Válka, která nás může unudit k smrti

Než nás úplně rozloží ruské hybridní útoky a než se Spojené státy stáhnou za Atlantik, musí být Rusko poraženo, a to i za cenu zřízení bezletové zóny nad Ukrajinou či přímého vojenského střetu s NATO.

Při sledování zpravodajství z ruské války proti Ukrajině přichází na mysl paralela s agresí Japonska proti Číně v letech 1931 až 1945. Světová media tak jako v minulosti přináší informace zločinech okupantů, napadený žádá o pomoc a svět se v podstatě jen dívá. Jako ve své době Společenství národů, tak se i dnešní Organizace spojených národů ukazuje jako nefunkční spolek.

Spojené státy, Francie a Velká Británie, stálí členové Rady bezpečnosti OSN s právem veta, získali v roce 1945 kromě tohoto výsadního postavení i odpovědnost za dodržování míru a územní integrity členských států. Všechny tři mocnosti mají vůči Ukrajině také závazky z Budapešťského memoranda, kterým v roce 1994 garantovaly její bezpečnost a územní celistvost výměnou za zřeknutí se jaderných zbraní. Dnes, pro zachování tváře sice poskytují omezenou vojenskou pomoc, ale bojí se vynutit ukončení války. I kdyby to mělo být ukrajinskýma rukama. Pouze hledí na to, jak se válce vyhnout.

Za této nové mezinárodní situace představují jaderné zbraně jediný prostředek obrany a každá země, včetně Česka by jimi měla disponovat. Po 24. únoru 2022 existují pouze dvě možnosti. V případě napadení se jimi snažit co nejúčinněji zasáhnou útočníka a akceptovat jadernou odvetu nebo kapitulovat a smířit se s naprostým národním i osobním podvolením. Doufat, že právě já a moji blízcí nebudou mezi zavražděnými, znásilněným a ty ostatní to nebude moc bolet.

Joe Biden v únoru 2022 přenechal Ukrajinu Rusku, což od vetchého stařečka Putin očekával. Místo úprku západních vojenských instruktorů i diplomatů mělo být na území Ukrajiny zahájeno cvičení armády USA a jeho spojenců. Snad si Západ bude počínat v případě Tchajwanu prozíravěji. Dojde k jeho diplomatickému uznání, a na základě obratem podepsané smlouvy o společné obraně se na ostrově začnou vyloďovat vojáci i zbraně států NATO. Útok Číny na Tchajwan by tak zasáhl i spojenecká vojska, a to se všemi důsledky. Jak se můžeme přesvědčit na Ukrajině, po útěku je velice nesnadné cokoliv dobývat zpět. Jestliže dnes jako Evropané chceme pomoc od Spojených států, musíme jim být připraveni pomoci v Asii.

Pravda, Západ v případě Ukrajiny udělal více než obvyklé vyvěšování praporů, osvěcování veřejných budou a vydávání proklamací, ale daleko méně, než je zapotřebí. Rusko získává další území a dodávky zbraní Ukrajině stačí sotva na udržování fronty. Červencový summit NATO ve Washingtonu nepřinesl plán na utahování smyčky kolem krku Ruska, tak jako po jeho invazi do Afganistánu roku 1979. Ukrajina nedostala příslib zvyšujících se dodávek stále lepších zbraní a volného použití proti Rusku, předávání souřadnic cílů a jiných zpravodajských informací, poskytování lékařského zázemí, masivního výcviku vojáků, vysunutí protivzdušné obrany NATO alespoň 50 kilometrů nad území Ukrajiny pro zabránění ruského bombardování Rumunska, posvěcení nasazení techniků, instruktorů a leteckého personálu. (Letadla komunistického Vietnamu pilotovali ve své době Rusáci, tak co jim to dnes neoplatit?). Celé jednání i jeho závěry byly ve všech bodech mlácením prázdné slámy.

Jestli se Rusku podaří oddělit Ameriku od našeho kontinentu, diverzní „majštrštyk“ na úrovni německého dovozu Lenina do Petrohradu v roce 1917, skončíme jako car a jeho rodina. Postřílení na dně nějaké jámy. Evropa se v podstatě hroutí pod náporem ruských hybridních útoků. (Jak vypadá válka 2.0) Než nás rozloží úplně a než se Spojené státy stáhnou za Atlantik, musí být Rusko poraženo, a to i za cenu zřízení bezletové zóny nad Ukrajinou či přímého vojenského střetu s NATO. Raději dříve nežli pozdě.

Nevěřme mýtu o převaze NATO nad Ruskem bez zapojení USA, ať už ji odvozujeme od velikosti HDP, počtu obyvatel, výdajů na zbrojení……. V Evropě existuje pouze shluk nesourodých armád používající 170 hlavních zbraňových systémů, což mimochodem znemožňuje efektivní zbrojní výrobu, která i ve třetím roce války v Evropě nestojí za nic. Stačí se podívat na rozdíly ve vyzbrojování Polska a Česka, a to ještě počítejme s tím, že uvnitř zdánlivě stejných zbraních je stát od státu specifická „výbava“. Naše armády by možná byly schopné bojovat jako přívažek US Army, samostatně nikoliv. Chybí bojové zkušenosti, strategické logistické schopnosti, dopravní infrastruktura (kdo by se kam dostal přes naše dálnice a silnice?), jednotný systém velení, řízení a sdílení bojových informací, satelitní průzkum pro vyhledávání a zaměření cílů a schopnost jejich zásahu na dlouhé vzdálenosti.

Nesmíme také zapomínat, že kvantita mění kvalitu. V případě Evropy však kvantita států (počet nacionálních entit) snižuje kvalitu politické, hospodářské a vojenské akceschopnosti. Jedinou odpovědí je integrace, federalizace Evropy a pokud by nebyl tento proces průchozí (přes ruskou diverzní ofenzívu), tak spojování evropských států v oblasti obrany. Dnes každý z evropských států vnímá intenzitu ruského ohrožení jinak, zpravidla úměrně vzdálenosti od ruských hranic ve směru od východu na západ. Máme zde přímé ruské kolaboranty Maďarsko a Slovensko. Máme zde bezpečnostního parazita Rakousko, který poskytuje krytí pro 500 ruských špionů a ohání se tzv. neutralitou udržitelnou pouze díky tomu, že by Rusko muselo k Vídni prostřílet přes členy NATO. Co nevidět, po parlamentních volbách, bude navzdory „neutralitě“ aktivně vystupovat proti evropským bezpečnostním zájmům. Evropa bez USA prostě bude pro Rusko snadné sousto.

Ještě jedna věc je signifikantní. Objevují se úvahy o zvýšení výdajů na zbrojení na 3 procenta HDP, možná i více. Odmítavá reakce západní společnosti, hrůza z omezení přebujelých sociálních a dotačních programů, nároková mentalita, to vše zajistí, že tentokrát to bude Rusko, které nás uzbrojí. Hlavně nezlobit, nedráždit, mlčet, nedívat se, neslyšet, ustoupit, snažit se usmiřovat agresora.

(vyšlo v MF Dnes 10. srpna 2024)