Poskytněte uchazečům o zaměstnání 50+ pocit důstojnosti, stanou se pokladem

Segment lidí 50+ představuje opomíjenou zásobárnu pracovních sil, poklad neprávem považovaný za nevyužitelný odpad. Jen to chce specifický přístup k „těžbě“ této zlaté žíly. Alfou a omegou je pro ně důstojnost.

Doba odchodu do důchodu se v Česku bude postupně prodlužovat na 67 let. Můžeme s tím nesouhlasit, protestovat proti tomu, ale to je tak všechno. Důchody nejsou o politice, ale o matematice.

Ve veřejném prostoru se již řešilo, proč takhle, a ne jinak i zda je pozdější odchod do důchodu reálný po zdravotní stránce. Stranou zůstalo, jestli jsou lidé v tomto věku vůbec schopni si udržet či najít smysluplné zaměstnání. Zhruba v 50 letech se totiž člověk dostává na okraj pracovního trhu.

Není tak zle, pokud jste již někde zaměstnáni. Kolektiv stárne s vámi a nacházíte se uvnitř fungující vztahové sítě. Ovšem při firemní reorganizaci se dostáváte do pozice ryby vyvržené z moře. Naštěstí vás nesežerou racci, ale pouze dostanete výpověď. Pokud „vystoupíte nebo jste vystoupen z vlaku“ a hledáte v 50+ nové zaměstnání, vaše šance jsou mizivé. Na zaslané životopisy nikdo neodpovídá, na pohovory nezve.

Všichni (zatím) mluví o údajném nedostatku zaměstnanců, ale ochota přijmou někoho ve věku 50+, nechtěli 60+ se blíží nule. Je to stejné jako řeči o potřebnosti řemeslníků. Utichnou v okamžiku, kdy dcera oznámí: „Maminko a tatínku, hádejte, kdo dnes přijde na večeři“, a on to místo pana doktora bude kuchař či zedník.

Segment lidí 50+ představuje opomíjenou zásobárnu pracovních sil, poklad neprávem považovaný za nevyužitelný odpad. Jen to chce specifický přístup k „těžbě“ této zlaté žíly. Proč? Začněme tím, nechť si starší majitelé, majitelky firem položí otázku, zda by je v jejich firmě personalisté vybrali do pozice, kterou zastávají. Pokud si odpoví upřímně, musí přisvědčit, že ne. A sociologům doporučuji experiment, při kterém by se zaměstnanci 50+ (60+), úspěšně zastávající určitou pozici, fiktivně ucházeli o stejné zaměstnání v jiné organizaci. Neuspějí.

Uchazeči 50+ nedostávají pozvání k pohovorům. Když ano, tak čím asi za 8 vteřin zaujme třicetiletou dámu více jak padesátiletý člověk, vypadající jako její fotr nebo máti? Má obutí, oblečení, vyjadřování i parfém z jiné doby. Vše je na nich divné a co je divné, není dobré. Mladí preferují mladé. Vedení firmy proto nesmí poskytnout personálnímu oddělení prostor pro subjektivní dojmy na základě vzhledu a stáří. Pracovníky 50+ musí vybírat někdo adekvátního věku, který má ujasněno, co požaduje.

Při náboru je třeba aby firma potlačila svoje frikulínské (“free“, „cool“, „in“) a infantilní projevy, místo toho dala najevo, že se hledá „zkušený“, „spolehlivý“ zaměstnanec. Uchazeči o práci 50+ ocení zdravý rozum. Jak se pozná? Když nehrozí o víkendech „teambuilding“ s předáváním balónků sevřených mezi půlkami zadnice, ani se nevyžaduje „časová flexibilita“, v překladu, být stále k dispozici na mobilu, práce od nevidím do nevidím, a to vše za stejný plat. Pomůže také změnit obvyklé personální paradigma. Místo buďte rádi, že u nás můžete pracovat, říkat, jsme rádi, že u nás budete pracovat.

Pravda, se zaměstnanci 50+ to je trochu složitější. Nejsou štěňata čekající s vrtícím ocasem a oddaným pohledem na každý příkaz. V životě hodně viděli a zažili, jsou cyničtí, vědí, že jim fabrika nepatří. Nejsou také ochotni „prodat“ život za mzdu, mají rodinu, přátele, koníčky. Chtějí znát smysl své práce. Prostě dělají to, co si myslí, že by měli dělat.

Když si 50+ vytvoří se zaměstnavatelem „citový“ vztah, mají k němu velkou loajalitu, jsou angažovanými zaměstnanci, ochotně zachraňují situaci, obětují se, pracují přesčas.

Alfou a omegou je však pro ně důstojnost. Získají ji vzbuzováním dojmu, že jsou „někdo“, projevováním úcty a zájmu, zdravením, způsobem komunikace. Jako v normálním životě. Jestliže syn (dcera) přijde pozdě na nedělní oběd, u polévky vytáhne mobil, otočí se zády a začne telefonovat, asi to u rodičů nevyvolá vřelé city. Pokud si mamka s taťkou váží sami sebe, potomek zůstane o hladu. Chování, které jde prominout synovi nebo dceři, je ale neomluvitelné, naprosto demotivující u nadřízeného.

50+ také očekávají jasná pravidla pro to, co kdo dělá a jak rotují neoblíbené práce, oceňují řád, štítí se chaosu. Nesmí být necháni napospas kolektivu bez velení, protože pro svoji odlišnost se mohou stát cílem šikany. Nejlépe, když je vede někdo stejného věku.

Státu nezbude, tak jako tak než podpořit zaměstnávání starších lidí třeba snížením povinných odvodů. To nebude stačit. Pokud 50+ nemají svoji pracovní kariéru doklepávat na nemocenské, v evidenci úřadů práce a na vrátnicích, je nutné změnit firemní kulturu. Zlato leží na ulici.