Veřejnoprávní média jsou zapotřebí více než před 30 lety

Media veřejné služby patří mezi instituce přispívající k prosperitě společnosti stejně jako funkční soudy nebo katastr nemovitostí. Drží na uzdě politické a byznysové dravce, brání práva a podporují účast občanů na správě státu.

V českém parlamentu stále probíhají líté boje o zvýšení koncesionářských poplatků České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo). Obstrukce stíhá obstrukci, věci důležité pro občany prospěšné stojí. Jedná se celkem o 25 korun za měsíc, přičemž poslední valorizace proběhla v roce 2008, resp. 2005 u ČRo. Jestli má dnes někdo stejnou výplatu jako v té době, ať se přihlásí. Protože se ale téma stalo součástí kulturní války, racionalita šla stranou.

Čím se vyznačují veřejnoprávní média jako ČT a ČRo? Mají příjem z veřejných peněz formou zákonem stanoveného poplatku a právní povinnost poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené, všestranné informace. Nad tímto úkolem bdí shromáždění moudrých, tzv. Rady, volené Poslaneckou sněmovnou, kde v současnosti mají zastoupení i dezoláti. Proto také Česká televize přenáší třeba debaty z Poslanecké sněmovny a tak oblíbená stanice Andreje Babiše, „CNN“ Prima News vlastněná jedním z oligarchů, která je podle něj etalonem vyváženosti, nic takového nedělá. Důvodem existence veřejnoprávních médií je snaha zabránit zneužití mediálního prostoru politickými stranami a byznysovými zájmy. Není ale možné se zalíbit všem a nic není dokonalé. Absolutní vyváženost by zaručilo pouze rozdělení ročního vysílacího času mezi všech 8,2 milionu voličů, kteří by ve svém vstupu na televizní obrazovce mohli říkat, co uznají za vhodné.

Po pravdě, veřejnoprávní media nesmí být vyvážená, protože musí stát na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod. Žádné „teď bude mluvit pan Köhn a potom stejně dlouho pan Hitler, jak pana Köhna strčí do plynové komory“. Proto není přípustné, aby po Volodymyru Zelenském vysvětlujícím pět minut problémy obrany Ukrajiny dostal Putin pět minut na propagandu své války.

Standardní, tedy i veřejnoprávní média podléhají právní regulaci a jejich fungování má řád a vnitřní kontrolní mechanismy. Než je nějaký námět publikován, je hodnocen napřed v příslušné rubrice, potom na poradě redakce a až následně se dostává do novin, na server nebo do vysílání. Nad asociálními sítěmi a většinou webových stránek v podstatě nestojí nic. Není zřejmá ani identita toho, kdo se skrývá za profilem, zda bot, trollí farma, hlupák či génius, odborník nebo pouhý absolvent Vysoké školy života. Proto mantra odpůrců veřejnoprávních médií, že vyvážené a objektivní je udělat si obrázek z co nejvíce zdrojů, je blud. Právě z anonymní bažiny asociálních sítí přitom pochází nejvíce útoků na transparentní média a jejich redaktory. Nezapomínejme také, že nejen v Česku si velký byznys, resp. oligarchové pořizují hlásné trouby, a to na vlastní obranu nebo k prezentaci svých zájmů. Třeba Elon Musk se díky sítí X stane příštím prezidentem Spojených států.

Odpůrci veřejnoprávních médií se ptají, jaký mají účel v dnešní době volného šíření informací. Otázka evokuje představu, že jsou zbytečná, když každý je „novinářem“, všichni mají (mohou mít) svůj zpravodajský kanál na asociálních sítích. Stačí přece nasnímat událost, napsat komentář a umístit to na internet, ať již na asociální síť nebo na vlastní stránku. Výsledek se ale neliší od již zmíněného příkladu rozdělení vysílacího času ČT mezi všechny voliče.

Připusťme racionalitu této myšleny a považujme každého jednotlivého člověka s profilem na asociálních sítích nebo píšícího příspěvky pod články či blogy za novináře/zpravodaje/komentátora/vydavatele v jednom. Říkejme mu třeba Jiří Voškeruša. Proč by právě názor pana Voškeruši, že veřejnoprávní média nejsou objektivní a vyvážená měl být považován za objektivní a vyvážený? Úplně stejně, by Česká televize a Český rozhlas by mohli prohlásit o panu Voškerušovi, že není objektivní a vyvážený.

Hlavní rozdíl je ale v dozoru. Stojí nad panem Voškerušou nějaká Rada, tak jako bdí nad ČT a ČRo, která dohlíží nad tím, aby jeho projevy ve veřejného prostoru byly objektivní a vyvážené? Ne, nikdo jej nekontroluje, takže si může plácat co chce. Když to shrnu, objektivita a vyváženost „jednočlověkových“ i neregulovaných médií není ničím zaručena, je nulová, dokud se zkoumáním podstaty jejich sdělení neprokáže opak. V nekonečném množství hloupých, méně hloupých a normálních zpráv a názorů se objektivní informace ztrácí. Místo cenzurního zamlčování nastává stejně účinné zahlcení, pocit, že nic není pravda (základní ruská dezinformační taktika). Veřejnoprávní média jsou díky transparentnosti a kontrolním mechanismům informační kotvou v moři chaosu. Velcí i malí „zpravodajové“, media oligarchů, nezávislá media, ti všichni se s nimi mohou poměřovat, vysvětlovat realitu po svém, odlišně od nich, a je to správné a krásné. Stejně jako jsou krásné mořské vlny vztekle bušící do skal pod majákem nebo fascinující hemžení skřetů pod hradbami Minas Tirith (ve filmu Pán prstenů).

Proto je také správné, že poplatky bude platit co největší počet občanů, i když někdo tvrdí, že veřejnoprávní média nesledují (a přitom se vyjadřuje k jejich vysílání). Třeba citace „….televizní zprávy téměř nesleduji, protože tolik lží a překrucování faktů nepamatuji ani za komunistů“. Jak dotyčný ví, co běží v televizních zprávách? Buď lže, sleduje je nebo k němu do jeho „jeskyně ozvěn“ doléhají témata probíraná veřejnoprávními médii zprostředkovaně přes různé Sputniky, Parlamentní listy. To je ono to je ono šplouchání a hemžení.

Protinávrh na zrušení televizních i rozhlasových poplatků a financování služby ze státního rozpočtu je pouhou záminkou k ukončení nezávislosti veřejnoprávních médií a snahou o jejich podřízení politické moci. Co jde přes státní rozpočet, ovládá vláda, resp. parlamentní většina, protože kdo platí, ten velí.

Někdo může namítnout, že v jiných zemích platba přes státní rozpočet funguje. Jenže, se už neříká, že příjem takového media je třeba zaručena zákonem, takže vláda do něj nemůže přímo zasahovat. Hlavně, odkazovat se na řešení v jiných zemích není vzhledem k místní politické mentalitě správné. Nejsme Švýcaři, aby zde fungovala referenda, ani Finové, kteří se v reakci na ruskou hrozbu po práci učí odpalovat protitankové střely a naštěstí zatím ani Afričané, kde volby pokračují občanskými válkami. Spíše jsme společností, kde po opakované korupční ostudě v médiích politik utíká s pláčem domů psát návrh zákona proti redakci, která mu „ubližuje“.

Útoky na veřejnoprávní média, obviňování z neobjektivity, nevyváženosti, z údajné nehospodárnosti, zbytečnosti jsou vedeny s cílem je ovládnout a přeměnit na neobjektivní a nevyvážené. Zloději křičí chyťte zloděje, aby odpoutali pozornost od toho, aby mohli krást. Jedná se o fičizaci/slovakizaci/orbánizaci České republiky.

Vy, kteří chcete ve své nenávisti zrušit veřejnoprávní média, mějte se na pozoru, aby se vám toto přání nevyplnilo. Úplně stejně si lidé před únorem 1948 přáli vítězství komunistů a orientaci na Sovětský svaz (převlečené Rusko). Následně toho většina trpce litovala.

Je tragické, že snaha o ovládnutí/zrušení veřejnoprávních médií nedokáže lidi zvednout z gauče. To, co bylo před 20 či 25 lety naprosto nepřípustné se goebbelsovským opakování lží stává normou.

Na přelomu let 2000 a 2001 se redaktoři zpravodajství ČT vzbouřili proti nově zvolenému generálnímu řediteli ČT Jiřímu Hodačovi a jeho jmenování Jany Bobošíkové do funkce ředitelky Redakce zpravodajství. (Pro nepamětníky, Jana Bobošíková se roce 2008 stala kandidátkou komunistů v prezidentských volbách). Tato televizní krize hýbala Českou republikou a veřejnost aktivně vystoupila na její obranu, demonstrovala na Kavčích horách na její podporu. V roce 2022 naopak vrábelovci táhli proti České televizi a hodlali se dobývat do živého vysílání.

Hnutí ANO svým současným útokem na veřejnoprávní média ohrožuje svobodu a demokracii. Ostatně, odporem k posilování obranyschopnosti České republiky, zpochybňováním spojeneckých závazků, útoky na bezpečnostní složky a její představitele, šířením válečné hysterie, z čehož chce získávat volební hlasy, přibližuje válku, se stalo bezpečnostním rizikem (Proč ANO nehlasovalo pro usnesení o bezpečnostních hrozbách? Protože nemohlo). Jsme svědky fičizace/slovakizace státu.

Média jsou oprávněně titulována přídomky sedmá velmoc, čtvrtý pilíř (vedle moci soudní, výkonné, zákonodárné), hlídací psi demokracie.

Nobelovu cenu za ekonomii obdrželi v roce 2024 američtí ekonomové Daron Acemoglu, Simon Johnson a James A. Robinson. Ve své práci prokázali, že jednou z příčin rozdílů v prosperitě zemí jsou společenské instituce. Jejich výzkum pomáhá pochopit, proč státy se špatným právním řádem a institucemi negenerují hospodářský růst ani změny k lepšímu.

Nezávislá media veřejné služby podléhající pouze zákonu patří mezi instituce přispívající k prosperitě společnosti stejně jako funkční soudy nebo katastr nemovitostí. Drží na uzdě politické a byznysové dravce, brání práva a podporují politickou participaci občanů na správě státu. Dnes jsou veřejnoprávní media potřeba ještě více než v minulosti.