Ukrajina nemá s Ruskem o čem jednat

Všechny požadavky Kremlu vedou k narušení ukrajinské územní integrity (ztrátě území), vnitřní suverenity (vytvoření separatistického problému), mezinárodní suverenity (neutralita, nevstoupení do NATO, omezení výzbroje).

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zveřejnil desetibodový plán pro dosažení míru. Dvě zásadní podmínky, stažení z okupovaného území a zaplacení reparací, Rusko výslovně odmítlo. Mezi komentátory a politiky se objevují klišé jako “každá válka končí u jednacího stolu“, „je čas na dohodu“, „konflikt míří do slepé uličky“, „mír je nevyhnutelný“.  Vše ale s nevyřčenou myšlenkou, že jakékoliv podmínky Ukrajiny jsou k smíchu (včetně požadavku na potrestání válečných zločinů), ta bude pouze dávat a Rusko brát. Zkusme tedy domyslet tzv. smírné řešení konfliktu.

Na skutečné (sic!) jednání jsou zapotřebí dvě strany, které si alespoň trochu věří a obě mohou něco získat. Právě reciprocita zisků je znakem jednání. V opačném případě jde o diktát nebo vydírání. Třeba 24.11.2022 mluvčí prezidenta Putina řekl: „Vedení Ukrajiny má všechny možnosti vrátit situaci do normálu, má všechny možnosti urovnat situaci tím způsobem, že splní požadavky ruské strany, a ukončí tak veškeré možné utrpení civilního obyvatelstva,“ prohlásil Peskov. Přeloženo, budeme vás tak dlouho bombardovat, vraždit, mučit a znásilňovat, dokud nepřistoupíte na naše podmínky.

Rusko hraje „pouze na jednu branku“. Požaduje diplomatickou cestou potvrdit to, co získalo silou. Přesněji chce ještě více, protože vojensky nekontroluje celé území formálně anektovaných oblastí Doněcka, Luhanska, Záporoži a Chersonu. A o důvěryhodnosti Kremlu je škoda hovořit, pohybuje se v záporných hodnotách. Pravda je opak toho, co Putin, Lavrov či Peskov řeknou a co Rusko dělá. Takže i souhlasu s anexí by neznamenal konec války.  Celé jeho dějiny od carských dob přes bolševiky až po současnost jsou jedna velká věrolomnost a lež. Rusko nikdo neohrožoval. Právě jeho chování vede Západ ke zbrojení a snaze Švédska a Finska vstoupit do NATO. Situaci vystihuje vtip o rozmluvě Rusa se Švýcarem. Rus se ptá: „Jaké to je žít v obklíčení NATO?“. Švýcar odpoví: „Když nejsi blbec, není problém“.  

Nedůvěru mezi dvěma stranami sporu někdy mohou překonat záruky třetí strany. Nedovedu si však představit, že by se Ukrajina spolehla na sliby. Po získání suverenity v roce 1991 odevzdala Rusku jaderné zbraně. Výměnou získala Budapešťské memorandum, které nikdo z aktérů neshledal závazným. A kdo z dnešních „mírotvůrců“ by byl ochoten ji skutečně vojensky bránit? Vždyť Západ, včetně Spojených států, přes všechno zdání, se před Ruskem třese strachy jako ratlík. Proto tak dlouho nebyl ochoten poskytovat Ukrajině moderní tanky, a dnes kličkuje v případě letadel a raket dlouhého dosahu. Kdyby Ukrajinci pomocí těchto střel vybombardovali námořní základny na Krymu, Rusko by udělalo co? 

Jednání s Ruskem znamená jeho vítězství (k čemu by to vedlo je tématem dalšího textu). Proč? Protože požadavky Kremlu vedou k narušení ukrajinské územní integrity (ztrátě území) (a)nebo vnitřní suverenity (vytvoření separatistického problému, tak jako v případě Minských, přesněji Mnichovských dohod), (a)nebo mezinárodní suverenity (požadavek neutrality, nevstoupení do NATO, zákazu uzavírání vojenských aliancí, omezení výzbroje) a občanské válce na Ukrajině. To vše za cenu rozvratu mezinárodních pravidel v podobě precedentu, že silou jde vše a s jistotou, že agrese triumfem nadopovaného Ruska bude co nevidět pokračovat.

Takže agenda "jednání" je jasná. Ukrajina přijde o území, vytvoří si na svém území separatistický problém, tj. záminku k dalšímu napadení Ruskem a vzdá se možnosti mezinárodní vojenské pomoci. Za to získá od Ruska co? Možná slib ukončení vojenských akcí.

Dejme si pozor na tvrzení, že „záleží na Ukrajině, kdy bude chtít zahájit jednání“. Ano, zastavením zahraniční pomoci může být Kyjev kdykoliv donucen k „jednání“, přesněji ke kapitulaci. Potom se jeden americký idiot může holedbat, že by „do 24 hodin sjednal mírovou dohodu“.   

Jediné, o čem jde s Kremlem jednat je harmonogram okamžitého stažení ruských vojsk a jedinou zárukou, že Ukrajina nebude okupovat ruské území. (I když proč si nepřijít do bunkru pro Putina jako pro Hitlera?). Varujme se falešných proroků, jakým je Henry Kissinger. V roce 1972 se podílel na legitimizaci komunistické Číny. Ta dnes představuje největší ohrožení Spojených států v celých jeho dějinách. A tento muž, který myslel, že osedlá ďábla, místo aby se kál, rozdává v devětadevadesáti letech rozumy.  Hodil přes palubu Taiwan a dnes to stejné navrhuje v případě Ukrajiny. 

Jeho výrok: „Rusko je už přes půl tisíciletí rozhodujícím faktorem globální rovnováhy sil“ odpovídá úrovni silvestrovské estrády v ruské televizi, kde komik Jevgenij Petrosjan řekl: „…ve struktuře světa je Rusko nosná konstrukce“.

Rusko vlastní jaderné zbraně, jeho kapitulace, denacifikace (derašizace) ani potrestání válečných zločinů nepřipadá v úvahu. Ruská vojska jde ale donutit opustit okupovaná území Ukrajiny, a to likvidací, zajetím, dezercí nebo prostřednictvím vzpoury. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 30.12.2022 v rozhovoru s agenturou DPA trefně řekl: „Vojenská podpora země bránící se ozbrojené agresi sousedního Ruska je nejrychlejší cestou k ukončení konfliktu“.

Po porážce Ruska nezbude než škody Ukrajině sanovat proti vůli Ruska z jeho rezerv blokovaných na Západě. Potom ať si Putinův lid za pevným železným plotem dělá, co chce.