Nepoučujme Ukrajinu, i naše dějiny mají odporné postavy

My chceme Ukrajině vyčítat kult Stephana Bandery? V našich městech a vesnicích stojí pomníky etnického čističe Eduarda Beneše, který nese vinu za 15 až 30 000 zavražděných Němců. Zbabělce, který měl odvahu zabíjet pouze bezbranné.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nedávno udělil armádní jednotce speciálních sil „Sever“ pojmenování po „hrdinech UPA“, což znamená Ukrajinské povstalecké armády. Ta v souvislosti s etnickými čistkami v letech 1943-1944 zavraždila odhadem 100 000 Poláků, ale na druhé straně dokázala vést až do roku 1947 partyzánskou válku proti sovětské (ruské) nadvládě. V reakci na to, polský prezident Karol Nawrocki, odebral svému ukrajinskému protějšku nejvyšší polské vyznamenání, Řád bílé orlice. Jde zatím o nejvážnější roztržku obou spojenců.

V českém mediálním prostoru, usilovně živenému z Ruska, se v této souvislosti vyrojilo mnoho seriózních článků i nenávistných komentářů obsahující výraz banderovci. Ukrajinští nacionalisté ani členové UPA tak sami sebe neoznačovali. Termín se zrodil v sovětských, resp. ruských represivních složkách a na ni napojené propagandě, které je používaly a stále používají jako hanlivou nadávku pro jakéhokoli ukrajinského nacionalistu. V současnosti tak nazývají všechny Ukrajince. Podle slov jako „banderovci, fašisté“ lze v českém veřejném diskursu poznat kdo je prorusák.

Ukrajina se nachází ve válce na život a na smrt. V takových podmínkách každá země hledá způsoby, jak posílit „esprit de corps“, tedy soudržnost ozbrojených sil. Kdyby válku vedlo Rumunsko, jistě by zřídilo jednotku Vlada Napichovače nebo Drákulovu letku. UPA je pro Ukrajinu symbolem odporu proti Rusku. Toto pojmenování představuje akt národní identity a suverenity, odkaz na tradici boje za nezávislost, mobilizační prvek v době války. Ukrajina v pojmenování UPA spatřuje vnitřní symbol, nejde o venkovní prezentaci nějaké historické teze o nevině UPA. Na nějaké historické „dišputace“ nemá čas a myšlenky, protože musí likvidovat agresory.

Z důvodu hledání „esprit de corps“ sahá i naše armáda k odkazům na české dějiny — třeba k husitské tradici — ačkoli ani ta by při posuzování dnešními civilizačními měřítky neobstála. Husité byli své době vnímaní stejně jako dnes Islámský stát a nejsou kontraverzní jenom proto, že už 600 let neexistují a naši sousedé nemají v živé paměti tzv. spanilé jízdy. Je zde i další podivný zdroj českých vojenských tradic, a to legionáři, fakticky dezertéři a zrádci. Členové francouzské vojenské mise působící od roku 1919 v Československu nechápali, jak může nově vznikající armáda stavět svou identitu na lidech, kteří dezertovali.

Každý národ má ve svých dějinách odporná období a postavy, které si ale hýčká a nenechá si na ně sáhnout. Podívejme se do vlastních řad. V Ústí nad Labem se nachází most, z něhož byli 31. července 1945 shazováni a stříleni Němci. Dodnes nese jméno Edvarda Beneše, politika, který se o tento lynč i mnoho dalších násilností (v Brně, Postoloprtech, Jihlavě, na Švédských šancích, ….) zasloužil opakovaným veřejným podněcováním k „vylikvidování Němců“. A to navzdory tomu, že měl jako prezident a vrchní velitel armády bránit právo. Tento etnický čistič nese vinu za poválečné násilí a 15 až 30 000 zavražděných Němců. Přitom v českých městech a vesnicích stojí jeho pomníky, jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí….. i zmíněný most. Dokonce sbírka zákonů od roku 2004 obsahuje pro slušné lidi urážlivou větu „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. A my chceme Ukrajině vyčítat kult Stephana Bandery? Prostě každý máme svoje dějiny.

Na pozadí žabomyšího sporu mezi Polskem a Ukrajinou se naskýtá otázka, kdo koho potřebuje více. Ukrajina má nejsilnější armádu na evropském kontinentě a úspěšně zadržuje Rusko. Pojmenování nějaké vojenské jednotky po „hrdinech UPA“ je proti tomu naprostá marginálie. Poláci se v dějinách často chovali jako furianti a na svoji pýchu, nedůtklivost, nesvornost a domýšlivost dopláceli. Kulturní válka planoucí uvnitř polské společnosti, kdy protivníci jsou ochotni se utopit na lžíci vody a Rusko vesele přikládá polínka, oběma stranám společný vypjatý nacionalismus, politická krátkozrakost a pocit „já jsem Polák, kdo je víc“, to vše vytváří třaskavou směs schopnou opět přivést Polsko do neštěstí. Ano, Poláci jsou borci schopni „útočit na koních se šavlemi proti tankům“, ale místo toho by měli, a celá Evropa s nimi, racionálně přemýšlet o nenahraditelnosti Ukrajiny jako spojence v boji s Ruskem a nepodléhat emocím. Nebo chceme ruské drony furiantsky srážet ze vzduchu klacky?