Příprava na válku (část 1)

První ze série textů zabývající se přípravou na válku, mobilizací, branou legislativou a nutnými opatřeními, tak jak vyplynuly z války Ruska proti Ukrajině.

Mobilizace je proces přípravy na válečný konflikt, kdy se uvádí do pohybu celá společnost, armáda, logistika, ekonomika, k zajištění potřeb a zdrojů pro vedení ozbrojeného boje. Nemobilizovat znamená kapitulovat.

Opakem mobilizace je totiž kapitulace. Kapitulace (z lat. capitulare – sepsat hlavní body) představuje takový typ ukončení odporu, kdy jedna ze stran uzná marnost dalšího snažení, „složí zbraně“ a vydá se na milost (nebo nemilost) druhé straně.

Příprava na válku něco stojí. V letech 1936 až 1937 Československo vydávalo na zbrojení zhruba 50 procent státního rozpočtu, což by dnes bylo zhruba 900 miliard korun ročně. Československo v roce 1938 dávalo na obranu dvacet procent HDP. Ve srovnání s tím pro armádu aktuálně vlastně nic neděláme.

V 80. letech Československo (ČSSR) armáda dostávala okolo 5 procent HDP. Současná zanedbanost české armády se odhaduje na 600 mld. korun, u německého Bundeswehru je to asi 450 mld. euro.

Česká veřejnost však nesouhlasí ani s výdaji na obranu ve výši 2 procenta HDP. Snaha zvýšit hranici na 3-4 procenta HDP, jak o to usiluje nový americký prezident Donald Trump, bude politický problém. Přitom tato hranice byla na Západě za studené války běžná. Než se uskrovnit, tak ruské dezinformační schéma našeptává, raději kapitulovat.

Období před zahájením horké války je nutné využít pro přípravu. Protože nelze bojovat s jednou rukou uvázanou za zády, Česko by mělo odstoupit od zákazu:

1) kazetové munice (jako Litva),

2) protipěchotních min (jako o tom diskutují ve Finsku),

3) výhledově i od zákazu šíření jaderných zbraní.

Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Karel Řehka na konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“ řekl: „Pokud slovo mobilizace či konstatování zjevného faktu, že válku v budoucnu nelze zcela vyloučit, vyvolá ve společnosti paniku, koledujeme si o to, aby se taková společnost ve vážné krizi opravdu zhroutila“.

Koho se mobilizace týká

Mobilizace je upravena následující legislativou:

zákonem č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách,

zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany,

zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon),

zákonem č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů

zákonem č. 585/2004 Sb., branný zákon,

zákonem č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze.

Chcimíry upozorňuji, že právní předpisy jsou staré více jak 20 let.

Po personální stránce se mobilizace týká přibližně 6 milionů mužů ale i žen, ve věku 18 až 60 let, na které se v České republice vztahuje branná povinnost. Ano, branná povinnost se týká i žen, máme přece rovnoprávnost, genderovou rovnost atd.

Z toho odhadem 1,6 milionu osob je skutečně služby schopných, ze kterých si armáda musí umět vybrat v odpovídajícím počtu ty nejvhodnější, a to po stránce zdravotní, ale i znalostí, pracovních schopností. Aby to však dokázala, musí mít o populaci a jejích vlastnostech/schopnostech relevantní informace i odpovídající nástroje k zpracování těchto informací.

Mobilizaci mohou podléhat pouze vybrané ročníky. Na Ukrajině byla věková hranice pro mobilizaci určena na 25 let (do března 2024 byla 27 let). Její nejvýznamnější spojenci, jako Spojené státy naléhají, aby věk snížila na 18 let. S tímto argumentem jde jenom souhlasit. Ve válkách bojovali mladí muži od 18-19 let, takže nastavení na 25 let jde vnímat jako obtížně pochopitelné.

Rychlost a kvalita mobilizace (povolání, vystrojení, vyzbrojení, doprava vojska do prostoru bojových operací) je od poloviny 19. století jeden ze stěžejních pilířů obranyschopnosti každého státu, záruka úspěchu útoku i obrany. I když je mobilizace po osobní stránce velice citlivou záležitostí (půjdu/nepůjdu do armády, budu/nebudu v bojové linii), jde pouze o malou část problému s názvem obranyschopnost.

Nedílnou součástí mobilizace je mobilizace hospodářská a hlavně politická, ale o té se nikde ani nehovoří. Jako by bylo samozřejmé, že se všichni občané státu semknou a v zájmu porážky nepřítele ustanou politické spory. Jenže, jak vypadá současná situace, občané České republiky nemají Rusko jako společného nepřítele. Někteří mají za většího nepřítele současnou vládu Petra Fialy nebo obecně liberální, demokratický režim, který po listopadu 1989 nahradil vládu komunistické strany.

Ještě složitější než nalezení ochoty k obraně přímo území České republiky, bude provedení všestranné mobilizace při aktivaci čl. 5 NATO, například kvůli napadení Pobaltí, skandinávských zemí nebo Polska. Najednou se my sami ocitneme před dilematem, jako Francie, resp. Anglie v září 1938, zda mobilizovat a snášet válku kvůli „zemím na druhém konci Evropy“. Jsem zvědav, zda se dosud převládající většinové rozhořčení české veřejnosti, že nám jiní v roce 1938 nepomohli, přetaví do nadšeného souhlasu pomoci našim zahraničním spojencům. Naše společnost i politická scéna svým rozštěpení a defétismem se totiž velice podobá Francii v roce 1938.

V intencích současného mezinárodního vývoje lze v budoucnosti očekávat konflikt Spojených států s Čínou o Taiwan (mějme na paměti, že po útoku Číny na Taiwan dojde k zastavení dovozu čipů a dodavatelský kolaps v době pandaviru bude vypadat jako krásné povídání), které jako satelit bude sekundovat Rusko. Proto je tak důležité porazit Rusko na Ukrajině, protože v případě jeho drolení, dalšího kola dekonolizace (první proběhlo v roce 1991) by Osa zla doznala zásadního oslabení. Elity Spojených států si neuvědomují, že Západ na Ukrajině bojuje vlastně s Čínou a zde se rozhoduje, jak bude Čína v příštím konfliktu se Západem silná.

Člověk se až podivuje idealismu Spojených států, s kterým dělají světového četníka. V energetických surovinách jsou soběstačné. Klidně mohou opět aktivovat zákon o zákazu jejich vývozu a stáhnout vojáky na domovské základny. Kdo by ale měl mít největší zájem chránit ropná pole na Blízkém východě a bezpečnost tankerů v Hormuzském průlivu? Odpověď zní, to Unie je životně závislá na dovozu ropy a dnes i zkapalněného zemního plynu. Ona by měla mít po světě vojenské základny, na mořích bojové skupiny s letadlovými loděmi a chránit si dopravu zboží i surovin.

Protože války se nevedou kvůli smlouvám, ale kvůli zájmům, jsou v případě války v Indo-Pacifiku na výběr pouze dvě možnosti. Buď se Evropa bude tvářit, že se jí to netýká (a tím vstoupí do čínské sféry vlivu) nebo rozezná své zájmy a postaví se hospodářsky i vojensky vedle Spojených států, Může tedy nastat situace, kdy evropští, tedy i čeští vojáci budou muset bojovat za Austrálii, Japonsko, Jižní Koreu, Nový Zéland.

Andrej Babiš, s velkou pravděpodobností příští český premiér jasně řekl, že nedodrží ani písemné spojenecké závazky v Evropě. Připomeňme si debatu před prezidentskými volbami. „Pokud by bylo napadeno Polsko nebo Pobaltské státy, měli bychom splnit své spojenecké závazky a poslat tam vojáky?“ položil při televizní debatě veřejnoprávní televize moderátor Martin Řezníček hypotetickou otázku Andreji Babišovi. „Určitě ne, určitě ne. Myslím, že je potřeba mluvit o míru.“

Následuje text Příprava na válku (část 2) - Koncepce mobilizace z roku 2012 se zabývá Koncepcí mobilizace z roku 2012 (nejčerstvější dokument k tomuto tématu v AČR), jeho nutnými změnami souvisejícími se současnou mezinárodní situací, pracovními povinnostmi pro občany plynoucí z mobilizace.