Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo

Lži Donalda Trumpa na jeho síti Pravda berme jako varování před nebezpečností nahrazování normálních médií „samomluvou“. Važme si našich veřejnoprávních médií, které jsou informačním majákem v moři chaosu.

Každá krize ukáže nejen charaktery lidí ale i dosud přehlížené věcné problémy. Válka Spojených států proti Iránu dává vyniknout k čemu vede stav, kdy politik postrádá nejen vnitřní, morální omezení (rozlišování pravdy a lži), ale i vnější korektiv v podobě médií (a bohužel i zákonodárné moci).

Ve Spojených státech vláda nevlastní média, ani nejsou všechny skoupena místními oligarchy byznysově napojenými na současného nájemníka Bílého domu. Tomu se nepodařilo přimět americké novináře k poslušnosti k jeho nájemníkovi zastrašováním, zesměšňováním, urážkami, vulgaritami ani přímými výzvami k vyhazovu z redakce nebo ke zrušení pro něj iritujícího pořadu.

Proto si prezident Donald Trump vytvořil vlastní (a)sociální síť Truth Social (v překladu pravda, po pravdě). Může si na ní říkat co chce a nikdo mu nemůže oponovat, konfrontovat jej jiným názorem natož se skutečností a jejím prostřednictvím vytváří svoji vlastní realitu. A ve své „realitě“ již minimálně pětkrát porazil Irán, ten je na kolenou, kňučí po jednání, dohoda je blízko, bude spolupracovat na vykopání zásob uranu, odevzdá jaderný materiál, Hormůzký průliv je otevřen, několikrát byly zcela zničeny již zničené provozy na obohacování uranu..... Když prohlásil, že hovoří za Velkou Británii nebo postoval obrázek, kde je vyobrazen jako Spasitel, není to daleko od toho, kdy prohlásí „všichni jste blázni, jen já jsem letadlo“. Těžko říct, zda cíleně lže nebo se jedná pouze o zrcadlení bludů probleskujících v temnotě Trumpy hlavy. Tento příklad berme jako varování před nebezpečnostní „média jednoho člověka“ a obecně i rizikem nahrazování normálních médií „samomluvou“.

V masové komunikaci jsou média nástroji používanými k doručování informací veřejnosti. Z hlediska vztahu k vládě mohou nastat následující situace:

Vládní média

Šíří informace dle přání vládní moci a zamlčují informace, které vládní moci nejsou po chuti. Mohou být ovládaná přímo, kdy médiu řídí vládní kádry a příslušný úsek vlády určuje, co se bude vysílat, o čem se bude psát a o čem ne. Tento model jsme u nás zažili před rokem 1989. Dnes takto fungují média v Rusku, Bělorusku, na Kubě, v Severní Koreji. Cenzura je v tomto modelu zbytečná, protože celý mediální systém je současně i cenzurním soustrojím. Šíří se pouze informace, které vybere vládní moc a cenzoři jsou přímo v řídících a výkonných strukturách. Paradoxně se hodnověrnost státního média rovná hodnověrnosti kanálu, který ovládá a informačně naplňuje jedna osoba, tzv. „samomédia“ (viz níže)

Mírnější modelem je zastrašování a ekonomické ovládání, ovlivňování médií. K tomuto se má v České republice dospět přes zrušení televizních a rozhlasových poplatků a napojení České televize a Českého rozhlasu přímo na státní rozpočet. Řeči o efektivitě jsou pouhou záminkou k ukončení nezávislosti veřejnoprávních médií a snahou o jejich podřízení politické moci. Co jde přes státní rozpočet, ovládá vláda, resp. parlamentní většina, protože kdo platí, ten velí.

Symptomy zastrašení určitého média je to, že redaktoři dělají pouze držák mikrofonů, „kývající hlavy“, kdy „mluvící hlavy“ politiků bez jakékoliv oponentury mohou tvrdit nejrůznější blbosti odporující faktům, aniž se redaktor odváží oponovat. Dalším projevem je přepjatá vyváženost, kdy na lékárnických vahách se měří, jestli politická strana byla na obrazovce čas odpovídající jejím volebním preferencím. A to bez ohledu na to co tvrdí a jak to odpovídá realitě. Oba dva tyto symptomy již delší dobu ničí Českou televizi.

Média oligarchů pracující pro vládu

Jedná se pouze o „převlečené“ státní médium, které oligarchové dávají k dispozici vládě. Jak jsme viděli např. v Maďarsku, media byla skoupena oligarchy, kteří za přísun státního majetku, veřejných zakázek, byznysovou podporu či státní inzerci zajišťovali podporu vládní moci nebo naopak blokádu nepohodlných lidí a událostí.

Zde si neodpustím malé odbočení. Inzerce obcí, měst, krajů a státu se jako jediná vymyká trestněprávním regulím a politik o ní může rozhodovat zcela svévolně. Proto by měla být inzerce ze strany samospráv zakázána zákonem. Nebo se snad na základě placené reklamy samosprávy přestěhujeme do jiné části státu? V případě vlády, která by chtěla propagovat očkování, prevenci nemocí, je třeba možnosti reklamy co nejvíce svázat regulemi, dát pod veřejnou kontrolu a vystavit trhu.

Komerční média

Jejich redakce jsou složené z lidí těch nebo oněch politických názorů, a tudíž mají podle toho menší či větší pochopení pro daného politika. Přítulnost ani odpor k danému politikovi není nějaké spiknutí ani příznak korupce, ale věc názorové plurality. Každé noviny či zpravodajský server mají určitý „esprit de corps“, názorovou orientaci (předpojatost), se kterou o dění informují. Přesto ani zde neprojde všechno. První síto pro zprávu či komentář představuje vedení tematického oddělení, druhým porada celé redakce. Teprve potom dojde k veřejné publikaci, což je nebetyčný rozdíl oproti „samomediu“ (viz níže), kde žádný korektiv neexistuje.

I komerční média mohou být manipulativní. Stačí napsat titulek článku určitým způsobem, který udává výklad (vyznění) jinak objektivní události. Dovolím si to demonstrovat na třech upoutávkách z jednoho nejmenovaného zpravodajského serveru.

Nadpis „Přišel trest za Tchaj-wan“, evokuje, že sankce Číny proti některým českým zbrojařským firmám byly způsobeny plánovanou cestou předsedy Senátu Ivana Vystrčila na Tchaj-wan. Vyznění je, že člen dnešní opozice způsobil zastavení obchodů, ekonomické potíže firem, hlad zaměstnanců, zoufalství jejich rodin …….

V samotném textu článku se však dočtete, že sankce postihly i firmy z jiných zemí, jejichž představitelé se na Tchaj-wan nechystají. Následně vyplynulo na povrch, že jde o čínskou reakci na nedávno přijatý 20. balíček sankcí, který vedle ruských firem postihuje i některé čínské podniky. Naštěstí nejsem ještě tak daleko, aby tato informace byly zamlčena. Takže jde manipulativní o spojování něčeho, co spolu nesouvisí. Kromě toho, jestli by nějaká česká firma vyvezla do Číny vojenský materiál, patří zavřít i celým svým vedením.

Titulek „Nejdražší byt světa patří muži z Ukrajiny“ zase vede k závěru, že Ukrajina na tom není tak špatně, když si Ukrajinci mohou kupovat nejdražší byty na světě, tudíž ji netřeba za cenu našeho vlastního hladu pomáhat, kdo ví, kde ty peníze vzal……… Klasické směřování, co si kdo má myslet.

Další titulek toho dne „Ukrajinci v Česku podvádějí s dávkami“. Otázkou je, s proč je uvedena u někoho, kdo je souzen za podvod, jeho národnost. Důvodem je, že nenávist nejvíce táhne a obrátit zlobu proti určité skupině, je zárukou „novinářského“ úspěchu. Kam to vedlo u Židů, Romů všichni víme. Máme zde tedy zevšeobecnění, že Ukrajinci, tedy všichni Ukrajinci podvádí s dávkami. Z toho má plynout závěr, že všichni Ukrajinci nemají dostávat dávky.

Ke všemu kontraverzní články, resp. jejich nadpisy jsou kryty placeným režimem, což znemožňuje reakci v diskusi, pokud někdo nechce takové štvavé médium podporovat svými penězi.

Prostě je to stejně, jako když měly v minulosti politické strany vlastní tisk. Těžko by si lidovec koupil komunistické noviny a komunista ty lidovecké. Nebyl by ani zvědavý na obsah jinak politicky orientované tiskoviny, než jsou oni sami. Stejný princip platí i dnes. Čteme, posloucháme, díváme se na média, které konvenují k našim názorům. I jednotliví novináři v té stejné redakce se názorově liší (nejsme stejní), někdo se nám líbí víc, jiný méně.

Ano, je zde skupina lidí, jejímuž vkusu tyto titulky vyhovují. Jenže hranice mezi vyhovováním názorům čtenářů (posluchačů) a podporou nenávisti, štvaním proti domnělým vnějším či vnitřním nepřátelům a zbavováním lidí kritického myšlení, je velice tenká.

Pozor, mezi komerčními a oligarchizovanými médii existuje velice neznatelný předěl. Byznys nezná morálku, nad vším vítězí chamtivost. Tohle motto bude vytesáno na pomníku naší civilizace po jejím zániku. Takže podnikatelé, vlastníci médií budou přirozeně spíše inklinovat k vládě s cílem nenaštvat mocné, nekomplikovat si podnikání, účast na veřejných zakázkách, nebýt „zakleknuti“. A můžeme si myslet, že žijeme ve striktně právním státě, kde platí pro všechny stejná obecná pravidla a vůle politika nic neznamená.

Média veřejné služby

Mají příjem z veřejných peněz formou zákonem stanoveného poplatku a právní povinnost poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené, všestranné informace. Nad tímto úkolem bdí shromáždění moudrých, tzv. Rady, volené Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Důvodem existence veřejnoprávních médií je snaha zabránit zneužití mediálního prostoru politickými stranami a byznysovými zájmy.

Není však možné se zalíbit všem a také nic není dokonalé. Absolutní vyváženost by zaručilo pouze rozdělení ročního vysílacího času mezi všech 8,2 milionu voličů, kteří by ve svém vstupu na televizní obrazovce mohli říkat, co uznají za vhodné.

Po pravdě, veřejnoprávní media nesmí být vyvážená, protože musí stát na straně „lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod“, jak je ostatně uvedeno v Kodexu České televize.

Tedy žádná „vyváženost“ způsobm: „Teď bude mluvit pan Köhn a potom stejně dlouho pan Hitler, jak pana Köhna strčí do plynové komory a následně do kremačky.“, ani označování lidí za parazity a vyzývání k jejich deratizaci.

„Samomédia“

Jedná se o jednostranné informační kanály (facebook, X, Tiktok…., ale i zmíněná Truth Social), na kterých si politici, tvůrci podcastů, webových stránek apod. mohou říkat co chtějí, nemusí připouštět diskusi, dokládat svá tvrzení či je podpírat fakty, zastrašovat, zesměšňovat, urážet, používat vulgarity.

Teprve ve srovnání se „samomluvou“ politika, podcastera, influencera na asociálních sítích nebo Donalda Trumpa vynikne důležitost normálních, kritických médií, která nejsou řízena vládní mocí. Novináři nikdy nenechají politika mlet zcela jednostranně, ptají se, oponují, šťourají.

Když to shrnu, objektivita a vyváženost „jednočlověkových“, neregulovaných médií bez oponenta není ničím zaručena, tedy je nulová, dokud se zkoumáním podstaty jejich sdělení neprokáže opak. V lidském životě se nejde opírat o výstupy „samomédií“, protože šíří nekonečné množství protichůdných, hloupých, méně hloupých a normálních zpráv a názorů, kde se objektivní informace ztrácí. Dostáli bych se do ruské bažiny „nic není pravda“.

Samomédia jsou naprosto ideální pro politiky do doby, než získají normálně vypadající média pod svoji plnou (státní) kontrolu. Nemusí se zabývat drzými otázkami a námitkami novinářů, nemusí uplácet oligarchy, ani riskovat, že ti se obrátí proti nim, mohou si vytvářet vlastní pravdu, vlastní svět.

Je velkou chybou, že normální média přebírají, komentují samomluvu politiků. Jejich exhibicím na asociálních sítích nemají vůbec věnovat pozornost.

Konflikt s médii je normální

Media živí konflikty a negace. Nemálo lidí, včetně mě, by si přálo, aby alespoň jeden den v roce zůstalo všechno negativní mimo mediální nabídku a dostávali bychom pouze informace, jak je na světě krásně, jaké kytičky vykvetly, kolik lidí se milovalo a vrátilo nalezené peněženky. Protože kontroverze mezi médii a politiky je zcela přirozená, novináři logicky stojí v opozici. To ale neznamená, že novináři jsou s politickou opozicí spolčeni.

Dříve slušnost, vychování případná negativní reakce veřejného mínění bránila politikům chovat se k novinářům tak jako dnes, museli ovládat svoji nenávist. Když pomineme doby hodně minulé, do kterých by se někteří politici chtěli vrátit, kdy novináři mohli být za drzé otázky nebo nějaká tvrzení uvržení do vězení.

V současnosti se stalo normou, že Donald Trump jemu podobní „červenočepičkáři“ novináře zastrašují, zesměšňují, uráží, veřejně častují vulgárními výrazy ve snaze je umlčet, dehonestovat jejich nepříjemné otázky. Pokud vyjdeme z logiky, že novináři jsou mluvčími (části) veřejnosti, jedná se v podstatě o útok na občany, svobodu, demokracii. Útok na novináře je projevem charakterové vady, která by měla daného politika diskvalifikovat z výkonu funkce.

Některým lidem velice imponuje podobné potírání, „deratizování“ mediálních nepřátel a „parazitů“, ale bohudík zatím mají pouze malý přínos pro popularitu politiků. Přece jenom, enkláva nenávistných psychopatů není tak velká. Většině normálních lidí jsou tyto scény nepříjemné a uvědomují si jejich nesmyslnost a nebezpečnost.

Všimněme si, jak se Andrej Babiš také uchyluje do na vlastní kanály, kde si může říkat co chce. Když už udělá normální tiskovku, tak neváhá útočit na média jako Seznam (Novinky), které mu šťourají do jeho virtuálního světa. Střežme se dne, kdy jediným jeho oponentem bude kohout Silver.

Takže pokud nechceme sledovat něco jako je Trumpova Truth Social ruskou státní televizi a být zahlcováni samochválou, nesmysly, lžemi…., važme současného modelu veřejnoprávních médií, které jsou díky transparentnosti a kontrolním mechanismům informační majákem v moři chaosu. Velcí i malí „zpravodajové“, media oligarchů, komerční media, ti všichni se s nimi poměřují, vysvětlují realitu po svém, odlišně od nich. Připomíná to mořské vlny vztekle bušící do skal pod majákem.