Větrné elektrárny jsou krásné a potřebné

Pařížští umělci protestovali proti Eiffelově věži, kterou označovali za zbytečnou a monstrózní obludu hyzdící Paříž; dnes je jeden ze symbolů Francie. Slovy Gustave Eiffela, technické dílo může mít majestát a krásu.

Pamatuji si, jak za covidu v důsledku zastavení letecké dopravy zmizely z oblohy bílé kondenzační čáry. Najednou mi chyběl tento nenápadný důkaz fungující civilizace. Jako fanouškovi sci-fi mi prázdné nebe připadalo postapokalyptické a děsivé. Podobně jsem začal vnímat také větrné elektrárny. Při cestě z Brna do Vídně jsou jich okolo dálnice A5 vidět desítky. Stačí přejet hranici u Mikulova a člověk má pocit, že se neocitl v jiné krajině, ale v jiné realitě.

Námitky proti větrným elektrárnám většinou nejsou přesvědčivé. Obtěžující hluk lze eliminovat správným umístěním zařízení a nebývá horší než vzdálená dálnice či železnice. Tolik proklamované usmrcování ptáků a netopýrů je řádově menší než škody způsobené toulavými kočkami, dopravou a elektrickým vedením. Zjevné nepravdy, jako infrazvuk, odpadávání „škodlivých“ částeček z listů vrtule a ohrožení podzemních vod, stojí mimo racionální diskusi. Asi jako vědecký fakt, že větrné elektrárny zpomalují rychlost rotace Země. Větrníky neničí vzhled krajiny více než cokoli jiného vybudovaného nebo způsobeného člověkem: tovární komíny, vysílače, sloupy elektrického vedení, haly průmyslových parků a podniků, kravíny a „zákoutí se šrotem“ zemědělských farem, paneláky, šumperáky, domy ve stylu „podnikatelského baroka“, věže vodojemů, ony řadicí páky socialismu trčící v „poloze neutrál“.

Dříve energetika vyžadovala devastaci krajiny těžbou uhlí i stavbu velkých areálů tepelných a jaderných elektráren s obrovskými chladicími věžemi. Dnes přicházejí větrníky, symbol klidné, majestátní výroby elektřiny bez děr v zemi, čmoudíků a smradu. A kdo tvrdí, že „kazí krajinu“, přehlíží, že krajina ta je výsledkem působení člověka a nemůžeme žít někde mimo ni. Tím se dostává se na úroveň nepřátel technické civilizace volajícího „zpět na stromy“. Ostatně v minulosti lidé útočili i proti větrným mlýnům. Už v 18. a 19. století existují stížnosti, že kazí výhled, hyzdí krajinu, ruší klid, ohrožují ptáky (ano, i tehdy se to objevuje v kronikách).Objevovaly se petice proti stavbě mlýnů, soudní spory o umístění, fyzické blokování stavby. Bylo to skoro identické dnešnímu odporu proti větrným elektrárnám.

Lidské vášně jsou také pomíjivé. Bouřilo se nejen proti větrným mlýnům ale i Žižkovskému vysílači v Praze i či vojenskému radaru u Mohyly míru v blízkosti místa bitvy u Slavkova. Dnes vysílač i radar stojí na svém místě, námitky „zásadního významu“ odvál čas, vše je zapomenuto a dnes jsme na ně hrdí. Podobně kdysi pařížští umělci protestovali proti Eiffelově věži, kterou označovali za zbytečnou a monstrózní obludu hyzdící Paříž; dnes je z ní jeden z nejuctívanějších symbolů Francie. Gustave Eiffel na jejich kritiku odpověděl i dnes platnými slovy, že technické dílo může mít vlastní majestát a krásu.

Odmítání větrných elektráren není ani tak projevem racionality jako spíše nedůvěry k politikům, zastupitelům a developerům. Je to další kapitola kulturní války mezi „my“ a „oni“. Větrníky se staly symbolem zásahu měšťáků do venkova, výrazem pocitu, že někdo zvenčí rozhoduje o krajině, kterou lidé považují za svou — i když pole a lesy často patří někomu jinému. Kde je pak naše pravicovost? Úcta k soukromému vlastnictví? Přesvědčení, že vlastník má mít právo se svým majetkem rozumně nakládat? Položme si opačnou otázku: co kdyby se v obcích, které blokují větrné elektrárny nebo spalovny odpadů, nezřizovaly nové přípojky elektřiny a nesvážely odpadky? Zní to nepříjemně, možná až absurdně. Ale podobně absurdní je představa, že všichni chtějí elektřinu, teplo, čistý vzduch a pohodlí moderní civilizace, jen žádné zařízení, které to umožňuje, nesmí stát za jejich humny.

Nějak nám totiž demokracie atrofovala do „demokratůry“, kdy všichni rozhodují o všem a o všech, ve výsledku nikdo o ničem. Podle mě je příčinou odmítání větrných elektráren hněv vůči politikům, a to za jejich přezíravost, neschopnost dát člověku pocit, že může cokoliv změnit, za ztrátu víry v budoucnost, za vnucování Green Dealu. Lidé dnes na všechno říkají ne, ať už jde o souhlas s cookies při otevření webové stránky nebo o stavbu větrníků. Podle Winstona Churchilla je nejlepší argumentem proti demokracii pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Totéž ale platí o poslechu řečí politiků.

Zbavme se klausovské arogance, která nám sugeruje, že jsem jedineční, všechno víme nejlépe a všechny můžeme poučovat. Nejsme chytřejší než obyvatelé Německa, Dánska, Nizozemska nebo Rakouska. Zde větrné elektrárny normálně fungují a nikdo si nestěžuje, že díky nim oplešatěl nebo mu slezly nehty. V Dánsku, uprostřed Kodaně stojí spalovna odpadů. Na její střeše se nachází umělý lyžařský svah (s celoročním povrchem), turistická stezka a lezecká stěna. Dánové s humorem dodávají, že si postavili nejvyšší horu Dánska. Uplatnili v tomto případě opačný přístup než „schovat techniku jako zlo někam pryč“. Kodaň naopak proměnila technickou infrastrukturu v něco, co lidé používají, čím se město chlubí, v součást městské identity a veřejného prostoru. V Česku naproti tomu nepovažujeme techniku ani za „nutné zlo“, ale za tabu. Myslíme si, že se bez ní zcela obejdeme a voláme „nikdy, nikde, nic nestavte“. Opravdu zbývá jen dodat „zpět na stromy a do jeskyní“.

Vždyť my Češi podporujeme jadernou energetiku, vážíme si technické zručnosti. Proto neposlouchejme a nenásledujme krysaře. Je na čase nacházet ve větrných elektrárnách krásu i užitek. Potřebujeme nové zdroje elektřiny. Stejně jako bylo úžasné mít při letošních 40 °C klimatizaci napájenou fotovoltaickou elektrárnou, ty větrné mohou pomoci v zimě. Na dokončení nových jaderných bloků před koncem třicátých let spoléhat nemůžeme, takže bychom neměli pohrdat žádným dostupným zdrojem. Nebo budeme trvat na ideologické zaťatosti i za cenu sebepoškození?

Větrné elektrárny jsou triumfem lidské inteligence: dokážou využít jeden z nejchaotičtějších jevů na planetě a přeměnit ho ve stabilní energii. Je to čistá elegance fyziky, inženýrství a civilizační odvahy, stejně jako ona obrovská letadla zanechávající bílé stopy na nebi.

(publikováno 5.9.2026 v MF Dnes)