V hlavách některých lidí 2. světová válka neskončila

V Česku stále dochází k schvalování a relativizaci zločinů spáchaných při vyhánění Němců. Část veřejnosti si myslí, že páchání zločinů při vyhánění 3 milionů Němců bylo správné a Česko by ještě mělo od Německa obdržet reparace.

Z povyku při letošním sudetoněmeckém setkání v Brně lze nabýt dojmu, že druhá světová válka není ani po 81 letech uzavřena. V Česku stále dochází k schvalování a relativizaci zločinů spáchaných při vyhánění Němců. Jak ze strany některých politiků, tak i části veřejnosti. Prostě věří, že vyhnání a ukradení majetku 3 milionů Němců bylo naprosto správné, a ještě bychom měli od Německa obdržet reparace.

Kromě naprostých extrémistů, kteří vědomě riskujících trestní stíhání, si dnes již nikdo nedovolí veřejně omlouvat holocaust nebo islamistický terorismus „oprávněnou reakcí“ na činy Židů nebo nevěřících. V případě poválečného násilí vůči Němcům se toto děje naprosto beztrestně. Česko-německá deklarace z roku 1997 a gesta smíření na komunální úrovni jsou v tomto ohledu pouze pozlátkem kryjícím obludnosti považované u části veřejnosti za normální.

Ve médiích se od českých nacionálních socialistů, včetně těch, co byli nebo jsou ve vrcholné politice, objevují všechny neoriginální argumenty, které slyšíme od popíračů holocaustu Židů 1933-1945 nebo aghetu (genocidy) Arménů v letech 1915-1916.

Msta - válečné zločiny v době okupace 1939 až 1945 nelze s poraženou stranou vyrovnávat „mírovým“ vražděním nevinných, bezbraných lidí, žen, dětí, starců.

Nevím, který další stát vydávající se za civilizovaný, kromě Československa, legalizoval beztrestnost msty. Dodnes v českém právním řádu „smrdí“ amnestijní zákon z 8. května 1946. Mimo jiné v něm stojí, že jednání do 28. října 1945, které směřovalo k odplatě, za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné, tedy je po právu (sic!) a současně dává na roveň mstu se skutečným odbojem. V podstatě až do 28.října 1945 bylo legální vraždit, znásilňovat, loupit, a to přes to, že válka skončila

Měli jsem více mrtvých- nacisté zavraždili více „našich lidí“, takže žádné brutality, co se v roce 1945 odehrála, nemusíme litovat.

Oběti jsou viny - jako ultimativní omluva pro jakýkoliv reálný zločin české strany, bez ohledu na počet obětí a bestialitu provedení je kolektivní vina (lhostejno kdo se čeho ze skupiny napadených konkrétně dopustil), a to trvalá, přenášená z generaci na generaci

(Zde je vyprávění českého historika o dokumentování masakru 267 žen, dětí, starců na Švédských šancích. Stejného jako v Lidicích, kde se byl mimochodem Bernd Posselt omlouvat, ale čeští politici na toto místo nezavítali. Popisuje i nevraživost české strany vůči lidem, co do věci „šťourají“).

Stát, tedy ani „my“ neneseme za zločiny odpovědnost - Edvard Beneš vyzýval veřejně, a to v Brně (12.5.1945) i Praze (16.5.1945) k vylikvidování Němců. Místo aby z funkce prezidenta poválečné běsy tlumil, naopak je vyvolával. Je to takový český Slobodan Miloševič. Po jeho výzvách následovalo tzv. divokého vyhánění spojené s masovými vraždami, zabíjení žen a dětí, znásilňováním, internacemi, vězněním, loupežemi, zbavením domova a deportacemi za hranice. Cílem bylo konečné řešení německé otázky pomocí, dnešními slovy, etnické čistky, maskované za hněv lidu.

Vyhánění přitom nebyla dějinná nutnost, v Dánsku, Holandsku, Itálii (Jižní Tyrolsko) k němu nedošlo. (O nenutnosti vyhnání)

Rozhodli jiní, my nic, my Češi - legálnost tzv. odsunu, tedy i všeho co jej doprovázelo, se odvozuje od údajného rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi. Opět pohádka „o nás, bez nás“, kterou si omlouváme dějinné prohry, jako kapitulaci v roce 1938 i vlastní zločiny v roce 1945.

Není tomu tak. Období divokého vyhánění mělo postavit Spojence před „fait accompli“ (hotovou věc). Do data konání konference v Postupimi (17.6.-2.8.1945) již bylo z ČSR za hranice vyexpedováno 500 000 až 700 000 Němců a velká část obětí vyhnání zavražděna.

Postupimská konference pouze proklamativně uznala, že se má uskutečnit, již probíhající, transfer obyvatelstva. Její závěry však nejsou právně závazné, nešlo o mezinárodní smlouvu, není v čs. ve sbírce zákonů.

V příloze 6, položka XII Protokol z jednání (1.8.1945) (“…..uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva….“. Příloha 7, Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně (2.8.1945) „Konference dospěla k této dohodě o přesídlení Němců…“ a následuje text jako v příloze 6, položka XII Protokol z jednání (1.8.1945).

Zpráva ani protokoly z Postupimi tedy neobsahují ve vztahu k vyhnání „rozhodli jsme“, „schvaluje“, uznáváme oprávněnost“. Není pravdivé ani extenzivní tvrzení (objevující se jen v českých pojednáních, ne západních), že vítěznémocnosti souhlasili s vyhnáním Němců v zájmu míru v Evropě. Je diametrální rozdíl za někoho rozhodnout anebo pouze akceptovat.

Spojenci pouze akceptovali to, co vymysleli Češi (a co se hodilo Stalinovi pro odtržení ČSR od západního civilizačního prostoru). Spojené státy a Velká Británie chtěli jednak, aby „transfer“ probíhal co nejhumánněji, a také měl řád, protože realizace zasahovala do dění v jejich okupačních zónách. Vyhánění nebyla politika západních spojenců.

Jde o excesy jednotlivců, byla taková doba - 90 procent vyhnání do konce října 1945 bylo provedeno čs. armádou. Řádění Rudých gard a „partyzánských oddílů“ státní moc, když už přímo neřídila, tak tolerovala, takže na tom, co se dělo, nesla čs. státní moc plnou odpovědnost.

Úmrtí byla nechtěná - objevuje se třeba u brněnského Pochodu smrti, kde 1700 obětí je dáváno za vinu nemocem a stáří. Samozřejmě se popírají vraždy ze strany Rudých gard. Chybí spojitost, že právě vystavení dětí, žen a starých lidí strádání, vedlo k jejich záhubě. Asi jako když Osmani tvrdili, že Arméni hnaní přes poušť zemřeli sami od sebe a oni na tom nenesou vinu.

Zpochybňování statistik – poválečné vyhánění si podle konzervativních odhadů vyžádalo 15 000 až 30 000 mrtvých (závěr skupiny česko-německých hoistoriků), což třeba odpovídá počtu polských zajatců zavražděnými ruskými bolševiky při Katyňském masakru. Většina Čechů o těchto číslech ani neví.

To nebyly naše oběti – uváděno v souvislosti s masakrem v Postoloprtech, prý jde o těla vězňů koncentračních táborů, tedy nikoliv oběti Čechů, ale naopak nacistů (tak se vymlouvali ruští bolševici, když se v Katyni našla těla jimi zavražděných polských důstojníků). Byly zde exhumovány ostatky 763 osob, odhady mrtvých Němců ze strany historiků jsou mezi dvěma až třemi tisíci.

Dívejme se do budoucnosti – snaha vytěsnit nepříjemná fakta. Nejde však mlčet, dokud násilí na vyháněných bezbranných lidech, ženách, dětech bude shledáváno z jakéhokoliv důvodu oprávněným. Pro některé se česko-německá Deklarace smíření z roku 1997 stala záminkou ponechat si svoji nenávist. Jak ukazuje dění ohledně letošního sudetoněmeckého setkání, ignorování pravdy tráví společnost.

Útok na ty, co o věcech informují - ti kdo se zabývají vyhnáním, jsou označováni za spojence „našich“ nepřátel. Ano, pro některé je Německo stále nepřítel.

Zapomeňme – posledním stadiem etnické čistky je snaha o vymazání důkazů, že vyhnaná skupina v dané oblasti vůbec žila, v tomto případě, že zde žilo německojazyčné obyvatelstvo. Stačí nedělat nic, nemluvit o „nich“.

Mají zločinnou podstatu – tvrzení se objevovalo hlavně těsně po 2. světové válce, upíralo Němcům lidství, což psychicky usnadňovalo pachatelům zločinů jejich jednání. Dnes v souvislosti se sudetoněmeckým setkáním objevilo opět na scéně v podobě tvrzení o dědičné vině, odpovědnosti potomků za vinu svých předků.

Václav Klaus (st.) a Jiří Weigl svého času publikovali v Lidových novinách 30.května 2020 "echt“ česko-nacionalistický článek s názvem „Kdo vlastně vyhrál světovou válku?“ Odkaz.

Napsali „Němci vraždili, Češi vraždili..... a na nás je tuto svou vinu odčinit, protože Němci a Německo to už tři čtvrtě století údajně vzorně dělají“. Oba pánové měli naprostou pravdu, jen místo slova „údajně“ patří slovo „skutečně“. Můžeme začít odčiňovat vinu za poválečné masakry i na české straně, a to zrušením amnestijního zákona z roku 1946 a opovržením (i trestáním) schvalování poválečného násilí. Zde je odkaz na polemiku s těmito „názory soušky úči“ na 2. světovou válku.

Schvalování trestných činů, vražd, násilí, loupeží odporuje civilizačním pravidlům a je samo o sobě trestným činem a nerozhoduje, že šlo „mírového“ násilí po roce 1945. Stačí konečně použít již platné zákony.