Pouhá obrana vede k porážce

Česká vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala k posílení protivzdušné obrany. Jedná se ale o tak úžasnou strategii, že na ni můžeme vsadit náš osud nebo jde o chování zbabělců, které vede k porážce?

Posledních 600 let, od vynálezu palných zbraní, se ve vojenství řeší dilema, zda „posílit pancíř nebo zvětšit dělo“. Pouhá obrana však agresora nezastaví. Čínská zeď, Hadriánův val, Maginotova linie ani československé opevnění z let 1935-1938 neochránily své stavitele před porážkou. Jediné co získali, byl falešný pocit bezpečí, což je ale začátek konce. Nic dalšího nedělat, jen pasivně sedět v našem doupátku za pohraničními horami a snažit se sestřelovat drony, střely s plochou dráhou letu a rakety, je z ekonomického i vojenského hlediska naprostá hloupost. Posuďme sami. Rusko vyrobí 100 až 120 balistických raket za měsíc. Pro jejich eliminaci by bylo potřeba, v poměru dvě ku jedné, 240 střel PAC-3 MSE systému Patriot. Cena jednoho kusu se pohybuje okolo 5 milionu dolarů. Náklady na pouhou obranu by tak dosáhly 1,2 miliardy dolarů za měsíc. A kde Patrioty vzít když nejsou k mání? Jenže, to není jediná forma ohrožení. Jak nedávno řekl velitel ukrajinských Sil bezpilotních systémů Robert „Maďar“ Brovdi, když do země nepřipravené na dronovou válku v pondělí přiletí tisíc Šáhedů, v úterý dalších tisíc a ve středu zase, sama vyvěsí bílou vlajku.

Uvědomme si také, že protivzdušná obrana nikdy není úspěšná ze 100 procent. Za další, ne všechna místa ve státě budou chráněna se stejnou intenzitou. Mimochodem, dovede si někdo představit intenzitu společenského konfliktu plynoucí z faktu, že třeba Praha bude mít lepší protivzdušnou obranu než jiná města? Současně ono „pouze se bránit“ znamená, že útočníkovi poskytneme čas a prostor k hledání, jak upravit dráhy letu, vylepšit manévrováním útočných prostředků a obejit zóny obrany. V této souvislosti největší nebezpečí představuje studium Rusů (stále probíhá zdarma) na českých vysokých školách. Rektoři, ženoucí se za penězi ze státního rozpočtu, umožňují výchovu mozků pro lepší vývoj zaměřování našich měst nebo pro hlubší narušení IT sítí. Tisíce Rusů nerušeně pobývajících v Česku zajistí výběr cílů, odhalování obranných opatření a vyhodnocování účinků zásahů. Ničemu z toho by kontrarozvědka nebyla schopna zabránit. Dávno mělo platit, že kdo z Rusů požádá o politický azyl, nechť zde zůstane, ale až po bezpečnostním prověření v detenci. Je to stejně důležité jako technická opatření znemožňující použití základnových vysílačů mobilních operátorů pro navigaci dronů.

Řešení dilematu, zda „zlepšit pancíř nebo dělo“, plyne z odpovědi na následující otázku. Co Rusko pocítilo více? Bylo to sestřelování svých dronů a raket nad Ukrajinou nebo výbuchy a požáry v rafineriích, zbrojovkách a dalších výrobních závodech na svém území? Z toho plyne, že problém ohrožení raketami a drony se musí aktivně řešit v místě jejich výroby, přepravy, skladování a vzletu. Pokud půjde o prostředky odpalované z letadel či lodí je správnou odpovědí ničením letišť a přístavů. Jedná se o strategii odstrašení formou potrestání (deterrence by punishment). Takže ano, protivzdušná obrana představuje nutnost, ale není samospasitelná. Hlavní ale je, že útok musí agresora co nejvíce bolet. Než se pokoušet chytat šípy v letu je lepší zabíjet lučištníky.

Takže například při útoku Ruska na estonskou Narvu, by měly okamžitě zamířit na jeho rafinérie, elektrárny, rozvodny, fabriky a další infrastrukturu tisíce vzdušných prostředků. Nejen ze Skandinávie, Pobaltí, Polska, ale i z jihu, z Rumunska, Bulharska, Turecka. Nejhorší, co by se mohlo stát, po odmítnutí vojensky pomoci (Kdo by se chtěl zaplést do války kvůli zemím na druhém konci Evropy, že? Vzpomeňme si na rok 1938. A vzpomeňme si na prohlášení majitele hnutí ANO a jeho anonystů... „Pokud by bylo napadeno Polsko nebo Pobaltské státy, měli bychom splnit své spojenecké závazky a poslat tam vojáky?“ položil při televizní debatě veřejnoprávní televize moderátor Martin Řezníček hypotetickou otázku Andreji Babišovi. „Určitě ne, určitě ne. Myslím, že je potřeba mluvit o míru.“), je opakování „sitzkrieg“ (války v sedě), jako v roce 1939. Francie a Velká Británie sice 2. září tohoto roku v reakci na přepadení Polska vyhlásily válku nacistickému Německu, ale kromě demonstračního útoku a následného stažení další vojenské akce nepodnikly. A podobné scénáře, snaha neeskalovat situaci, omezit boje na frontovou linii širokou hlubokou pár kilometrů, hrozí i dnes. Ovšem při zdrcující taktické převaze Ruska ve vedení dronové války. Největší problém členů NATO bude odhodlat se „vystřelit s cílem zabít“ a následně vést operace proti Rusku bez „autocenzury“, tedy s maximální silou.