Proč si myslíme, že nás Rusko neporazí?

Kapitalismus zajišťující efektivní produkci zbraní není podmíněn svobodou a demokracií. Potom svobodná společnost nemůže zvítězit nad autoritářským režimem. Výsledek obou minulých světových válek byl historickou výjimkou.

Teze, že kapitalismus potřebuje ke své existenci svobodu a demokracii již dávno leží na smetiště dějin. Čína i Rusko dokazují, že se nejedená o nutnou podmínku. Není potom divu, že někteří turisté po návštěvě Říše středu, kdy se totalitní komunismus snoubí s dravým kapitalismem, po shlédnutí mrakodrapů, rychlostních železnic, dálnic přemýšlí o tom, zda čínský společenský systém není lepší než náš. Sice neznají celou Čínu ani jak žijí běžní Číňané a čeho se musí ve svém životě vzdát. Jejich obdiv totalitě by určitě skončil v okamžiku zabavení rodinné zahrádky pro trasu rychlovlaku nebo tankové cvičiště.

Evropské země nejsou schopny zbrojit, nemají za co kupovat zbraně, protože státní rozpočty trpí deficity i v dobách naprostého míru. Nesmyslné výdaje státu a samospráv, nadměrné sociální dávky (můžete týt na úkor daňových poplatníků superdávkou, i když máte dům, chalupu, auto a několik set tisíc na účtu), důchody, dotace, to vše je rozbujelo do monstrózních ho rozsahu díky demokratickému hlasování. Vzhledem k vnějšímu ohrožení to jsou hřebíčky do rakve našeho „starého světa“. Jsme jako opice, která nepustí ořech v láhvi a nevytáhne pracku, nechá se raději ulovit. I my se dnes nechceme vzdát svého pohodlí a bude nás to stát svobodu, suverenitu a možná i životy. Samozřejmě, že jedním škrtem pera by šlo zvednout daně a peníze přesměrovat na armádu. V autoritářském režimu ano, Jenže máme „hen tu“ demokracii, každý může remcat, volat „já mám hlad“ a „je mi zima“, i když v hospodě sedí u osmého piva a třetího grogu. Je vyloučené, aby v demokracii získala ve volbách podporu vláda s programem „nic vám nedáme a co máte vám sebereme“.

Svoboda slova umožňuje všem, kdo si usmyslí, veřejně tvrdit, nejen že zde panuje cenzura (aniž by mu policie mlátila na dveře), ale také zpochybňovat ohrožení Ruskem, hlavní důvod evropské podpory Ukrajiny. Umístění fabrik na výrobu zbraní, vojenských objektů, přesuny vojsk, provádění cvičení, výdaje na armádu, nákupy a dodávky zbraní, zavedení vojenské služby, omezení asociálních sítí, překonávání „zabejčenosti“ v podobě „ne my, ne tady, ne teď“, ničením hospodářství pod pláštíkem prosazování Green Dealu (zde putinovými kolaboranty), s tím vším se autoritář, na rozdíl od demokrata, nemusí potýkat.

Pozdvižení vyvolala zpráva, že v Německu budou od 1. ledna 2026 všichni lidé po dovršení 18 let dostávat dotazník, jehož prostřednictvím si stát chce udělat přehled o tom, kdo má zájem a ochotu připojit se k armádě. Pro muže bude vyplnění povinné, pro ženy dobrovolné.

Studenti německých škol avizovali, že se v případě schválení změny parlamentem ihned zapojí do protestů. Svůj postoj k obranyschopnosti shrnuli takto: „Nechceme trávit půlrok zavření v kasárnách, tréninkem drilu a poslušnosti a učením se, jak zabíjet. Válka nenabízí žádnou budoucnost a ničí naše životy.“

Situace v Evropě je ke všemu zablokovaná díky mnohostí kmenů (zemí) sledující protichůdné zájmy, což znemožňuje jejich společnou obranu. Rusko má 146 milionů obyvatel, Unie spolu s Velkou Británií mají 517 milionů obyvatel. Jenže jednotlivé evropské země mají méně obyvatel a menší armádu než Rusko. Putin nás proto porazí jednoho po druhém. Napřed Ukrajinu, potom Pobaltí, následně Skandinávii a tak dále. Máme se moc dobře, nikde nechce bojovat za jiné, za „nějakou zemi na konci Evropy“. Ostatně, takto se vyjadřovali v Anglii o Československu v roce 1938. Stejně se budeme vykrucovat, až budeme mít bránit Pobaltí. Napoleon dovedl k dokonalosti vojenskou taktiku porážet armády protivníků jednu po druhé. V okamžiku, kdy Evropa měla dost dvaceti let válek, jeho vraždění, loupení, rabování a semkla se do pevné vojenské koalice, mimochodem s přispěním našeho významného politika knížete Metternicha, vznikla síla schopná udolat zdánlivě nepřekonatelného agresora.

Obrovskou, naprosto nedoceňovanou roli hrají ve válečných konfliktech bojové zkušenosti armády. V roce 1914, za Velké války bylo desetkrát menší Srbsko schopné odrazit tři ofenzívy naší rakousko-uherské armády, a to jenom díky zkušenostem z balkánských válek (1912-1913). Ukrajina má dnes jako jediná praxi s novou formou „dronové“ války, jejím vydání na pospas Rusku sami sebe zlikvidujeme.

Ruský prezident Vladimír Putin řekl mnoho lží, ale v jednom měl pravdu. Západ jedná jako prohnilé, dekadentní impérium na konci svého času, chybí mu odolnost a odhodlání vést dlouhodobý konflikt. Ztratili jsme schopnost prosazovat své zájmy silou. O stavu naší mysli vypovídá pasivita veřejnosti k útokům Ruska proti zemím NATO, ať jde o diverze, bombardování Unie drony či narušování výsostného vzdušného prostoru. Místo nabuzení k odvetě se Putinovi nás daří zastrašovat. V minulých historických epochách by podobné provokace vedly velice rychle k válce. Třeba konflikt Francie a Pruská v roce 1870 vznikl na základě malichernosti. Francie požadovala od Pruska ujištění, že nikdo z královského rodu Hohenzollernů nebude aspirovat na španělský trůn. Nám padají na hlavu drony, vybuchují železniční koleje a nic. Politici i občanská veřejnost mlčí, nikdo nevolá po vojenské odvetě vůči Rusku. Nulová reakce bloku NATO podkopává důvěru ve vlády členských zemí, jejich ozbrojené síly a vytváří ideální podmínky pro budoucí ruskou agresi. Jedinou šancí je, že Pobalťané zariskují a vyprovokují válku s Ruskem. Riskem mám na mysli to, že jim také nemusí nikdo přijít na pomoc. Jenže, sami musí vidět, že s plynoucím časem je ruský vliv v Evropě a Spojených státech větší a větší a předpoklad, že jim někdo nepomůže menší a menší.

Situace je naprosto paradoxní. Stojíme tváří tvář válečnému ohrožení a místo demonstrací na podporu války směřují nadávky a ostouzení proti těm, co usilují o zvýšení obranyschopnosti (Foltýn, Řehka….). Projevem kapitulantství je i to, že se v Evropě nevyprofiloval někdo jako Dmitrij Medvěděv, který by prostořece odpovídal na výhružky Kremlu.

Válku vyhrává rychlost a objem výroby, inovací, semknutí společnosti k dosažení vítězství, pevnost politického systému. Jak bylo uvedeno výše, kapitalismus zajišťující efektivní produkci zbraní, není podmíněn svobodou a demokracií. Potom ale svobodná společnost nemůže zvítězit nad autoritářským režimem. Výsledek obou minulých světových válek byl pouhou historickou výjimkou způsobenou tím, že dějinnou náhodou se Spojené státy postavily určitou stranu. Následných 70 let panoval Pax America a Evropa konzumoval výhody života na správné straně plotu. Tohle všechno skončilo zešílením Spojených států (Kam až zajde americký císař? 9. září 2025).

Vývoj po 24. únoru 2022 ukazuje, že totalita hraje prim. A k naší smůle, Američané nás tentokrát nezachrání, spíše díky Trumpově autoritativní vládě dorazí. Pravda, láska, svoboda, demokracie nejsou předurčeny nějakou vyšší mocí k vítězství nad lží, nenávistí, totalitou.

Starořeckému filosofovi jménem Isokratés je připisován výrok: „Demokracie ničí sama sebe, protože zneužívá svého práva na svobodu a rovnost. Protože učí své občany, aby považovali drzost za právo, bezpráví za svobodu, neomalený projev jako rovnost a anarchii jako pokrok.“

Všichni chtějí žít ve svobodě, ale k její obraně se nedokážeme sjednotit, protože každý si ji představuje jinak. Někteří chtějí mít svobodu chválit ruskou agresi na Ukrajině, souhlasit s ruským vraždění, odmítat posilování obrany, těšit se na ruskou okupaci nebo alespoň na ruské manýry v podobě normalizace společnosti po vzoru Maďarska, Gruzie, Ruska. Další chtějí svobodu o ničem nevědět, ležet na gauči u televize nebo zažívat zážitkové zážitky a nebýt nuceni k snížení životní úrovně v důsledku zbrojení. Jiní chtějí svobodu ke zrušení svobody a demokracie.

Svobodná, demokratická společnost není schopna se proti uplatňování svobody prosadit.