Jaderné zbraně v každé zemi, záruka míru

Každý stát, který si chce udržet suverenitu, musí vlastnit jaderné zbraně a k nim vhodné nosiče. Když se rozloučíme s naivním konceptem „jaderného deštníku“ svět bude bezpečnější.

Někteří politici, jako třeba generální tajemník NATO Mark Rutte, přes všechno, co se ve Spojených státech od nástupu prezidenta Donalda Trumpa událo, stále tvrdí, že jde o našeho spojence, který nad námi drží „jaderný deštník“. Náměstek amerického ministra obrany Elbridge Colby na bezpečnostní konferenci v Mnichově ujišťoval Evropu, o tomtéž.

I když doktríny použití zbraní hromadného ničení jsou přísně tajné, předpokládá se, že výraz „jaderný deštník“ představuje zajištění odvety jaderné mocnosti po útoku jadernými zbraněmi vůči zemím, které jimi nedisponují. Jenže, Spojené státy dnes již nejsou spojenec Evropy a jaderný deštník, americký, francouzský či britský ve skutečnosti nikdy neexistoval. Proč? Žádný stát nepoužije jaderné zbraně, a to ani o „nízké“ ničivosti či v malém počtu, při obraně jiného státu. Následovala by totiž jaderná odveta útočníka a ve výsledku, po řetězovém stupňování úderů, vzájemné zničení. Těžko si lze představit, že například po ruském útoku na polský Řešov, zásobovací uzel pro Ukrajinu, Francie provede úder na Rostov na Donu a bude riskovat jaderný výbuch nad Paříží. První použití jaderných zbraní je i poslední.

Je to absurdní, žádný racionální aktér by takové rozhodnutí nikdy nepřijal chladně a kalkulovaně. Aby byl takový závazek alespoň vzdáleně uvěřitelný, je nutné z rovnice alespoň částečně odstranit racionalita. Stát poskytující odstrašení se musel dostat do situace, kdy hypotetické rozhodnutí vstoupit do jaderné války není výsledkem jeho vlastních kalkulací, ale spíše možností, které se nemůže plně vyhnout ani ji kontrolovat.

Říká se tomu spálení mostů, situace, kdy by třeba USA nemohly z konfliktu vycouvat, i kdyby chtěly. Nejlepší způsob? Rozmístění jednotek na místech, kde by byly smeteny hned první den války — typicky Západní Berlín. Tím se do hry zapojují emoce, ztráty jsou reálné a sázky se vyrovnávají. Proto v západním Německu byly rozmístěny americké jednotky včetně jejich rodinných příslušníků. Útok na americké občany, nejen vojáky, ale na ženy a děti měl vést k zajištění odvety, tedy vytvářel rovnováhu strachu. Říká se tomu živé štíty. Proto jsou alianční jednotky rozmístěny v Pobaltí, a to aby útok Ruska a vyvolané ztráty zaručily zapojení dalších členských států NATO do války.

Colbyho představa — „žádné americké jednotky, ale když se situace zhorší, tak se na 100 % zapojíme do jaderné války na vaši obranu. Čestné slovo!“ — je zcela odtržená od reality. USA by si chtěly ponechat všechny výhody role protektora Evropy, ale zbavit se všech souvisejících nákladů a rizik.

Historicky státy vstupovaly do konvenčních válek s cílem ochránit nebo prosadit své zájmy. Po jaderném konfliktu by však funkční stát přestal existovat. Zůstanou pouze roztroušené skupinky lidí, které náhodně a ke svému neštěstí dočasně přežily. Prosazovat politické cíle použitím jaderných prostředků proti stejně vyzbrojenému protivníkovi tedy není reálné. Jediná funkční strategie je obranná, zastrašování odvetným úderem majícím co nejvíce ublížit útočníkovi, tzv. vzájemné zničení.

Zásadní problém dneška plyne z možnosti nátlaku nebo útoku Ruska, jako vlastníka jaderných zbraní proti nejadernému státu. V úvahu připadá ultimátum agresora, že proti těm, kdo pomohou napadenému v konvenční válce, budou použity atomové zbraně. Nebo nebraňte se, jinak proti vám použijeme taktické jaderné zbraně. Co bychom mohli dělat, kdyby Rusko provedlo úder taktickými jadernými zbraněmi na polských hranicích s Ukrajinou s cílem odříznout ji od zásobování? A co použití jaderných zbraní vůči Bukurešti? V duchu nedávných ruských výhrůžek spojených s integrací Rumunska s Moldavskem. (V Rusku si vybájili útok NATO v Podněstří a hrozí kvůli tomu jaderným útokem na Bukurešť) O útoku přímo na území Ukrajiny nemluvě. To by už vůbec nikdo nehnul prstem, neřekl ani „popel“. V současnosti jsme v podstatě úplně bezbraní. Stačí, když Rusko bude mít „nervy“ výše uvedenou taktiku použít.

Takže z výše uvedeného, ale i z „úspěchu“ Budapešťského memoranda z roku 1994, kdy se Ukrajina vzdala jaderných zbraní za (ne)garance územní celistvosti a samostatnosti, plyne jediné. Každý stát, který si chce udržet suverenitu, musí vlastnit jaderné zbraně a k nim vhodné nosiče. Z logiky putinovské doby plyne ale potěšující paradox. Když se rozloučíme s naivním konceptem „jaderného deštníku“, že svět bude v takovém případě bezpečnější.

Jestliže by Polsko nebo Rumunsko mělo v naznačených případech vlastní jaderné zbraně, zafunguje odstrašení. Rusko získá jistotu, že se mu dostane odpovědi. Kdyby přesto vypukl horký konflikt, může zůstat lokální, protože ve výměně úderů zůstanou Spojené státy, Francie, Velká Británie stranou. Svět získá větší šanci na přežití. Síla odstrašujících jaderných prostředků každé země však musí být taková, aby dokázala útočníkovi způsobit minimálně stejné ztráty jako napadenému. Takže v případě Polska alespoň 38 milionů, Rumunska 19 milionů, u Česka, 10 milionů.

Jaderné zbraně jsou ale k ničemu, jestliže chybí odhodlání k jejich použití za cenu vlastního zničení, a to i při hrozbě podmanění státu konvenčním útokem. Zde se naskýtá trýznivé dilema, ale i nebezpečí. Jestliže připustíme, že nejsme ochotni se bránit všemi, i krajními prostředky, tím jsme dopředu prohráli. Odstrašení přestává fungovat. Představme si, že by se ve Spojených státech vedla veřejná debata, zda spustit jadernou odvetu nebo snést 1-2-3 atomovky?

Takže, jsme připraveni hrát vabank způsobem „raději radioaktivní než ruský“? Nebo v zájmu osobní existence a „životů“ našich blízkých akceptujeme ruskou okupaci? Přikrčíme se doufajíc, že znásilňování nebude moc bolet a jednou, v budoucnosti se zbavíme otroctví? Přistoupíme na poslušné přežívání v ruském „miru“ (světě) a ruskou „převýchovu“? Jestli někdo 81 let po druhé světové válce stále připomíná plány nacistů s Čechy, tak dnešní genocidní plány Rusů vůči Ukrajincům, a samozřejmě s každým jimi porobeným národem, jsou stejné. Nastal proto čas přemýšlet o těch nejtěžších otázkách. O pořízení jaderných zbraní, a hlavně o jejich použití.