, a to nejen v oblasti ideologie snižování CO2, ale i politiky a obrany. Jde o stát s „přeraženou páteří“, stejně „pevného“ spojence jako byla Francie v roce 1938. Klíčový bude rok 2026, kdy má dojít k revizi GD ve smyslu, co bylo či nebylo uděláno. Změňme tuto revizi cílů GD na odložení nebo úplného zrušení GD. Pokračování v GD má pouze dvě alternativy:

a) konec svobody i demokracie v důsledku jeho prosazování,

b) instalaci diktatury na základě slibu jeho zastavení.

Nejvyšší čas, aby standardní politické strany začaly řešit ukončení GD. Jinak ve volbách prohrají s populisty a extrémisty, my samozřejmě s nimi. Podle dosavadních náznaků panuje v Unii očekávání, kdo první zvolá „král je nahý“, přesněji „Green Deal je nesmysl“. V zájmu západní civilizace, směle do toho.

Mám ale obavu, že je pozdě. Již začalo fungovat něco podobného jako Stokholmský syndrom. Samotné firmy, které pod tlakem regulací utopily v gryndýlových nesmyslech stamiliardy eur, nechtějí dnes couvnout. Myslí si, když už jsme do toho šli s tolika penězi, musí to pokračovat. Zvláště když žijí v bludu, že nasazením zelených technlogií ony samy získají konkurenční náskok. Realita světa ale ukazuje, že západní firmy zaostávají, prohlubováním gryndýlu žádnou konurenční výhodu nezískají.

V Unii rozhodují státy a z 1100 hlasování bylo Česko většinově přehlasováno ve 20 případech. Takže všechno co se v ní děje je i na základě našeho rozhodnutí, i ten GD, který odsouhlasila Babišova vláda. (Kdo může za GD?) Směrnice nenavrhuje nějaká Evropská unie, ale Komise složená z politiků navržených politiky členských států a podle programu práce Komise na jejich funkční období, kterýžto program schvaluje Rada Evropské unie složená z vrcholných představitelů členských států. Hledejme mezi dalšími státy Unie spojence k zastavení Green Dealu.

(článek vyšel v zkrácené, tištěné podobě v Lidových novinách 30.1.2024)

PS: V podstatě sám nevěřím, že se dá něco změnit na trajektorii do Green Dealu. Ale už vím, jak se cítila Kassandra.